O dluhu bez předsudků:

Já sám jsem počátek i konec všeho...

8. 10. 2012 / Ilona Švihlíková

Dluh -- ono mýtické zaklínadlo, které nás má spasit, nebo naopak přivodit věčnou zkázu. Dluh jako cesta do otroctví, dluh jako jeden ze základních strukturálních znaků nejvyspělejších zemí.

Dluh je základním kamenem kapitalismu. Kapitalismus totiž nemůže bez dluhu a úvěru (úvěrová emise peněz) fungovat, to by byl jeho konec. Nevím ale, zda ty ekonomy, kteří nyní mávají v ruce Biblí a řeční o tom, jaký je dluh hřích, lze podezírat z toho, že chtějí lstivě odstranit kapitalismus.

Z velkých ekonomů to byl John Maynard Keynes, který z veřejného dluhu sejmul ono "morální břemeno" a učinil ho aktivním nástrojem hospodářské politiky státu v době krize. Právě veřejný dluh je nyní interpretován jako osudový hřích, za který musí platit"rozežraná" populace. Neplatí přitom dogma, že dluh je sám o sobě lékem na všechny hospodářské potíže, či přivozuje zatracení. Ve chvíli, kdy bylo možno očekávat vzedmutí ekonomiky (poválečná obnova, nasazení technologií, které vytvářejí pracovní místa, nízká ceny ropy), se může stát vládní zadlužení významným stimulem (s přechodným charakterem).

Něco jiného je ale situace od 70. let, kdy se ekonomiky nejvyspělejších zemí mění, a to jak strukturou (obrat ke službám), tak zásadním zpomalením ekonomického růstu, který se k tempům v 50. a 60. letech poválečné obnovy (a sociálního státu) už NIKDY nevrátí. Pro fajnšmekry: vyspělé země se tedy dostávají do dolní fáze tzv. Kondratěvovy vlny. Je symptomatické, že právě neoliberální přístup, který se silně rozvíjel a aplikoval od 70. let a pro nějž byl veřejný dluh jedním z hlavních "terčů" přispěl k tomu, že dluh je dnes strukturálním znakem všech vyspělých zemí.

"Od 70. let 20. století ve většině zemí nejenom rostl objem veřejného dluhu, ale především státního dluhu, ale i jeho podíl na HDP." (Peková, J.: Veřejné finance: úvod do problematiky, str. 491).

Právě skutečnost zpomalujícího se ekonomického růstu (daného řadou faktorů, ale těmi hlavními jsou nárůst cen energií a především nástup pracovně-úsporných technologií) vedla k tomu, že dluhy dnes dosahují astronomickou výši a mají komplexní podobu (zadlužení států, firem, včetně finančního sektoru, domácností). Dluh ale není příčinou hospodářských potíží. Je tomu přesně naopak -- dluh je následkem, odrazem hlubokých strukturálních problémů vyspělých zemí (nazývaných též země Západu).

Foster a Magdoff (Velká finanční krize, Grimmus) přesvědčivě dokumentují, že ve stagnující ekonomice s chorobnou nadvýrobou (tj. nasyceností ekonomiky) a rozvojem finančních spekulací, má dluh stále menší stimulační charakter a místo toho se stává "časovým odkladem" hromadících se problémů. "Přestože celková míra zadlužení bez přestání roste, její stimulační dopad na ekonomiku očividně klesá."

Státy -- směřující k ideálu neoliberalismu - si samy od 70. let nastavily takové podmínky, které tvorbu veřejného dluhu podněcují. Zároveň ale svými rozhodnutími změnily prostředí natolik, že samy sebe nesmírně oslabily.

Dluh se tedy stal trvalým znakem ekonomik vyspělých zemí (dominantně od 70. let), zadlužení přispívalo k tomu, že vůbec existoval jakýsi slabý růst, ale tento vliv na ekonomický růst je stále menší a menší.

Daňové ráje představují v globálním měřítku nekalou konkurenci, proti které ale politické elity až na řídké výjimky nechtějí zasáhnout.

Silná pozice nadnárodních firem (s rozmachem nikoliv náhodně také od 70. let) pak využívá svého tlaku k povzbuzení státu k daňovému podbízení (resp. daňovým závodům), které tvoří součást zhoubného, leč stále aplikovaného závodu ke dnu. Co nejnižší (nejlépe žádné) daně, ale místo toho investiční pobídky, daňové prázdniny a dotace na pracovní místo. Kromě těchto úžasných možností nadnárodní firmy také rády využívají tzv. vnitrofiremních cen, které jim umožňují používat umělé ceny, aby zisk "vytvářely" v zemích s velmi nízkým či nulovým zdaněním a naopak ztráty přesouvaly do míst s vyšším zdaněním.

Takovéto "prostředí", ke kterému státy samy přispěly, dává značnou moc finančním trhům (přesnější by bylo několika velmi mocným finančním skupinám, protože finanční "trhy" z hlediska definice klasické ekonomie s trhem nemají moc co společného) a také ratingovým agenturám. Oba dva tito aktéři jsou navíc propojeni jedním z typů morálního hazardu (hodnotím toho, kdo mě platí).

Podívejme se na žebříček veřejného dluhu vyspělých zemí (dle metodiky MMF) a posuďte sami, zda země s největším veřejným dluhem patří mezi ty s údajně rozbujelým sociálním státem.


Zdroj: ZDE

Již v předchozích článcích jsem uváděla, že veřejné dluhy řady zemí přímo souvisí s bankovními krizemi a záchranami bankovního sektoru (Japonsko, Irsko). Nyní je dluh nástrojem elit k vydírání obyvatelstva, k přerozdělování (ve svůj prospěch samozřejmě) a ke zničení sociálního státu.

Jedním z důsledků veřejného dluhu je redistribuční efekt. "U vnitřního dluhu je zpravidla nominální hodnota emitovaných státních cenných papírů na krytí dluhu tak velká, že je nemůže nakupovat většina domácností. To vede k tomu, že prostřednictvím úroku z veřejného dluhu je přerozdělována část finančních prostředků z veřejných rozpočtů ve prospěch bohatých subjektů. Všichni platí daně, ale na úrocích z veřejného dluhu vydělávají pouze někteří -- bohatí. V případě vnějšího veřejného dluhu vzniká nebezpečí poklesu bohatství země odlivem úrokových výnosů do zahraničí."

(Peková, J.: Veřejné finance: úvod do problematiky, str. 492)

Následující graf z webové stránky Global Finance ale ukazuje, že problém vyspělých zemí není sám o sobě dluh veřejný, ale komplexita dluhu -- na dluhové financování jsou odkázány všechny části ekonomiky. Paradoxně velmi silně také finanční sektor.


Zdroj: ZDE

Příklad Spojených států podrobněji :


Zdroj: Foster, J.,B., Magdoff, F.: Velká finanční krize, str. 122


Zdroj: tamtéž, str. 46

Nárůst dluhů domácností od 70. let má rovněž řadu příčin. Jednou z nich je vývoj kupní síly daný dlouhodobou stagnací mezd a nárůstem tzv. pracující chudoby (především v USA, v posledních letech také Německo). Signál Velké recese byl jasný již v roce 2007, kdy se míra úspor domácností v USA propadla do záporu (stejně jako za Velké deprese ve 30. letech). Rostoucí polarizace, tedy nerovnosti v distribuci příjmů jsou dalším faktorem nárůstu zadlužení domácností.

Neschopnost dosáhnout silnějšího ekonomického růstu (od 70. let) zesiluje tlak systému na přesun výroby (rozvoj nadnárodních firem a přesun výrob do levnějších zemí), drancování zdrojů (ať už lidských či životního prostředí), drancování sociálního kapitálu (využívání ženské "neplacené" práce) a odkladem problému -- dluhem.

Ve chvíli, kdy se ozvou apely na "nemorálnost" dluhu je potřeba říci také b) -- bez dluhového financování na mnoha úrovních by ekonomiku zemí Západu zasáhla krize již dávno a ne "až" v roce 2007/2008.

Dluh není zlem sám o sobě. Pokud se jedná o podnikatelský úvěr a smysluplné využití úspor ostatních ekonomických subjektů, či pokud se financují takto investiční potřeby veřejných rozpočtů (případně také domácností), a tyto investice mohou generovat budoucí příjmy, pak se nejedná o problém.

Zakopaný pes je právě v tom, kdy struktura ekonomiky vede k tomu, že domácnosti či veřejné subjekty potřebují dluhově financovat svou běžnou provozní činnost, aniž by si "žily nad poměry".

Dluh se stává faktorem oddalujícím nutné změny ekonomického systému, prostředkem redistribuce bohatství ve prospěch těch, kteří mohou úvěr (dluh) generovat a povzbuzovat k jeho přijímání.

A jak je to se splácením dluhů? "Dluhy se musejí splácet" -- jedna z těch moralit, které tak ráda používá pravice. Je to o to účinnější, když už se nikdo nezeptá, jak vlastně ty dluhy vznikly a proč. Pravice -- jak již uvedeno -- dovedně využívá "morálního apelu" ke zneužívání a překroucení něčeho, co většina obyvatel jaksi instinktivně považuje za správné (je správné pracovat, ne být doma na dávkách atd.).

Je vysoce pravděpodobné, že současná krize (systémová a formační) potrvá ještě řadu let. Situace, kdy ekonomika dlouhodobě stagnuje, ale zároveň se vnitřně -- byť třeba zatím nenápadně transformuje -- jako v USA můžeme pozorovat u hnutí New Economy Movement, není příjemná, ale lze ji tzv. ustát.

Co ale ustát nelze, je zároveň požadavek, aby se ve formační krizi splácely dluhy takové výše jaká je uvedená u grafu nahoře. To prostě a jednoduše možné není. Lidově řečeno: kde nic není, ani čert nebere. Na případě Řecka vidíme v přímém přenosu, kam vede tlak na splácení dluhů, který ekonomika ani společnost nemohou unést.

Řecký premiér: Společnost je na hraně rozkladu.

Současný tlak politických a finančních elit na urychlené splácení dluhu signalizuje jejich paniku ohledně dalšího vývoje. Tam, kde ještě byla naděje živení "růstu" různými pochybnými bublinami (a že jich v posledních letech nebylo málo), se objevuje tragická jistota, že "lépe už bylo" a je potřeba dostat do svých rukou urychleně vše, co je jen možno. Proto také ty zoufalé snahy ukotvit vyrovnané rozpočty do ústavních zákonů, zavést všechny ty fiskální kompakty s penalizací atd. Ty ukazují na nepochopení podstaty dluhu i současné krize.

Pokračující tlak na splácení dluhů (různé podoby) neprohloubí jen dále krizi, ale posílí také redistribuci příjmů nevídaných rozměrů. Je velmi smutné, že stát se stal nástrojem tohoto konání a obrací se proti většině občanů.

Čekají nás změny, které lze bez přehánění srovnat s pádem Římské říše. Dluh stál na počátku současného systému. Bude stát i na jeho konci.

0
Vytisknout
19278

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2012