Erdogan v syrské krizi couvá. Lekl se opozice ve vlastní straně?

17. 10. 2012 / Karel Dolejší

Poněkud překvapivá zpráva Reuters informuje o tom, že donedávna radikální turecký premiér Erdogan souhlasí s mírovými rozhovory ohledně Sýrie. Prohlásil to po schůzce s íránským prezidentem Ahmadínežádem. Protože Saúdská Arábie odmítá rozhovory s íránskou účastí, měly by konflikt společně řešit Egypt, Írán a Turecko.

V posledních dnech kroky turecké strany směřovaly k eskalaci konfliktu. Zatímco až dosud Turci podporovali protiasadovské povstalce a sami se do konfliktu nezapojili, po incidentech s přeshraniční palbou ze Sýrie zahájili dělostřeleckou odvetu, přisunuli k hranici protiletadlové zbraně a několik set tanků. Kromě toho přinutili k přistání na tureckých letištích dvě civilní letadla, z nichž jedno vezlo do Sýrie ruské radiolokační zařízení. Sýrie reagovala recipročním uzavřením vlastního leteckého prostoru pro turecká letadla. Zdálo se, že vše směřuje k postupné eskalaci konfliktu. Nyní ovšem Erdogan vyslal kompromisní signál - a rýsuje se diplomatická izolace Saúdské Arábie, která podporuje nejradikálnější náboženské elementy syrské opozice.

Co k tomuto obratu vedlo? Důvodů může být několik. Předně, objevily se nové zpravodajské odhady síly povstaleckých jednotek. Zatímco ty nedávné hovořily o 70 000 mužích, nové stanovují celkovou sílu povstalecké armády na nějakých 30 000. To není číslo, které by podporovalo americké scénáře, podle nichž Asad do půl roku padne. Jen samotné šíitské milice Šabíha mají nejméně 60 000 mužů a jejich kompetence rychle roste - ať už s pomocí poradců z libanonského Hizballáhu, nebo, jak naznačují některé zprávy, s pomocí íránských Pasdaránů. Proasadovské milice jsou přitom cvičeny pro polopartyzánskou formu boje vhodnou i za podmínek letecké převahy protivníka. Pokud nové odhady síly povstaleckých jednotek nelžou, vyhlídky na rychlé vítězství jsou velmi vzdáleny realitě a turecká armáda by v případě intervence do Sýrie musela sama nést hlavní tíhu bojů při porážce provládních vojsk.

Kromě toho představa, že turecké jednotky proniknou do syrského pohraničí a zřídí tam "bezpečné zóny" či "bezletové zóny" (čti: chráněné základny pro povstalce), má svůj háček. Značná část tohoto území je totiž obývána Kurdy, kteří od Asada dostali faktickou autonomii a v občanské válce jsou neutrální. Ti by z příchodu Turků, kteří utlačují jejich kurdské příbuzné nejen doma, ale dokonce čas od času i v Iráku, rozhodně radost neměli. Ozbrojený odpor lze mít za hotovou věc.

Turecká společnost si intervenci do Sýrie nepřeje. Nejde jen o obyvatelstvo z náboženských důvodů přímo nakloněné alávitskému režimu u sousedů, také turečtí liberálové Erdoganovu politiku napadají jako nezodpovědnou. A generalita, nebo to co z ní po Erdoganových čistkách ještě zbylo, také není nadšena vyhlídkami na další válku, když už bojuje v tureckém Kurdistánu.

A nakonec, Erdogan bojuje i s opozicí ve vlastní straně AKP, která tvrdí, že by se Sýrie mohla stát tureckým Vietnamem. Jde přitom o vlivné kruhy spojené s prezidentem Gulem, v jejichž čele stojí ideologický guru AKP a přední turecký arabista Fetulláh Gulen.

USA se před volbami rozhodně do žádné intervence nepohrnou a ty evropské mocnosti NATO, které z vnitropolitických důvodů touží po zahraničním vojenském dobrodružství, se po bližším prostudování situace v Sýrii přeorientovaly na plánování intervence v Mali. Nedá se tedy očekávat, že by Turecko v případě intervence do Sýrie mohlo počítat s jinou než symbolickou podporou.

Z tohoto hlediska je poslední Erdoganův krok pochopitelný. Jeho pozice není ani doma, ani v zahraničí natolik silná, aby mohl beze všeho prosazovat vojenské "řešení" syrského konfliktu. Nyní je tedy třeba počkat, zda nová trojstranná diplomatická iniciativa přinese něco více, než povinné bezzubé snažení Lachdara Brahímího.

0
Vytisknout
4272

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2012