Proč nejsem komunistou

18. 10. 2012 / Karel Dolejší

Tato doba té, v níž vznikaly texty s identickým názvem, je i není podobná; na východ od nás neleží žádná země zaslíbená ideologického náboženství, kam se čeští komunisté jezdí učit, jak zakroutit demokratům krkem. Dnešní Rusko je konzervativní země - konzervativnější než čeští komunisté - a spíše než o světovládu usiluje o udržení toho, co má, a získávání ekonomického vlivu.

Tato doba té, v níž vznikaly texty s identickým názvem, je i není podobná; jako během dvaceti let první československé republiky, i tentokrát se intelektuální představitelé vládnoucích stran usilovně snažili uzavřít myšlenkový kosmos národa tak, aby v něm nezůstal vůbec žádný prostor pro alternativy. To co bylo, co víceméně především shodou historických náhod během epochální mezinárodní katastrofy vzniklo, mělo fungovat jednou provždy, nejen "sub specie aeternitatis", ale zároveň "od věčnosti" a "pro věčnost". V moderní společnosti jsou však všechny takové pokusy o ideologickou stabilizaci společenského řádu předem odsouzeny k nezdaru.

Tato doba té, v níž vznikaly texty s identickým názvem, je i není podobná; bratři Čapkové a další, kdo se tenkrát od komunismu distancovali, čelili tlaku ze strany značné části prvorepublikové inteligence, která komunismu věřila stejně, jako jejich prapředkové husitské verzi křesťanství. Museli tedy často skutečně vysvětlovat, proč jsou tak "bezcitní" a "zaslepení", že se nepřidali ke Třetímu Římu. Dnes ovšem ani velká většina těch, kdo komunisty volili, nic podobného takové víře nemá. Jen málokdo je přesvědčen, že znárodnění, pětiletka, elektrifikace a kolchozy rovná se socialismus, čili ráj na zemi.

Tato doba té, v níž vznikaly texty s identickým názvem, je i není podobná; Karel Čapek ve svém textu o tom, proč není komunistou, vystihl některé charakteristické rysy zmíněného ideologického přesvědčení, které se přes všechny peripetie dodnes nezměnily. Jedním z nich je, že věřící komunista poukazuje na společenská zla nikoliv proto, aby je neprodleně odstranil, ale aby jimi dokazoval zhoubnost a zkaženost kapitalismu, kterou lze podle něj zneškodnit pouze převzetím moci. Neboť je to moc, co stojí v centru komunistického politického náboženství; nikoliv nějaká pomoc bližnímu nebo odstraňování utrpení. Příchod strany k moci je pak nejvyšší svátostí, transsubstanciací utrpení ve spásu.

Tato doba té, v níž vznikaly texty s identickým názvem, je i není podobná; nepíšu text vysvětlující, proč nejsem občanským, sociálním či křesťanským demokratem, nebo členem Strany zelených, ale proč nejsem komunistou. A nejsem jím kromě všech dalších důvodů i proto, že se skuteční komunisté v hloubi duše nezměnili. Vše špatné, co existovalo před listopadem 1989, zpravidla popírají, bagatelizují, snaží se devalvovat osobní svědectví těch, kdo to na vlastní kůži zažili, případně - pokud nic z uvedeného nefunguje - označí věc za projev pouhého selhání jednotlivce, jenž údajně nebyl pro socialistickou společnost dostatečně morálně vyspělý. Usilovně se vyhýbají každé zásadní reflexi toho, co se stalo, včetně případného vlastního podílu a odpovědnosti na událostech. "Systém byl správný, selhal lidský faktor" - to je mantra, kterou se nakonec v rozhovoru s nimi zpravidla všechno vyřídí. Nic se nenaučili, nic nezapomněli.

Tato doba té, v níž vznikaly texty s identickým názvem, není podobná; schází ona historická nevinnost komunistů, kterou už nelze ničím nahradit. Naši komunisté jsou v Evropě raritou, mezi všemi alespoň poněkud významnými komunistickými stranami stranou nejstaromódnější a nejkonzervativnější. Mohou se dostat k moci a penězům, ale nedokážou už nikdy ovládnout smýšlení celých generací a přesvědčit je, aby věřily v příchod ráje, který věští rudá záře nad Kladnem.

Nemají ve své ideologii industriální společnosti 19. století žádná řešení a léky na bolesti této složité doby; v hloubi duše to sami vědí, ale o to zuřivěji odmítají něco takového si byť jen připustit. Neboť každému, kdo ještě potřebuje náboženství, přináší ztráta navyklého opiátu v podobě osobní víry abstineční příznaky nevylíčitelného zmatku a beznaděje.

Nejsem komunistou, protože jejich víru nesdílím, považuji ji za zavádějící a potenciálně zhoubnou. Není třeba kvůli nim propadat panice, jejich vládu tentokrát do naší země nepřivezou tanky žádné cizí země; leč bylo by velkým neštěstím poté, co se jeden uměle uzavíraný myšlenkový vesmír rozletěl na cucky, jakkoliv podléhat vlivu těch, kdo se jej budou snažit okamžitě znovu všemi silami zase uzavřít a zničit všechny alternativy k sobě samým. Nemohou totiž jinak. Cokoliv jiného zpochybňuje jejich monotheistický mesianismus a je to pro ně psychologicky naprosto neúnosné.

Především proto nejsem komunistou.

0
Vytisknout
9623

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2012