Abolishment strugglu, čili Český národní pták

10. 1. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 11 minut
  • České elity při hájení existence vlastního státu v dobách vnějšího ohrožení systematicky selhávají už od stavovského povstání v letech 1618-1620. Nic bohužel nenasvědčuje tomu, že bychom v současnosti byli svědky změny tradičního naivně plebejského stylu jejich uvažování. 

Bidenova administrativa přes veškerou vršící se horu faktů o ruských vojenských přípravách nevnímá současnou krizi v Evropě jako záležitost primární důležitosti, ale mnohem spíše jako nežádoucí odvedení pozornosti od toho podstatného.

Kromě preferencí Joea Bidena propadajících se od chaotického stažení z Afghánistánu musí řešit blížící se midterms, v nichž Demokratické straně hrozí ztráta Kongresu, útoky levicových radikálů na Bidena odrazující centristické voliče aniž by přivedly jakékoliv nové, historicky rekordní inflaci, COVIDovou vlnu omikronu nebo soupeření s Čínou. Zejména posledně zmiňované téma je vnímáno coby hlavní konkurence řešení sporu s Ruskem.

Bidenova administrativa neustále opakuje, že stojí o "přátelské a stabilní vztahy s Ruskem", aby se mohla naplno zabývat Čínou. Vladimir Putin má ovšem jiný názor, protože eskalace mu vyhovuje, díky ní získává na úkor Západu výhody nepřetržitě už od roku 2008 a nevidí důvod cokoliv měnit. A současné USA nemají žádnou možnost vymoci si změnu jeho postoje. Oficiálně si tedy kladou za cíl stav, kterého by mohly dosáhnout leda na jiné planetě.


Mezinárodní jednání, která proběhnou o pondělka, ponesou pečeť této "zaneprázdněnosti" Bidenovy administrativy. Na jedné straně je si vědoma, že oba poslanecké kluby v Kongresu prezidentovi nedovolí Rusům příliš ustoupit. Na druhé straně by nejraději převedla současnou evropskou krizi za cenu ústupků do rutinních dlouhodobých jednání o kontrole zbrojení a tím celou záležitost uzavřela.

Pokud jsou víkendové zprávy z Bílého domu přesné, zcela utichly úvahy o kompletním vyloučení Ruska ze systému mezinárodních bankovních plateb SWIFT. Jestli chcete jeden indikátor toho, že žádné "maximální sankce" Západu za nový útok proti Ukrajině nejsou na stole, zde jej máte.

Když Judy Dempseyová upozorňuje, že Západ jde do nadcházejících jednání v žalostném stavu a v ruce nemá "absolutně nic", myslí tím především neexistující promyšlenou dlouhodobou strategii, jak se s ruskou agresivitou vypořádat. Platí to však zjevně i v mnohem přízemnějším smyslu: Kreml vyhrožuje "vojenskou odpovědí" na nesplnění svých neslýchaných ultimát, proti tomu ale Západ staví velmi omezené zesílení ekonomických a politických sankcí, které nemůže v žádném případě fungovat jako deterent. Vojensky hrozit nemá čím, protože po dekádách snah proměnit NATO v primárně politickou organizaci a přizpůsobování západních armád "expedičním" standardům ve "válce proti terorismu" neexistuje v Alianci ve vojenském ohledu nic, čeho by se Moskva musela opravdu obávat. Její předváděné strachy z útoku NATO jsou výsledkem směsi paranoie a předstírání.

Bílý dům zřejmě fakticky rezignoval na jakýkoliv vážně míněný pokus účinně odradit Kreml od nového přepadení Ukrajiny. A každopádně je připraven udělat více ústupků, než si Evropa, zejména pak její východní část, přeje a může dovolit. Prostě to zkusí: Nabídne Putinovi vstřícné kroky a dlouhodobá jednání o kontrole zbrojení. Když to náhodou vyjde, bude mít od Ruska na čas pokoj. Nespokojení se svou novou bezpečnostní zranitelností budou jen obyvatelé postkomunistických zemí v NATO, zatímco státy jako Francie nebo Německo, nemluvě o Itálii, neřeknou ani popel, protože jejich prioritou jsou ještě větší ústupky Moskvě a prázdná rétorika "strategické autonomie/suverenity" podložená fatální závislostí na ruském zemním plynu a zcela nedostatečnými vojenskými kapacitami.

Pokud pokus o dohodu nevyjde (což je v tuto chvíli mnohem pravděpodobnější varianta), bude moci Bílý dům verbálně odsoudit další ruské vojenské dobrodružství a mobilizovat americkou veřejnost na "pomoc Ukrajině", kterou však víceméně nechal ve štychu, když jí ještě mohl reálně pomoci výrazně vylepšit obranyschopnost. Bude se ohánět Obamovými špatnými rozhodnutími ohledně vojenské pomoci Kyjevu či Trumpovým vydíráním prezidenta Zelenského prostřednictvím zastavení této pomoci. Bude říkat, že současná administrativa přece udělala víc. Nic to však nezmění na faktu, že neudělala dost a že skutečně zajímavé nápady pak přišly příliš pozdě, než aby je ještě bylo možno realizovat.

Nic to nezmění na faktu, že předseda Sboru náčelníků štábů Milley řekl před Vánoci do telefonu ruskému protějšku Gerasimovovi (parafrázuji): "No tak Ukrajinu porazíte. No a co." 

***

Před třemi dekádami jsme chtěli být součástí civilizovaného Západu. Ani ve snu by tehdy nikoho nenapadlo, že vítězná strana studené války bude za pár let vnitřně zorganizována - říká oblíbená metafora našich nepřátel pocházející ze sovětských časů - "jako hořící bordel během zemětřesení", takže země s HDP Itálie dokáže sama soustředěným tlakem a urputným zbrojením rozvrátit bezpečnostní pořádek v Evropě.

Co se týče budoucnosti České republiky, hlavní pravděpodobné varianty dalšího vývoje, které ji čekají po tomto týdnu, jsou dvě. První, k níž ale nejspíše nakonec nedojde, by spočívala v tom, že Kreml přes všechno pokřikování nakonec kývne na americké návrhy předložené v Ženevě Wendy Shermanovou, ačkoliv se zdaleka nevyrovnají přijetí jeho ultimát, a přes verbální ujišťování o opaku dojde k nějaké formě částečného vyklizení obrany východního křídla NATO výměnou za prázdné sliby ohledně deeskalace z Moskvy. Po určité přestávce se pak dočkáme zase další ruské eskalace...

V takovém případě by ČR měla chtě nechtě položit mnohem větší důraz na řešení své obrany v rámci regionálních uskupení, jako jsou Visegrád nebo Bukurešťská devítka. Nebo jinak řečeno, na klub druhořadých členů NATO, který by vznikl navzdory snahám generálního tajemníka Jense Stoltenberga nepřipustit marginalizaci menších členských zemí. Nebylo by to pochopitelně nic velkolepého, jen poznaná nutnost. 

Druhou možností je, že Rusové odjedou z rozhovorů domů s narativem "nedá se s nimi jednat" a přijdou ke slovu všechny možné důvody proč válčit, včetně nejnovějších propagandistických "objevů", podle nichž za "barevnou revolucí" v Kazachstánu prý stála Ukrajina a štáb nepokojů se nacházel v Kyjevě. Vojenské vlaky odvážející na západ nejnověji už i obrněnou techniku z Burjatska na Sibiři či z mnoha měst Primorského a Chabarovského kraje na ruském Dálném východě také ukazují na mnohem větší pravděpodobnost této varianty.

Ukrajina nemá dostatečnou protivzdušnou a protiraketovou obranu, aby mohla čelit "dekapitačnímu úderu" pomocí přesně naváděné letecké, raketové a dělostřelecké munice, kterým by nová ruská invaze nejspíše začala. Co se týče vyhlídek na partyzánskou válku v případě zničení podstatných částí pravidelných ozbrojených sil, vhodný terén pro cosi takového teoreticky skýtají velká města - avšak Rusko si v Grozném nebo v řadě syrských měst vytvořilo vražednou rutinu zahrnující odříznutí a blokádu velkých sídel plus bezohledné nálety na civilní objekty včetně tržišť, vodojemů, škol či nemocnic předcházející pozemnímu útoku na přeživší.

Zvlněný terén více vhodný pro partyzánskou válku v otevřené krajině, která by skýtala nepravidelně bojujícím obráncům poněkud lepší šance na přežití, začíná až daleko na pravém břehu Dněpru a jeho hranice se táhne přibližně po oblouku Luck-Žytomyr-Bílá Cerkev-Umaň-Kotovsk. Velká většina útočných scénářů zvažovaných v Moskvě nejspíše vůbec nezahrnuje postup za tuto čáru. Předpokládá se rychlá porážka Ukrajiny víceméně na levém břehu Dněpru, případně na černomořském pobřeží, a následné zhroucení slabé Zelenského administrativy, kterou pak nahradí proruštěji orientovaní politici více naklonění již ohlášenému přivtělení.

V tom případě by ovšem Ukrajina coby nárazníkový stát v Evropě zmizela z mapy - a jestliže od roku 2014 se za potenciálně ohrožené státy východního křídla NATO považují Lotyšsko, Estonsko, Litva, Polsko a eventuálně Rumunsko/Bulharsko ohrožované ruským letectvem a námořnictvem, s porážkou demokratické Ukrajiny a ruskými vojáky na jejím bývalém teritoriu by k nim přibyly i Slovensko a Maďarsko.

Potom ale kromě již zvažovaného scénáře, v němž ČR poskytne napadenému Polsku v případě potřeby jednu nebo dvě obrněné brigády během bojů o Suwalki, nutno počítat s mnohem širší polskou frontou - a i s potřebou pomoci Slovensku, které má dnes podobně slabou armádu jako my.

Plánování na českém ministerstvu obrany by se pak muselo rychle přizpůsobit potřebě vytvoření schopností nutných k posílení obrany našich bezprostředních sousedů, včetně intenzívních vzájemných konzultací o jejich konkrétních potřebách, výběru vhodného typu jednotek, které by bylo třeba urychleně přeorganizovat nebo nově vytvořit (východ Slovenska má jiný krajinný reliéf než východní Polsko, hodí se do něj jiný typ sil), společného výcviku nejlépe přímo v místech potenciálního nasazení, posilování interoperability, atd., atd. Jednotky určené na pomoc sousedům by měly absolutní prioritu před typem "expedičních" sil, které AČR budovala v době "války proti terorismu", musely by obdržet odlišný výcvik soustředěný na schopnost zvládat moderní vševojskové operace, získat organické mobilní prostředky PVO a REB, které dnes AČR nevlastní, většinu aktuálně dostupných prostředků dělostřelecké podpory, atd. Doma by v extrémním případě zůstaly k obraně vlastního území drobty současné AČR plus Aktivní záloha.

Říkáte pochmurné vyhlídky?

Můžete se ovšem spolehnout, že tímto způsobem vám politici nic nevysvětlí. Alexandr Vondra sice prosadil do vládního programu, že má být vybírán "český národní pták", ten však již nepochybně byl vybrán dávno. Symbolizuje pokračování oblíbených obrozeneckých cenzur, jichž se Češi nikdy nezbavili. Potřebu pěstovat si iluzi idyly na Starém bělidle. Podle toho v mezinárodních krizích, které si odmítáme připouštět, pravidelně dopadáme. 

Žádný český Houllebecq otevřeně nepíše ani o zániku levice v konzervativní společnosti zahleděné do minulosti, utápějící se v (n)ostalgii a s postupujícím demografickým stárnutím propadající rezignaci. Natož aby se veřejně řešily vyhlídky plynoucí z rozvalu evropského bezpečnostního uspořádání. 

Ale můžeme si alespoň zazpívat proti trudnomyslnosti. Tu našu.

1
Vytisknout
8571

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2022