Kdo (ne)chce svobodu

16. 10. 2012 / Marek Řezanka

"Můj názor na ty, kdo komunistům dali svůj hlas, je opravdu velmi, velmi nesmiřitelný, přestože sama ve svém blízkém okolí mám i ty, kteří je volili. Jsou to hodní lidé, opravdu, ale že si neumí dát věci do kontextu, že neumí vidět souvislosti a že jsou ustrašení a nesebejistí tak, jak je minulý režim vychoval (ačkoli tohle by si v životě nepřipustili), to je pravda. Čímž se dostáváme k základním praktikám totalitních režimů - vychovávat ustrašené a nesebejisté lidi, kteří potřebují kolem sebe dav, aby se odvážili mluvit nahlas," píše mimo jiné ve svém článku "Komunisty volí ti, kdo nechtějí svobodu", paní M. Hanzlová.

Je to skutečně tak jednoduché? Zamysleme se nad důvody, které různě smýšlející a uvažující lidi přiměly shodnout se na volbě KSČM. Jakkoli může tento stav paní Hanzlovou pobuřovat, nejde o nic, co by nečekaně spadlo z nebes. Uzrávalo to dlouho, mohutnělo, sílilo. To, že mocenské elity tuto dozrávající úrodu naprosto přehlížely, a zřejmě spoléhaly, že ji něco zmrazí či že ji spláchne voda, je důvodem, proč místo ojedinělých plodů vidíme hrozen na hroznu. Slovy klasika by se dalo říci, že jde o hrozny hněvu, a pěkně fialové.

Kde jsou zarytá nesmlouvavá slova M. Kalouska a P. Nečase, že v daňové politice vlády není prostor na ústupky? Že by "hranice debility" byla někde jinde, než premiér České republiky předpokládal? Najednou si kníže Schwarzenberg všiml, že by bylo zapotřebí "zmírnit sociální politiku". Všem tak ozřejmil, že "sociální politika" v jeho pojetí je cosi živelného až katastrofálního, co je nutné maličko přibrzdit. Zajímavá definice.

"Leží mu na srdci hlavně osud penzistů s podprůměrným důchodem," prozradil Právu na ministra zahraničních věcí M. Kalousek. Sám prý teď bude dumat, jak pomoci osamělým důchodcům. A co ostatní skupiny obyvatelstva?

Volba strany, která není ochotna přehodnocovat svůj přístup k lidským právům a k historii KSČ, která není schopna se oprostit od elitářského pojetí společnosti a která necítí potřebu se omluvit těm, kteří za její předchůdkyně trpěli, vyvolává oprávněné debaty (místy až nemístně hysterické, protože za současného rozložení sil, (zejména zahraničních, které jsou rozhodující, pozn. JČ) , není možné, aby KSČM mohla navázat na padesátá léta).

Paní Hanzlová si musí uvědomit, že řada lidí volila, jak volila prostě a pouze proto, že potřebuje zastání, které jí nikdo nedokázal zajistit. A že vládnoucí strany, které se spoléhaly na svou většinu v parlamentu, bojkotovaly jakýkoli kompromisní návrh ze strany opozice a odborů (dokonce i svého poradního orgánu NERV). Kolikrát na tuto situaci upozorňoval filosof Bělohradský? Kolikrát zmiňoval "tekutý hněv" a potřebu, aby vládní garnitura učinila první vstřícný krok, protože občané (aspoň někteří) jsou již zahnáni do kouta? Marně.

Více než sto tisícová demonstrace na Václavském náměstí byla pro vládu pouze aktem lůzy, kterou se přece nedá vydírat. Tak lidé přestali na demonstrace docházet, a počkali si na volby. Možná šlo u mnohých o projev trucu, nahromaděný vztek s frustrací se ovšem někde projevit musely.

Kromě toho šlo zaznamenat i komentáře z pravicového tábora, že také odsud nějaký ten hlas mohl komunistům přitéci, jen aby Nečasovi poskytl zpětnou vazbu. Až sem to dopracovala vláda "rozpočtové odpovědnosti", která hlavní důraz kladla na "zlepšení komunikace s občany". Ta se ovšem dostala na bod mrazu.

Komunistické straně Čech a Moravy padali u voleb pečení holubi do klína téměř bez práce. Osočovat voliče, že svou volbou deklarují svou rezignaci na svobodu, není fér. Před volbami lidé slyšeli plno výzev, aby hlavně šli volit, že nevolení je nezodpovědné. Tak volili podle svého nejlepšího svědomí, volili, aby byli svobodní. Musíme si všichni uvědomit, že mnoho lidí si zde svobodně nepřipadá. Těžko se vžít do pocitů člověka, který ztratí zaměstnání, jiné nemůže najít, na úřadech práce je ponižován a přichází o svou důstojnost. Navíc má platit na všech frontách, případně živit rodinu. Takovému člověku po šídlovsku (Jinřich Šídlo z Hospodářských novin) vmést do tváře, že zneuctil památku obětí totalitního režimu, postrádá jakoukoli empatii s dnešními vykořeněnými. Člověk by neměl vidět jenom sebe.

To nic samozřejmě nemění na realitě, že nazývat komunistickou stranu "levicovou", je sporné. Na toto téma napsal výstižnou stať, "Podstata komunismu", Milan Valach. Mimo jiné v ní sděluje: "Komunistickými stranami nastolené systémy byly založeny na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na nekontrolovatelné moci této malé vlastnické elity. Z hlediska historicky vzniklých definic levice a pravice pak byly komunistické režimy pravicovými. Komunistické strany pak pravicovými stranami lživě se kryjícími za částečně levicová hesla.

Nepochopení této překvapivé skutečnosti vede pak k řadě zmatků a nedorozumění, a to nejen v diskusi o samotném komunismu, ale i při jeho srovnání s nacismem. Především však pochopení podstaty komunismu jako vlády privilegované menšiny nad ovládanou většinou není v zájmu současných privilegovaných a všech apologetů nynějšího systému. Ukázalo by se totiž, že základní princip moci v kapitalismu je nepříjemně podobný podstatě moci v komunismu a nacismu, a to i přes všechny rozdíly.

Největší strach však mají z revitalizace levicového ideálu, který by se tím zcela očistil od svého spojení s nepřijatelnou praxí komunistických stran."

Až ČSSD vystřízliví z opojení, že se jí konečně podaří vytvořit silnou levicovou vládu, možná dojde na rozbory, v čem všem budou noty s KSČM skřípat. Co totiž nevyhřezne tolik na povrch v krajích, by se obnažilo na úrovni celorepublikové v otázkách demokracie a zahraniční politiky. Komunisté zde mnohem blíže než k sociální demokracii mají k V. Klausovi, kterého v posledních prezidentských volbách svým chováním výrazně podpořili.

Teprve s odstupem času se bude zkoumat, kteří občané byli prozíravější. Zda ti, kteří volili komunisty, jenom aby využili svého práva a své svobody hlasovat, nebo ti, kteří k volbám nešli a kterých byla většina. A nebo ti, kteří se dostavili, a na protest proti volebnímu systému hodili do uren ve shodě s výzvou HZpD přetržený hlasovací lístek.

Jedno je možné říci již nyní. Vášnivá (téměř shakespearovská) předvolební debata na téma "volit, či nevolit" volbami zdaleka neskončila. A nezbývá než doufat, že hlavním vítězem těchto krajských a senátních voleb nebude v konečném součtu někdo, kdo se jich vůbec neúčastnil. Václav Klaus.

0
Vytisknout
5059

Diskuse

Obsah vydání | 18. 10. 2012