Závidím Palestincům
14. 4. 2025
Závidím Palestincům. Samozřejmě ne kvůli tomu, čím procházejí, ale kvůli tomu, co mají. Jejich nesmírně autentickou kulturu s hlubokými kořeny a prastarým vztahem k zemi.
Jednou z velmi, velmi mála dobrých věcí, které holokaust v Gaze přinesl světu, je záplava záběrů Palestinců, kteří žijí své životy, komunikují mezi sebou a vztahují ke svým blízkým, když hledají způsoby, jak v této noční můře přežít. Lidé ze Západu, jako jsem já, tyto videoklipy tiše sledují na malých obrazovkách ve svých domovech, dívají se na různé filmy, dokumenty a pořady, které byly o životě Palestinců v průběhu let natočeny a všechno to vnímají, píše na Twitteru australská autorka Caitlin Johnstone.
A je to tak strašně dojemné. Palestinci jsou tak úžasně krásní lidé. Jak jsou k sobě navzájem něžní. Jak skutečná a organická je jejich spiritualita. Jak hluboce milují svou kulturu ve všech jejích jedinečných projevech. Jak hluboce důvěrné jsou jejich vzájemné vztahy a to jak mezi jednotlivci, tak s celou komunitou.
Jsem bílá Australanka. My takové věci prostě nezažíváme. Původní obyvatelé této země byli masakrováni, okrádáni a vysídlováni stejně jako dnes Palestinci a moji předkové byli na tento kontinent přivedeni z Irska a Skotska okolnostmi, které nemohli ovlivnit. Teď je to z větší části jen povrchní, vypařená civilizace, jejíž hlavní kulturní identita spočívá v tom, že se nad věcmi příliš nerozčiluje. Žijeme s tím věčným nejasným stavem odcizení a dysforie, který bzučí v pozadí našeho vědomí, protože tu nemáme žádné kořeny.
Můj manžel Tim je Američan irského původu a má podobnou zkušenost. Takové je to prostě pro bělochy v kolonizovaném světě. Nemáme žádnou spojitost. Žádnou historickou hloubku. Žádnou skutečnou kulturu. Žádné skutečné zakotvení. Proto se stále natahujeme po něčem jiném, než co máme, ať už je to víc peněz a majetku, nebo návrat k náboženství našich prarodičů či ke spiritualitě New Age nebo ke zneužívání návykových látek. Naše zkušenost tady prostě není úplně v pořádku. Nemáme pocit, že sem patříme.
Pak se podíváme na Palestince a na to, jak ostře jejich společnost kontrastuje s tou naší, a nemůžeme si pomoci, ale pociťujeme hluboký stesk. Žijí tak přirozeně a srdečně. Prostě to vypadá správně.
A jsem si zcela jistá, že Izraelci při pohledu na Palestince cítí totéž. Jsou tu s touhle směšně falešnou kulturou umělé inteligence a elektronické taneční hudby, mluví podivnou novou verzí mrtvého jazyka, který sionisté oživili před několika generacemi, aby mohli LARPovat jako obyvatelé Středního východu a předstírat, že dnešní „Izrael“ má vůbec něco společného s historickým Izraelem biblických dob. A pak se podívají na lidi, kteří tam žili před nimi, s jejich hlubokými kořeny a živoucí autenticitou a cítí závist. A jejich závist se mění ve zlobu. A jejich zloba se mění v nenávist. A jejich nenávist přeroste v genocidu.
Nenávist Izraelců vůči Palestincům má jistě i další důvody – celý stát apartheidu závisí na tom, že jsou agresivně indoktrinováni k tomu, aby považovali obyvatele země s nižšími nároky za méně než lidi. Svou roli však jistě hraje i žárlivost.
A doufám, že se jim nepodaří Palestince vyhladit. Doufám, že se jim je nepodaří vyhnat z jejich země. Pro celý svět by bylo velkou ztrátou, kdyby se věc tak krásná vytrhla z kořenů a byla vyhozena na smetiště dějin. Kromě všech ostatních důvodů, proč cítit zlomené srdce nad zneužíváním, jehož jsme v Gaze a na Západním břehu Jordánu svědky, je to skutečnost, že náš svět přichází o jednu z nejúchvatnějších krás, které kdy zplodil.
Pokud se těmto šílencům podaří Palestinu vydupat, myslím, že to bude opravdu jako ztráta milované osoby. Myslím, že mnoho lidí po celém světě to bude cítit stejně.
Zoufale doufám, že se to nestane. Kdybych byla jiný typ člověka s jiným druhem spirituality, řekla bych, že se modlím, aby se to nestalo. Ve světě, který je stále falešnější, si nemůžeme dovolit Palestinu ztratit.
Překlad: Jiří Zemánek
Diskuse