Zaplnění černé díry

16. 10. 2012 / Uri Avnery

Takže v příštích třech měsících nás čekají dvoje volby – jedny v USA a druhé v Izraeli. Nevím, které z nich jsou pro naše životy důležitější. Tyto dvoje volby jsou v mnoha aspektech rozdílné. Ale v některých jiných jsou překvapivě podobné. Může být zajímavé provést několik srovnání.

Americké volby jsou daleko zkorumpovanější než naše. Je to nevyhnutelné. Od objevení se televize volby velice zdražily. Televizní inzeráty stojí spoustu peněz. Dostatek peněz může přijít jen od velkých korporací a miliardářů. Oba kandidáti jsou těžce zadluženi nátlakovým skupinám a komerčním zájmům, jimž budou muset sloužit od prvního dne v úřadě. Obrovská moc pro-izraelské lobby ve Spojených státech vyvěrá z této skutečnosti. Není to tolik až tak o židovských hlasech; je to o židovských penězích.

Jediným způsobem, jak to změnit, je poskytnout oběma stranám volný televizní čas a omezit politické televizní inzerování. Je to ale vysoce nepravděpodobné, protože miliardáři na obou stranách se nevzdají svého pevného sevření celého systému. Proč by měli?

V Izraeli dostávají všechny strany volný televizní a rozhlasový čas, a to podle rozsahu zastoupení v odcházejícím Knessetu (s garantovaným minimem pro nově příchozí). Výdaje jsou přísně kontrolovány. To nebrání stejnému druhu korupce. Týž Šeldon Adelson financuje jak Mitta Romneye, tak Benjamina Netanjahua. Ale částka sebraných a vydaných špinavých peněz je v Izraeli mnohem menší.

Na druhé straně nemáme presidentské debaty. Žádný izraelský premiér by nebyl tak hloupý, aby s nimi souhlasil. V US debatách, když vyzyvatel stojí proti držiteli moci, vyzyvatel dostává velkou cenu již na počátku první debaty. Až do této chvíle je to pouhý politik, ještě daleko od Bílého domu. Rázem je vyzdvižen do postavení potenciálního prezidenta, který vypadá a mluví jako president. Netanjahu by s tím nikdy nesouhlasil.

(Mimochodem, nešikovné představení Baracka Obamy (celá ta věc je koneckonců představení) v první debatě bylo nejvíce do očí bijící, když se Romney posmíval Obalovým „zeleným“ donátorům. To měla být pro Obamu nahrávka, aby skočil a zaútočil na Romneyovy donátory. Předpokládám, že Obama právě svému oponentu nenaslouchal, ale myslil na svou vlastní příští linii – což je vždy v debatě fatální chyba.)

Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma volbami odpovídá rozdílu mezi dvěma politickými systémy.

US prezidentské volby jsou soubojem mezi dvěma osobami, vítěz bere vše. V praxi to znamená, že v celé bitvě jde o získání hlasů nepatrné menšiny „nezávislých“ (nebo „klouzavých voličů“) v malém počtu států. Všichni ostatní již mají pevný názor ještě dříve, než byl vydán jediný dolar.

Kdo jsou tihle klouzaví voliči? Bylo by pěkné myslit, že jsou to svrchovaní občané, kteří pečlivě váží argumenty a propracují se k odpovědnému rozhodnutí. Nesmysl. Jsou to lidé, kteří nečtou noviny, kteří nemají přehled, kteří musejí být k volebním urnám taženi. Soudíc podle reklamy, která je na ně zaměřena, mnoho z nich musejí být blbci. A přesto tito lidé rozhodují, kdo bude příštím prezidentem Spojených států amerických.

A to ještě není konec. Nemělo by být zapomenuto, že volby mohou rozhodnout o složení všemocného Nejvyššího soudu a mnoha dalších center moci.

V Izraeli jsou volby přísně proporcionální. Posledních voleb se zúčastnilo 33 kandidátek a 12 z nich překonalo práh 2%. Příští předseda vlády nemusí být nezbytně vůdcem strany s většinou hlasů, ale kandidát, který může sestavit koalici nejméně 61 (ze 120) členů Knessetu. Skutečná bitva v Izraeli neprobíhá mezi stranami, ale mezi bloky. Může levice (nebo středo-levice, jak se dnes rádi nazývají)) dosáhnout magického počtu 61 hlasů?

V praxi v této chvíli nemá Netanjahu žádnou skutečnou konkurenci. Nejen že zde kolem není jiný vůdce, který by jen dokonce vzdáleně vypadal jako volitelný, ale současná vládní koalice je složena ze sil, které budou v dohledné budoucnosti nejpravděpodobněji nadále vládnoucí většinou. Jsou to strany Likud, všichni ortodoxní a další náboženské strany, osadníci a rozmanití fašisté.

S enormní porodností ortodoxních Židů bude tato většina nevyhnutelné vzrůstat. Pravda, porodnost muslimských Arabů může zachovávat demografickou rovnováhu, ale s arabskými voliči se nepočítá. V předpovědích jsou stěží zmiňováni a vůbec ne v spekulacích o budoucích koalicích. Jejich chronická neschopnost sjednotit se a vytvořit životaschopnou politickou sílu hraje v tomto bídném obraze svůj part. Arabští poslanci mohou však sehrát významnou roli v odmítnutí poskytnout Netanjahuovi většinu.

A jak je to s levicovým blokem?

V této chvíli představuje ubohý pohled. Až dosud se s házeli alespoň jednou za rok, když se konalo velké pamětní shromáždění za Jicchaka Rabina na náměstí, kde byl zavražděn, nyní nazvaném Rabinovo náměstí. V tomto roce se v rozmezí jednoho týdne na stejném místě konaly dvě oddělené pamětní demonstrace. Jednou z nich je tradiční shromáždění. Obvykle se sejde sto tisíc lidí, aby truchlili za Rabina a pro mír. Shromáždění je přísně „nepolitické“ a nestranické, projevy jsou neslané nemastné, „extremistické“ řeči jsou potlačovány, vrazi a jejich stoupenci jsou zmiňováni opatrně, existuje hodně mluvení (a zpěvu) o míru, ale bez šťávy. Sociální otázky nejsou zmiňovány vůbec.

Druhé plánované shromáždění konají neoficiální stoupenci labouristické Strany práce, které nyní předsedá Shelly Jachimovičová). Budou hodně mluvit o sociální nespravedlnosti a „svinském kapitalismu“, ale řeči o okupaci a osadnících jsou zakázány. Mír je zmiňován, pokud vůbec, jako prázdný slogan. Jachimovičová, bývalá 52letá rozhlasová novinářka, viděla svou stranu pod svou správou, jak roste z ubohého zbytku na solidních 20 křesel podle výzkumů veřejného mínění. Dosáhla toho tím, že se svědomitě vyhýbala jakékoliv řeči o míru, protože mír se stal (v hebrejštině) slovem na čtyři písmena. Vyjádřila sympatie pro osadníky a ortodoxní, přijímajíc okupaci jako životní fakt. Pod tlakem vyslovila neupřímnou podporu řešení o dvou státech, dávajíc jasně najevo, že utopické záležitosti jako toto ji nezajímají.

Jejím jediným cílem je zápas o sociální spravedlnost. Jejími nepřáteli jsou magnáti, její vlajka je sociálně demokratická. Nezmiňuje skutečnost, že obrovské sumy, potřebné pro smysluplnou sociální změnu jsou rozhazovány na obrovský vojenský rozpočet, na kolonizační osady a ortodoxní parazity, kteří nepracují.

V minulosti se izraelská levice pyšnila tím, že nese dva prapory: Mír a Sociální spravedlnost. Nyní nám zůstaly dvě levice: jedna, která nese prapor Míru bez Sociální spravedlnosti, a druhá, která nese prapor Sociální spravedlnosti bez Míru.

Já osobně nemám strategii Jachimovičové rád, ale ona alespoň nějakou má. Může být obhajována na čistě pragmatických základech. Dokáže-li tím, že se soustředí pouze na sociální otázky a bude ignorovat okupaci, urvat hlasy pravicovému bloku a rozšířit levicový blok; to by mohl být ospravedlnitelný trik. Je to však taktika? Nebo to odráží její skutečné přesvědčení? Není pochyb o tom, že je upřímná ve své jednostranné oddanosti sociální spravedlnosti, její aktivity v Knessetu tomu odpovídají. Je možno totéž říci o její oddanosti míru, kterou vyjadřuje pouze pod tlakem?

Jachimovičová je stěží jediným pretendentem na levicový trůn. Každý může vidět, že na politické mapě existuje široká černá díra, a mnozí jsou chtiví ji zaplnit. Ehud Olmert, pávě usvědčený z menšího obvinění a stále ještě pod několika obžalobami z korupce, naznačuje, že se touží vrátit. Stejně tak Aryeh Deri, který si již odseděl svůj vězeňský trest za korupci a chce vystrnadit rasistu Eli Yishaie. Tzipi Livniová, bývalá nešikovná vůdkyně strany Kádima. Ya'ir Lapid, pohledná televizní hvězda, která má záviděníhodný talent znít přesvědčivě, aniž něco řekne, nedávno založil novou stranu nazvanou „Budoucnost existuje“, a vidí růžovou budoucnost - pro sebe. Dafni Leefová, hrdinka sociální rebelie minulého roku, hovoří o novém mimoparlamentním povstání, ale možná může být koneckonců přesvědčena, aby vstoupila do parlamentu. A tak dále.

Přesvědčený snílek může doufat, že všechny tyto síly se sjednotí a odejmou Netanjahuovi moc, podle slavného vojenského výroku Helmuta von Moltkeho: Pochoduj samostatně, bojuj společně“. Já bych na to nevsadil. Šance Šeldona Adelsona v Macau vypadají lépe.

Takže to, co to bude? Co přijde na jaře příštího roku? Obama s Netanjahuem, Romney s Netanjahuem, nebo jeden z nich s někým jiným?

Jak říká otřepaná fráze říká: "Čas ukáže."

Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.

přeložil Václav Jumr

Uri Avnery: Filling the Black Hole ZDE

0
Vytisknout
2413

Diskuse

Obsah vydání | 18. 10. 2012