Smrt na objednávku

K výročí smrti bývalého generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda

17. 9. 2011 / Petr Schnur

Pro ty nemnohé, kteří si ještě dovolí hloubat nad současným stavem OSN (někde mezi nečinností a válečnou kooperací s "humanitárními" aliancemi)), se vrátíme do roku 1961, k události odsouzené k zapomnění. Je možné, že dokáže objasnit něco z toho, co se nám na chování OSN -- a to nejen v aktuální libyjské kauze - zdá na první pohled nepochopitelné.

Letos si 17. září připomeneme 50. výročí násilné smrti bývalého generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda v troskách letadla na letišti konžského města Ndola během jeho africké mise. Charismatický vůdce nedávno osvobozeného Konga Patrice Lumumba byl zavražděn a provincie Katanga s obrovskými zásobami nerostného bohatství (měď, uran, kobalt, diamanty) vyhlásila v režii bývalé koloniální mocnosti Belgie a tichým souhlasem dalších západních zemí samostatnost.

Její armáda, vyzbrojená moderní bojovou technikou NATO, řízená belgickými instruktory a ze vzduchu podporovaná bojovými letadly pilotovanými žoldnéři z Belgie, se de facto nacházela v otevřené válce s jednotkami OSN.

Není třeba dodávat, že jejich výzbroj se ani v nejmenším nedala srovnat se zbraněmi separatistů. Dag Hammarskjöld přiletěl vyjednat příměří a našel smrt, která byla dlouhou dobu vydávána za leteckou nehodu během přistávacího manévru.

Koncem 1990. let se ovšem objevily dokumenty a výpovědi svědků, které dokazují, že se nejednalo o tragické neštěstí, ale o plánovaný a koordinovaný atentát. V Německu se tímto případem poprvé souhrnně zabýval investigativní dokumentární pořad veřejnoprávní televizní stanice WDR (regionální součást Prvního programu ARD) v roce 1998. Podle dodatečně zveřejněných pramenů se Hammarskjöldovi stala osudným jeho vůle zachovat politickou nezávislost OSN jako nadstranického garanta míru a mezinárodního práva. Odmítl být loutkou v rukách Západu, čímž si podle všeho podepsal ortel smrti. Zde je pokus o krátkou sumarizaci tohoto případu.

Když se investigativní tým žurnalistů v druhé polovině 1990. let dostal ve Švédsku k jednomu z hlavních informátorů, byl konfrontován s dvěma klíčovými dokumenty. S doposud neuveřejněnými fotografiemi havarovaného letadla a původní verzí zprávy dodatečné švédské vyšetřovací komise z roku 1993. Ta pracovala pod vedením velvyslance Olssona, v roce 1961 prvního konzula Švédského království v tehdejším Leopoldvillu, hlavním městě Konga. Ke zprávě se vrátíme později, nejprve fotografie z místa činu. Ty totiž ukazovaly obraz trosek, který svědčil o tom, že letoun se neroztříštil během přistávacího manévru, ale po doslovném pádu na letištní plochu. Na dvou fotografiích byla vidět pilotní kabina, která vykazovala stopy vnějšího násilí, stopy útoku.

Pokud tomu tak bylo, kdo měl tehdy zájem na jeho smrtí? Začněme onou osvědčenou otázkou: cui bono? Abychom ji mohli smysluplně sledovat je nutné alespoň krátce zrekapitulovat situaci, ve které se tehdy nacházela OSN, a zároveň načrtnout Hammarskjöldův psychosociální profil. Obecně se jednalo o dobu, kdy v severní Africe úspěšně proběhly politicko-ekonomické emancipační procesy.

Tato dekolonizační bouře se začala rozšiřovat do francouzské části západní Afriky, a posléze zasáhla i belgické Kongo. Z hlediska bývalých koloniálních mocností šlo o politickou a zejména hospodářskou kontrolu kontinentu, v případě USA o strategické zájmy v oblasti, ve které se Američané obávali nárůstu vlivu východního bloku.

Zatímco Hammarskjöldův předchůdce, Nor Trygve Lie, praktikoval jak "personální" tak "zahraniční" politiku Spojených národů podle představ hostitelské země a západních spojenců, došlo po volbě jeho švédského nástupce v roce 1953 k zásadní, s největší pravděpodobností neočekávané změně. Především nařídil krátce po svém zvolení odchod agentů FBI, kteří do té doby mohli nerušeně provádět špionáž pro Spojené státy a zasahovat do personálního obsazení jednotlivých úřadů OSN. Tato akce proběhla sice diskrétně, ale rozhodně.

Hned o rok později došlo k druhému těžkému konfliktu mezi OSN a USA resp. Západem. Svobodně zvolená vláda v Guatemale zestátnila půdu, která do té doby patřila převážně americkým koncernům. Obratem následovala intervence ze sousedního Hondurasu, organizovaná a financovaná Američany. Hammarskjöld nejprve varoval, potom svolal Bezpečnostní radu. Washington a jeho spojenci sice blokovali, protahovali rozhodnutí a generálnímu tajemníkovi kladli všemožné překážky, až nakonec kýženého cíle dosáhli -- svrhnutí legitimní guatemalské vlády. Nicméně OSN ukázalo vlastní profil a z hlediska mezinárodního práva zaujalo jasnou pozici. Bývalí Hammarskjöldovi přátelé se v krátké době již podruhé nestačili divit.

A do třetice všeho osudného došlo ještě na diplomatickou aktivitu Spojených národů vůči Číně, která v té době byla pro západní alianci ztělesněním všeho zlého. O co šlo?

Číňané zadržovali americké piloty, kteří během korejské války při pronásledování severokorejských letadel dostali nad čínské území. Hammarskjöld nejprve zprostředkoval návštěvu zajatců a posléze i jejich propuštění a návrat do USA. Americká radost dělala podle Björna Bergengreena, profesora historie na universitě v Uppsale, mírně řečeno rozpačitý dojem: OSN nejen prolomilo diplomatickou blokádu Číny, ale také demonstrovalo, co je možné docílit trpělivým jednáním. V Africe se podobné iniciativy, které by kolidovaly se zájmy Západu, neměly opakovat.

Snad právě na tomto místě, než se dostaneme k oné osudné kauze Kongo, by bylo dobré zmínit se o profilu osobnosti generálního tajemníka Spojených národů. Ten vyrůstal v rodinném prostředí, které v něm vypěstovalo hluboký smysl pro spravedlnost i povinnost. Obojí mělo kořeny v tradicích švédského protestantizmu, jehož étos byl založený na mravním imperativu a sociální rovnováze. Jeho politická dráha dokázala, že se v jeho případě jednalo o autentickou tradici, která nezůstala uzavřená ve filozoficko-kontemplativním rámci, ale naopak si našla cestu k praktickému životu. Šlo o klasický střet morálky a moci. A přesto že jeho politické zakotvení zůstalo v rámci západní kultury, což formovalo i jeho poměr k Lumumbovi, stačila jeho vůle navrátit OSN jeho původnímu poslání, aby se stal terčem palby svých bývalých přátel.

Úvodem zmíněný text opětovného vyšetřování švédské komise pod vedením konzula Olssona (jeho nadpis: "Ndola. Tragédie v jiném světle / Ndola. Another view of a tragedy") byl uzavřen do státních archívů pod hlavičkou 'Není určeno ke zveřejnění. Co nejpřísnější důvěrnost.'. Popisoval všechny detaily, všechny pochybnosti o náhodném neštěstí, sumarizoval politické tábory i zájmové skupiny s jejich nenávistí vůči tehdejší OSN, uvedl jména svědků a nakonec zakončil větou, že sestřelení Hammarskjöldova letadla jinou mašinou se nedá vyloučit.

Kromě něj se objevily ještě dvě naprosto důvěryhodné osoby, které "věděly víc", jejichž výpovědi se ale přesto nikdy nestaly relevantními pro oficiální výsledky vyšetřování.

První z nich byl muž jménem O'Casey, bývalý vysoký úředník Spojených národů v týmu Daga Hammarskjölda - zastupoval tehdy OSN v Kongu. Po smrti generálního tajemníka svoji službu opustil.

Podle něj přicházel mráz z několika stran, právě od těch, které Hammarskjöld považoval za své přátele. Šlo přitom o osoby v americkém vládním kabinetu se soukromými obchodními zájmy v Kongu. Výkonými silami byli belgičtí žoldnéři, placení z Bruselu, Paříže a Londýna burzovními spekulanty s mědí a vojenskými kruhy, které potřebovaly přísun uranu. Hammarskjöld to měl vědět, přesto se ale stále snažil dosáhnout diplomatického konsensu, kterému obětoval i Lumumbu.

Dokonce svolil k jednání s "prezidentem Katangy", belgickým vazalem Tshombém, o příměří. Vlivné západní politicko-ekonomické kartely ovšem s největší pravděpodobností nebyly přesvědčeny o tom, že Hammarskjöld splní svoji misi podle jejich představ. Ba naopak: mnohé nasvědčovalo tomu, že generální tajemník OSN bude trvat na státní jednotě Konga. O'Casey navíc potvrdil, že se jeho letadlo dostalo pod nepřátelskou palbu již o den dříve, 16. září, během přistávacího manévru nad Leopoldvillem.

Snad rozhodujícím svědkem byl ale vysoký francouzský diplomat Claude de Kémoularia. Ten byl v diplomatických službách Francouzské republiky již od 40. let, mimo jiné i jako vedoucí štábu ministra Reynauda. V 1950. letech nastoupil službu v zahraničí. Stal se Hammarskjöldovým pověřencem pro otázky uprchlíků v krizových oblastech a sám zažil drama v Kongu. I po smrti svého představeného zůstává - na rozdíl od O'Caseyho - ve službách OSN, zároveň se stává poradcem rodiny Grimaldi. V 1980. letech zastával pozici francouzského velvyslance v Nizozemí, potom u Spojených národů, mimo jiné jako zástupce Francie v Bezpečnostní radě.

De Kémoularia podal svědectví o osobním rozhovoru s třemi muži, Belgičany, v únoru roku 1967, kteří se představili jako "zahraniční dobrovolníci" v Kongu. Během rozhovoru potvrdili jmenovitě spojení mezi nimi (tedy skupinou belgických žoldnéřů) a zahraničními politickými osobnostmi.

Jeden z těchto tří návštěvníků byl pilot letadla, které podle jejich výpovědi Hammarskjöldův letoun sestřelilo. V jejich verzi šlo o nepovedený pokus o únos. Proti tomu ovšem hovoří jednak otázka, jak naložit s uneseným generálním tajemníkem OSN v Katanze a jaký smysl by jeho únos vůbec měl, jednak fotografie trosek postiženého stroje i výpovědi očitých svědků, kteří tvrdili, že z druhého letadla, které se nacházelo nad ním, na něj "spadlo něco ohnivého". V případě útočícího bojového letounu se mělo jednat o typ Fouga Magister, který patřil do výzbroje NATO. Stíhačka je vyzbrojená dvěma kulomety a čtyřmi raketami.

Ať tak či onak: sedm roků později, v listopadu 1974, informoval francouzský diplomat podle vlastní výpovědi znovu švédské velvyslanectví, kde se setkal i se zástupci ze Stockholmu. Pikantní na celé události je to, že v tu dobu Paříž navštívil i Olof Palme. De Kémoularia prohlásil, že neví, zda byl švédský premiér o celém případu informován.

Závěrem citát úzkého spolupracovníka Daga Hammarskjölda O'Caseyho:

"Komanda zabijáků byla silnější než my, žoldnéři vlastnili všechny potřebné prostředky. Jejich špinavá práce sloužila zájmům, které se v rámci OSN prezentovaly navýsost státnicky: v New Yorku se rozdávaly chlebíčky a chválilo se OSN, u těžišť nerostného bohatství v Kongu se proti němu bojovalo. Tak ta hra probíhala. Z Charty Spojených národů se staly cáry papíru."

A co na to autoři investigativního pořadu? Ti své vyšetřování zakončili následující poznámkou: "Ukázalo se, co až do dnešní doby zakrývá trosky (letadla) z Ndoly: strach - strach z přátel."

0
Vytisknout
4361

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2011