Je současný kapitalismus "racionální"?

9. 10. 2012 / Karel Dolejší

Čtenáři se nedávno mohli setkat s pokusem argumentovat racionalitou aktéra ve prospěch racionality celého systému. To je ale velmi podobný postup, jako kdybychom při pozorování šachové partie usuzovali z toho, že určitý hráč správně a podle pravidel táhne pěšcem či střelcem, na jeho vynikající a vítěznou strategii. Takové zobecnění se ovšem sotva dá obhájit.

Je kapitalismus "racionální"? Jak se to vezme. Mnozí si ještě pamatují, že se "komunismus" oháněl právě racionální organizací výroby v protikladu ke kapitalistickému chaosu a anarchii, zatímco po pádu východního bloku zase bylo možno číst spousty analýz argumentujících iracionalitou systému, který právě zanikl. Přitom v obou případech se jednalo o verzi průmyslové společnosti - a jeden čas se dokonce vážně uvažovalo o tom, že dalším vývojem rozdíly mezi oběma společenskými systémy zaniknou. Co z toho plyne?

Racionalita není žádnou absolutní hodnotou nezávislou na kontextu - a neexistuje ani nějaká jedna jediná racionalita. Každá racionalita je nástrojem k určitému cíli, nebo prostředkem k uskutečnění určitých hodnot - a stanovení toho, čemu ta která racionalita slouží, začasté, ba patrně většinou, nemá s rozumem příliš mnoho společného. Už proto, že i kdyby byl nějaký sociální aktér hypoteticky dokonale racionální, logika situace by ho v uskutečnění racionálních záměrů vždy velmi podstatným způsobem omezovala.

"I bohaté nadnárodní společnosti potřebují, aby mělo obyvatelstvo kupní sílu, jinak nebude zisky z čeho brát. I v zájmu nadnárodních podniků je, aby obyvatelstvo nebyli žebráci", píše Jan Čulík. Inu - nadnárodní společnosti kupní sílu potřebují, ale z toho vůbec ještě neplyne, že ji také cíleně vytvářejí; ba dokonce neplyne z toho ani to, že ji vůbec vytvářet mohou. Právě proto, že soukromé podnikatelské subjekty tohle nedělaly, musela svého času vzniknout keynesiánská ekonomie, respektive ekonomie strany poptávky. Stát - národní stát předglobalizační éry disponující daňovou suverenitou, jaký už dnes neexistuje - musel kompenzovat to, co soukromé podnikatelské subjekty nedělaly, neboť jejich cílem, který si samy nevybírají, je na prvním místě generovat zisk. V tomto úsilí však v dnešní době čelí konkurenci, která při relativně pomalém toku opravdu zásadních inovací je v zásadě konkurencí cenovou. Kdo vyplácí vysoké mzdy, ale vyrábí obdobné zboží jako konkurence s nižšími mzdami, velmi pravděpodobně nakonec prodává dráž, tudíž je v soutěži neúspěšný a zaniká. Viz třeba kauza úpadku společnosti Nokia. Proto cílem podnikatelských subjektů není a nemůže být podporovat poptávku, ale naopak spoléhat na poptávku, která je dána činností jiných. Jeden čtenář mi k představě prezentované Janem Čulíkem napsal: "Nadnárodní společnosti mají zájem na kupní síle jen z hlediska možnosti tvorby zisku, nemají absolutně zájem tuto kupní sílu vytvářet. Pracoval jsem v řadě velkých nadnárodních společností a nikdy jsem se s jiným názorem nesetkal. Zájem těchto společností delegovaný shora na nižší úrovně je tvorba zisku pro akcionáře - vlastníky". Chovají se tyto společnosti krátkozrace a iracionálně? Možná; ovšem chovají se také přesně tak, jak se chovat musejí, aby samy v měřítku několika let nezanikly.

Regulační mechanismy, díky nimž se v jistém období kapitalismus rozvíjel relativně stabilizovaně a víceméně bez podstatných otřesů (byť docela určitě ne bez dysfunkcí v dlouhodobém výhledu generujících hrozby až existenčního charakteru...), byly od 70. let postupně demontovány, velká část jich už neexistuje a ty ostatní jsou dlouhodobě vystaveny tlakům na postupnou likvidaci. Krize roku 2008 se nestala příležitostí, kdy by v rámci global governance došlo k obnovení kontroly nad živelností ekonomické dynamiky globalizovaného kapitalismu - kontroly, jakou už dnes nemůže vykonávat žádný jednotlivý stát. Globalizovaný kapitalismus se tedy nadále rozvíjí pouze podle své vlastní vnitřní logiky, tj. je živelným souhrnem jednání aktérů, kteří na trhu na vlastní pěst sledují maximalizaci zisku. Míra zisku v produkčních odvětvích přitom dlouhodobě (už několik desetiletí) klesá, takže investoři jsou mnohem více motivováni ke spekulacím než k nákupu akcií nějakého výrobního podniku. Investiční bubliny se točí kolem velmi nadhodnocených "cenných" papírů, nemovitostí nebo komodit, a tím jen posilují deformace, nerovnováhy a prudké cenové fluktuace mnohonásobně přehánějící události v reálné ekonomice.

Takže ohromné množství aktérů, kteří každý jednotlivě postupují (ze svého hlediska) zcela racionálně, ve výsledku tvoří systém, jenž se ve stále větší míře chová sebezáhubně a nedokáže vznikající krizové události dostat pod kontrolu.

Proto tvrdit, že se tento společenský systém sám ze sebe najednou začne chovat tak, aby dobře fungoval, znamená manifestovat přesvědčení založené v nejlepším případě na neoprávněných generalizacích - a v případě horším na pouhé víře a přání nepřipustit si skutečnou hloubku otevřené krize, kterou svět v posledních čtyřech letech prochází.

0
Vytisknout
5073

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2012