Hodní hoši dostanou povolávací rozkaz

8. 10. 2012 / Karel Dolejší

Někdy se stane, že komponenty potřebné k adaptaci parlamentního systému na nové zásadní výzvy - ekonomické zdroje, věrohodná systémová výzva artikulovaná v podobě politického protivníka a účelně kreativní část establishmentu - nejsou bohužel v potřebnou chvíli pohromadě.

V Německu počátkem 30. let došlo právě k tomu. Zemi v rámci Versailleského systému obrali na reparacích vítězové I. světové války - a sotva se začala hospodářsky vzpamatovávat, zdevastovala ji světová ekonomická krize. Věrohodné systémové výzvy nechyběly, existovaly naopak hned dvě - na levé i pravé straně politického spektra. Jenže hlavní strany se rozhodly, že když mají jen omezené možnosti zlepšit postavení nižších vrstev, bude pro ně výhodnější použít jednu ze systémových výzev ke zničení druhé, místo aby se snažily jít ve šlépějích starého Bismarcka a usilovaly o skutečnou sociální soudržnost. Nacisté tedy měli zničit komunisty, a pak i sociální demokraty - nyní už reformní stranu, která delší čas vládla v Prusku.

Pravicoví politikové Franz von Papen a Alfred Hugenberg tehdy spolu s některými vedoucími představiteli průmyslu a obchodu napsali dopis prezidentu Hindenburgovi, ve kterém ho žádali, aby jmenoval Adolfa Hitlera kancléřem. Ten tehdy stál v čele nové populární strany, jež určitě nebyla součástí establishmentu, a v prezidentských volbách pro něj hlasovalo více než 35% Němců. Ale bylo to ještě před březnovými volbami v roce 1933, v nichž NSDAP získala takřka 44% hlasů, kdy se Hitler na přímluvu občanských stran a kapitalistů dostal do čela vlády. Podstatné bylo také to, že se Wilhelm Frick z NSDAP stal ministrem vnitra - ovládnutí policie sehrálo zásadní roli jak při potlačování volebních konkurentů, tak následně při likvidaci sociálně demokratické vlády v Prusku.

Iluze - nebo, chcete-li, projev opravdu mimořádně extrémní intelektuální lenosti - podle níž k dosažení potřebné společenské změny není třeba určité konstelace faktorů, z nichž některé nemáme libovolně pod kontrolou, mimo jiné včetně kreativního establishmentu, ale stačí prostě hlasovat pro antiestablishmentové strany; iluze, podle níž v demokracii všechno mají v rukou voliči; taková iluze se Němcům bohatě vyplatila. Za přesvědčení, že se není třeba zabývat stavem ústavních institucí nebo tím, kdo řídí policii a justici, ale stačí prostě hlasovat, ba je opravdu nutno hlasovat, kdyby hrom bil, protože nevolit je nebezpečné, byli nakonec náležitě odměněni.

Hodní hoši dostali povolávací rozkaz.

0
Vytisknout
8698

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2012