Korejský poloostrov: budoucnost geopolitického uzlu

8. 10. 2012 / Immanuel Wallerstein

Korea se vrací na světovou scénu jako jedno z rozhodujících míst, na kterých se bude zauzlovat geopolitika v příštím desetiletí. Ovlivní významným způsobem budoucnost Číny, Japonska, Spojených států a možná také Ruska. Je ovšem paradoxní, že její budoucnost závisí především na ní samé.

Korea patří k nepočetným zemím, jež existují po historicky velmi dlouhou dobu jako politická a kulturní entita, v minulosti s více nebo méně jednotným státem ve formě království. V moderní době byla nezávislým státem do roku 1905, kdy z ní Japonsko udělalo svůj protektorát, aby ji pak roku 1910 plně anektovalo. Panství Japonska v Koreji skončilo jeho porážkou ve druhé světové válce. Do země vstoupila v úplném závěru války americká a ruská vojska, která se setkala na 38. rovnoběžce. Vznikly dva státy, Korejská lidově demokratická republika (KLDR nebo Severní Korea) a Korejská republika (KR, Jižní Korea).

Roku 1950 vypukla mezi dvěma korejskými státy válka. Jak k ní došlo, zůstává dodnes předmětem vášnivých sporů. Spojené státy, pro něž byla výhodou nepřítomnost zástupce Sovětského svazu v Radě bezpečnosti, dokázaly zmobilizovat Organizaci spojených národů k poskytnutí vojenské pomoci Jižní Koreji. Své jednotky tam vyslalo celkem 16 zemí, ovšem přes 80% celkového počtu vojáků připadalo na Spojené státy. Krátce poté vstoupila do Severní Koreje čínská vojska, aby ji podpořila v boji proti vojskům USA/OSN. Korejská válka se tak stala také, což bylo nejpodstatnější, válkou čínsko-americkou.

Roku 1953, poté co válka uvázla v mrtvém bodě, podepsaly bojující strany příměří na demarkační linii, která byla skoro totožná s 38. rovnoběžkou. Krátce řečeno, válka vyústila v remízu. Formálně vzato ale nikdy neskončila. Dodnes není žádná mírová smlouva, ale není ani válka, i když zůstává silné nepřátelství a z času na čas dochází k šarvátkám. Roku 1957 rozmístily Spojené státy v Jižní Koreji přes protesty Severní Koreje jaderné zbraně, přičemž vypověděly ustanovení dohody o příměří, které to zakazovalo.

V situaci vzniklé po zhroucení Sovětského svazu odstoupila Severní Korea roku 2003 od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a navrhla Spojeným státům dvoustranná jednání o smlouvě o vzájemném nenapadání. USA odmítly dvoustranné rozhovory, ale navrhly jednání šesti stran, kterého by se účastnila také Jižní Korea, Japonsko, Čína a Rusko. Roku 2006 ohlásila Severní Korea jadernou zkoušku a roku 2009 oznámila, že vyrobila jadernou zbraň. Současnou situaci popisují někteří jihokorejští intelektuálové nově vynalezeným termínem: říkají, že Korejský poloostrov je ve stavu "nepokojnosti".

Záměr USA -- přimět Severní Koreu k tomu, aby se zřekla jaderných zbraní -- nebyl dosažen. Na druhé straně trpěla Severní Korea po dosti dlouhou dobu akutním nedostatkem potravin, který se zčásti vysvětluje tím, že kategoricky upřednostňovala výdaje na vojenské účely.

Korejský nacionalismus je mimořádně silný a jak Sever, tak Jih prohlašuje, že jeho cílem je opětovné sjednocení. Ale za jakých podmínek? Úroveň vzájemné podezřívavosti je vysoká. A Jihokorejci jsou ve svém postoji k perspektivě znovusjednocení hluboce rozděleni.

Roku 1961 přišel v Jižní Koreji k moci vojenským převratem Park Čung-hui, který pak vládl jako diktátor až do roku 1979, kdy byl zavražděn. Park byl přesvědčen, že opětovné sjednocení je možné a žádoucí pouze za podmínky, že bude svržen severokorejský režim. Roku 1980 iniciovali studenti povstání, které bylo kritické vůči Spojeným státům a požadovalo demokratizaci režimu. Bylo brutálně potlačeno.

Od té doby dominovaly v jihokorejské politice konzervativní síly. Změna přišla až v roce 1997, kdy vyhrála volby středolevicová politická strana v čele s dlouholetým disidentem Kim Te-džungem. Ten zahájil takzvanou sluneční politiku. Její název odkazuje na Ezopovu bajku, která říká, že je snadnější přimět někoho, aby si svlékl plášť, když svítí slunce, než když vane vítr. Tato politika se zaměřovala na hledání možností konkrétní spolupráce se Severní Koreou a odmítla jakýkoli pokus a pohlcení KLDR. Kim Te-džungovi byla za tuto politiku udělena roku 2000 Nobelova cena za mír. Pokračoval v ní i jeho nástupce Roh Mu-huyn, který zastával prezidentský úřad v letech 2003-2008.

Roku 2008 získaly prezidentský úřad zpět konzervativní síly, zčásti proto, že otevření vůči KLDR nebylo příliš úspěšné a zčásti kvůli skandálům, jež postihly Rohovu vládu. Nový prezident Li Mjung-bak vehementně odmítl sluneční politiku a zaujal k Severní Koreji nepřátelský postoj, překonávající v tomto ohledu i postoj Spojených států.

Dnes se zdá být zřejmé, že znovusjednocení Koreje si ve skutečnosti nepřeje Čína, Spojené státy ani Japonsko, ba ani Rusko. Všechny tyto země dávají přednost statu quo. Přesto se zdá, že právě teď najednou získávají na vlivu síly, jež budou v nadcházejícím desetiletí podporovat opětovné sjednocení.

V této nové situaci působí dva faktory. Jedním jsou blížící se prezidentské volby v Jižní Koreji. Konzervativci si za kandidátku zvolili Park Geun-hye, dceru Park Čung-huie, která usiluje o úplnou rehabilitaci režimu svého otce

Síly nalevo od středu jsou v současnosti rozděleny a podporují dva kandidáty. Za středolevicovou stranu kandiduje Mun Je-in, který podporuje návrat k otevřenosti vůči KLDR. Je zde ale také nezávislý kandidát An Čeol-so, který vystupuje s celkovou kritikou politiky a oslovuje ty, kdo mají výhrady vůči oběma stranám. Jeho skutečný program je ale fakticky totožný s programem Mun Je-ina.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že pokud zůstanou v soutěži oba levostředoví kandidáti, vyhraje určitě konzervativní kandidátka. Pokud ale jeden z nich odstoupí ve prospěch druhého, podle průzkumů pravděpodobně vyhraje levicový tábor. Pravděpodobnost takového odstoupení je vysoká. Velkou otázkou zůstává, kdo se k němu odhodlá.

Pokud by levicové síly zvítězily, jak bude reagovat Severní Korea? To nikdo neví. Všichni si ale všimli, že nový vůdce Kim Čong-un se ve svých první krocích podle všeho hodně odklání od politiky svého otce Kim Čong-ila. Zdá se, že se více stará o to, aby obyčejní Severokorejci měli větší reálné příjmy, a že je otevřenější vůči změnám. Možná uvítá něco slunečního svitu z jihu.

Jestliže tedy síly nalevo od středu zvítězí na Jihu a nový vůdce na Severu bude skutečně vstřícnější vůči slunečnímu svitu, mohla by v příštím desetiletí vzniknout volná konfederace Severu a Jihu -- bez ohledu na reálné obavy Číny a Spojených států.

Opětovné sjednocení Koreje by mělo značný dopad na geopolitiku severovýchodní Asie a samozřejmě také na světovou geopolitiku. Korea by se mohla stát zprostředkovatelem mezi Čínou a Japonskem a umožnit tak vznik společné struktury těchto tří států. Výsledkem by mohlo být, že se Jižní Korea, Japonsko a Tchaj-wan také stanou jadernými mocnostmi.

Kromě toho by se sjednocení Koreje mohlo propojit se změnami postavení Egypta a se stálým posilováním geopolitické pozice Brazílie, což by znamenalo nevratnou změnu v celosvětovém rozložení geopolitické moci. A dovolte, abych zopakoval, že to vše je v rukou samotných Korejců.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 338, 1.10.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

0
Vytisknout
4548

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2012