Kdo ve volbách zaručeně (ne)vyhrál

21. 10. 2012 / Marek Řezanka

Řada menších stran se mohla cítit výzvou HzPD poškozena a roztrpčena. Interpretace, že výzva se minula účinkem a podpořila etablované strany, ale neobstojí. Stála určitému procentu voličů za aktivitu, aby k volbám přišli -- a dali najevo, že jim něco chybí, že nabídka neodpovídá poptávce. A tito lidé prokázali zodpovědnost, stejně jako ti, kteří si vybrali z menších stran či ti, kteří volili, aby využili svého draze vybojovaného práva. Pokud více než polovina oprávněných voličů ovšem svého volebního práva nevyužívá, je to varování vyslané především těm, kteří vládnou. Nezájem o volby jde vysvětlovat různě. Někdo si ho může vyložit tak, že se většina populace má dobře, a je tedy apolitická. To by ovšem nenarůstaly preference KSČM.

Ani KSČM ovšem nelze považovat za jednoznačného vítěze obou typů voleb. Zabodovala v krajích, za úspěch může pak považovat postup J. Dolejše do druhého kola voleb senátních. V senátních volbách byla ovšem zmobilizována fronta podporující všechny jiné než komunistické kandidáty, takže navýšení senátorů za KSČM se nekonalo, a o senátním klubu může tato strana nadále pouze snít.

Může snad slavit ČSSD? Ta se jednoznačně prosadila ve volbách senátních, v krajích ale zaznamenala těžké rány. Dostala zpětnou vazbu ohledně neprůhledného hospodaření v některých krajích, přišla o desítky mandátů a ztratila statisíce hlasů.

Lze aspoň tvrdit, že volby přinesly vítězství české levici? I toto je sporné. V Senátu ČR mají ČSSD s KSČM ústavní většinu tehdy, pokud je podpoří V. Dryml, jenž odešel z ČSSD k SPOZ. V řadě otázek nemají ČSSD s KSČM společnou řeč, zároveň však budou médii házeny do jednoho pytle a bude se čekat na příležitost, jak levici jako celek prohlásit za gaunerskou, zločinnou či přímo teroristickou. Už proto by se možná měla začít formovat nová levicová strana s důrazem na sociální otázky a na podporu přímé demokracie.

Ze zvolených senátorů stojí za zmínku především jméno J. Čunka, muže, který za Topolánkovy vlády plnil titulní stránky novin, a v jehož kauze se mimořádně ztrapnil prezidentský kandidát za TOP09, K. Schwarzenberg.

Vše je zapomenuto, "stará tvář" se vrací jako nová a perspektivní. Romské rodiny, které se za Čunka musely ze Vsetína vystěhovat, a které se chtěly vrátit, zřejmě jenom nevěřícně kroutí hlavami.

Nevěřícné kroucení hlavou by mělo být projevem nás všech, kdo nechceme rezignovat na demokratické hodnoty. Spolu s panem Čunkem byl totiž senátorem zvolen také T. Okamura, jenž se možná nadechne i k prezidentské kampani. Je to muž, který veřejně vyjádřil podporu L. Bátorovi na vysoké pozici na ministerstvu školství a který na svém blogu mj. napsal:

"...Strana (Národní strana) podle médií vystupuje proti EU, přistěhovalcům a Romům. Jeden z jejích členů zveřejnil Konečné řešení otázky cikánské, která mimo jiné obsahuje myšlenku vystěhovat Romy do Indie. Kontroverzní spis o konečném řešení cikánské otázky jsem četl. Nepropagoval žádné vystěhovávání romských spoluobčanů do Indie. Navrhoval v kontextu s dřívějšími vystěhovaleckými vlnami Romů do zahraničí koordinaci vystěhovalectví nejlépe do některého ze státu Indie. Podpora vystěhovalectví samozřejmě jen pro ty, kdo sami chtějí, se státní podporou na založení nové existence v zahraničí a navíc po oboustranné dohodě s cílovým státem či provincií..." (Viz článek, "Hon na Bátoru, ostuda politiků a novinářů")

Svou misi na Hrad možná Okamura zahájí oprášením svého staršího článku,"Buďme politicky nekorektní":

"V České republice jsou největším "multikulturním" problémem zřejmě Romové. Ať mi odpustí ti, kterých se to netýká, ale velká část je prostě pro společnost obrovská přítěž. Podívejte se do věznic, kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - každý hned pozná, že Romů tu je násobně víc, než by odpovídalo jejich podílu oproti bílé většině. Počet Romů ve společnosti roste, ale úměrně tomu se nezvyšuje jejich podíl na tvorbě společného bohatství."

Zajímavé je, pomocí jakých dat dospěl Okamura ke zjištění, že počet Romů ve společnosti roste. Pozoruhodné také je, jak Okamura přesně ví, kdo Rom je a kdo ne, třebaže se jedná o kategorii sebedeklaratorní, která se zjišťuje ve sčítání lidu, domů a bytů. Ví však velice dobře, že mu mnozí budou naslouchat, a že se nějakým hlubším zamyšlením trápit nemusí. Byl by to opravdu ale prezident nás všech?

Přehlédnut by neměl být ani fakt, že ke zvolení senátorem v ČR stačí mít mediální punc bojovníka proti korupci, přesněji, splnit svou občanskou povinnost a nahlásit nezákonné jednání. Není to trochu málo?

Tak pokud je do Senátu ČR zvolena osoba, která vynechala více jak polovinu jednání, stane se i jednooký králem mezi slepými.

Zatímco se jednotliví aktéři handrkují, kdo vyhrál, jedno je jisté. Porážku utrpěla celá Nečasova vláda, zejména potom ODS (citelné ztráty v krajích i senátu ČR). To bude zřejmě poslední kapka pro Klausovu frakci v ODS. Vždyť se již pan prezident vyslovil více než jasně, koho viní z volebního debaklu -- a levice to není.

Prohráli ovšem i občané ČR. Výsledky voleb jim nepřinesly žádnou kvalitativní změnu. Naopak, vypukla hysterie, která má za účel zdiskreditovat levici jako celek. Zatímco se hodně psalo o údajné korupční aféře J. Dolejše, o Čunkově údajné korupční aféře bylo ticho po pěšině.

Média si potom povážlivě zahrávala s emocemi lidí.

Třebaže zde není žádná relevantní mezinárodní síla, která by dopustila komunistický převrat (navíc o třídním boji se současné KSČM ani nezdá, proto vznikla radikální KSČ, která ovšem u voličů nezabodovala), došlo k masovému strašení lidí, jak se vrátí "staré pořádky".

Smutné je především to, že dochází k výrazné polarizaci společnosti, kde jedna strana není schopna rozumět té druhé.

Ti, co se štítí KSČM jako upír česneku, se nedokážou vžít do situace lidí, kteří jsou dlouhodobě bez práce, ačkoli jsou pilní a pracovití, často i kvalifikovaní.

Kteří řeší, jak uživit rodinu ze dne na den. Kterým tečou nervy, a kterým již došla trpělivost. Pro něž by vítězství "pravice" znamenalo něco jako živelnou pohromu a likvidaci. Tito lidé nechtějí líbivá slova. Potřebují jasné a konkrétní zastání. Tito lidé pak samozřejmě nepochopí ty, kteří se bojí o ztrátu svobody. Ve zkorumpovaných elitách a rozloženém sociálním státu žádnou svobodu totiž nespatřují.

Je vůbec možné, aby se propast mezi oběma typy lidí neprohlubovala a nespěla k nepřekonatelné nenávisti? Pokud ne, přibližujeme se k třídnímu boji, a to by byla cesta zhoubná.

Tragické by rovněž bylo, kdyby v lidech převládl názor, že selhala demokracie, a že končí. Je totiž potřeba nesměšovat demokracii a kapitalismus. Není to totiž jedno a totéž. Stačí se podívat na současného tahouna kapitalismu -- je jím Čína (pro mnoho lidí stále s nálepkou komunismu).

Na závěr si dovolím svou malou výzvu. Nepřestaňme hájit demokracii, bez té se utopíme ve válkách a v zášti.

Hledejme ovšem základ, na kterém bude nejenom udržitelná, ale také prosperující.

Zajímejme se o politiku a nebuďme jenom jednou za x let ochotni přijít k volbám (nebo ani to ne). Hajme svá práva a nebuďme apatičtí. Nespoléhejme na spasitele a nenechme si vnutit snadně identifikované "nepřátele". Mohlo by se nám totiž jednoho dne stát, že se s nimi objevíme na stejné listině nežádoucích.