Nová doba, staří lidé

21. 2. 2012 / Stanislav Vozka

Noví nespokojenci jsou podráždění a naštvaní. Cítí znepokojivé svědění, ale neví kde se poškrábat. Ti zkušenější už vědí, kdo za jejich blbou náladu může. Přece kapitalismus. Sedmihlavá hydra ve službách bohatých, která vysává nás ubohých 99 %. Kterou je nutno porazit a nahradit stády ekonomických beránků, kteří se budou otřásat a otřásat. A nám zbyde na práci jen to sbírání zlaťáků.

Nic nového pod sluncem. Už přes dvě stě let se někteří snaží se najít pravidla chodu orloje. Jsou opakovaně vtahováni za šos do nepřehledné změti ozubených koleček, drceni a vyplivováni, v lepším případě jen potlučení a zneuctění. Přesto jich neubývá. Neubývá těch, kteří by vše vyřešili přesunutím několika hřídelí a nepokojů. Těch, kteří denně v potu tváře tu natahují pružiny, tu posunují ručičky. A čekají na změnu, čekají na zázrak.

Sedm je miliard lidí na planetě Zemi. Někteří z nich nemají co jíst, někteří hlady umírají. Kolik jich jen ve dvacátém století umřelo právě vinou hodinářů, co se zpupně domnívali, že změní svět tím, že změní ekonomický systém? Vinou těm, kteří trestuhodně přehlíželi, že kapitalismus není hodinový stroj, ale živý organismus, který není možno naprogramovat, který chodí po chaotických a nepředvídatelných cestičkách vlastní evoluce a kašle na naše ideály.

Ano, máme tu systém založený převážně na našich nízkých pudech, kterými matka příroda nešetřila. Na naší agresivitě, snaze vyniknout, porazit a zničit protivníky. Na naší touze hromadit majetek, ženy, vliv, ovládat, poroučet. Máme tu něco, co je ošklivé, ale nesmírně životaschopné, co nás živí, obléká, dopravuje a ubytovává. A přijde -li na to i pohřbívá. Co s tím uděláme, Houstone?

Tragédií levicové politiky není sociální inženýrství, tragédií levicové politiky (a pravicová jí v tom poslední dobou zdárně sekunduje) je ekonomické inženýrství. Sociální inženýři byli američtí otcové zakladatelé a odvedli skvělé dílo - americkou ústavu. To proto, že realizovali svůj projekt v doméně vytvořené lidskou tvořivostí - ve společenském prostoru. A nepletli se do cesty nepředvídatelnému živelnému hospodářskému expresu.

Ani za feudálů hradní páni osobně nevykořisťovali poddané (pochopitelně pokud nevyužívali Ius primae noctis). Ani dnes zaměstnance nehoní do práce akcionáři, ale k tomu vybraní manažeři. A víte co? Oni to nedělají (většinou) proto aby lidem škodili. Oni tak činí proto, aby koordinovali zaměstnaneckou spolupráci. Protože letadla a lokomotivy se nedají vyrábět bez spolupráce a ta není možná bez hierarchie vůdců a podřízených. Chceš-li demokracii, ohledy, rovnost, opusť ekonomiku. Chceš-li adrenalin, soutěž, úspěch (ale také subsidiaritu a vynucené poklonkování), jsi vítán. Není to hezké, ale je to lidské, je to někdy i zábavné.

Ani člověk společenský se nemůže ekonomice vyhnout. Zásahy však mají být vedeny z pozice vně systému, prostřednictvím daní, cel, poplatků. V technice existuje pojem "regulace černé skříňky". Proces, jehož mechanismus chodu je neznámý nebo nepředvídatelný, je kupodivu možno regulovat. Tak, že jsou v malých krocích, měněny vnější podmínky a podle pozorované reakce je vybírán další krok. Neleze se do stroje, nepřestavují se hřídele a nepomáhá se pružinám.

Lze-li však ekonomiku regulovat jen zvnějšku, co pak? Nezbývá než nasednout do autobusu, který nás veze k druhé nejoblíbenější atrakci lunaparku Nespokojený svět. Nemohu-li (nesmím, nechci) změnit ekonomický systém, vydám se změnit situaci společenskou. Zpátky k původním hodnotám demokracie nebo vpřed k opravdové lidovládě.

Nejdříve je dobré si ujasnit terminologii. Už zmínění otcové zakladatelé, kteří spustili americký projekt, nemysleli na lidovládu. Jejich úmyslem bylo nepochybně realizovat vládu elity. Ta však měla být v případě potřeby omezována vůlí lidí prostřednictvím validace ve volbách. Zároveň, aby toto omezování bylo funkční, byla kodifikována určitá práva jednotlivců, neomezitelná jednoduše vládnoucí mašinérií. S tím se také nějak svezla nedotknutelnost soukromého majetku. Ale ať tak či tak - lidé v původním demokratickém projektu nejsou vládci, ale nanejvýš arbitry toho, zda je vláda kompetentní. Nejisté řešení, které však podpořeno oním vlastnictvím majetku (aby politik neupadl do nicoty po volebním neúspěchu) se ukázalo překvapivě stabilním. Kdoví -- kdyby KSČ přidělovala každému funkcionáři několik milionů do začátku, mohli jsme dnes žít ještě v reálném socialismu.

Chce-li kdo aby se něco dělo ve prospěch lidí namísto prospěchu degenerovaných elit, nemůže tedy bojovat o návrat ke kořenům. Naopak. Je třeba předefinovat a změnit léty zabetonovaná pravidla zastupitelské demokracie. A tu se naskýtá drobná otázka - jak?

Nebude to jednoduché. Ono se to nezdá, ale lidé nejsou hloupí. A vláda pro ně znamená především někoho, kdo vládne (koná, poroučí, ovládá) dobře, spolehlivě, bezpečně. Takže úspěšně. Představa, že vládnou všichni (i soused od vedle) je pro nás, hierarchií opičích elit odchované plemeno, velmi, velmi obtížně přijatelná. Kalousek s Nečasem jsou řešením sice bolestným, ale lépe představitelným.

Tápání a nechuť propagátorů nových demokracií ke zkompromitovaným marketingovým praktikám. To jsou důvody, proč změna společenského systému neláká. Působí to až dojmem, jako by tito lidé ani nikoho přesvědčit, zaujmout, strhnout - nechtěli. Jako by jim stačilo, že si hrají na svém komunitním písečku. Naproti tomu zastánci zabetonování současného stavu mají jednak jasno, jednak motiv, jednak peníze. A nepřesvědčí-li vás, tak vás bez skurpulí koupí.

A to je špatně, protože tak si přímí demokraté podřezávají větev na které sedí. Chtějí aby většina řekla ano jejich idejím nebo jim stačí když si mohou opakovaně stěžovat, že lidé jsou hloupí a nechápou? Váží si vůbec mínění těch, které chtějí pověřit dějinnou zodpovědností, nebo je chtějí nejdřív převychovat? Pak by ale měli pro začátek prosazovat spíše absolutistickou monarchii, že?

Co především chybí ve všech systémech, ve kterých víří referenda, většinové volby, odvolatelnost poslanců a další skvělá moudra, je návaznost tohoto (na asi pět plebiscitů ročně) omezeného způsobu tvorby zákonů na skutečnou vládu, tedy sbor pověřenců, řídících zemi (region, obec). Protože tam je problém. Podstatou změny musí být nově formulovaná moc výkonná.

A tak zatím naprostá většina nespokojenců věří, že demokracie je v pořádku, jen v naší "české" se něco pokazilo. Optimisté doufají, že to bude opraveno. Pesimisté už přestali věřit, že k té opravě dojde v dohledné době a na aktivní politiku rezignovali. Modlí se jen aby to nebylo horší.

V každé době, v každé generaci existují lidé, kteří by si přáli, aby někdo přišel vymést ten Augiášův chlév. Aby někdo sebral bohatým bohatství, aby někdo přizpůsobil nepřizpůsobivé občany. V každé době je možno najít příznaky změn (které neproběhnou) a zárodky katastrof (které nenastanou). A v každé době je tu také robustní skupina těch, kteří soudí, že každá změna je k horšímu, protože prospěch z ní mají jen lumpové (a realita vývoje jim dává za pravdu). Jedna i druhá skupina jsou často ti samí lidé. Záleží na náladě, na tom co se zrovna dozvěděli ve zprávách, na tom co je dnes čeká v práci nebo doma.

Jen málokdo může žít s neustálým vědomím, že vše se děje špatně, že perspektivou je další krize, že nám vládnou tuneláři, že Evropská unie je nesmyslný projekt, že. ... že, ... že. Potřebujeme pozitivní perspektivu. Naději na postup v zaměstnání, děti na vysoké a hlavně zdraví. Tak jsme přežívali v komunismu, tak přežíváme i teď. A jedině máme-li naději a víru v budoucnost, jsme schopni akce. Jen pak se nás sejde na Václaváku sto tisíc. Není-li optimistická perspektiva v dohledu, jdeme se dívat z jiného okna. Soustředíme se na tu část reality, která optimistická je. Těšíme se na posezení s přáteli, na dobrou večeři, na dovolenou u moře. Vykopneme politiku a všechny úvahy o společnosti z našich myslí. Nedemonstrujeme. Není za co, soudruzi.