Češi chtějí změnu! Ale ne moc velkou a nesmí bolet

14. 10. 2021 / Jiří Hlavenka

čas čtení 6 minut
Neříkám nic nového: nejsme národ radikálů, revolucionářů. Jaroslav Hašek, tento výtečný a výřečný pozorovatel, to pojmenoval před sto lety přesně: “Strana mírného pokroku v mezích zákona”.

Výsledek voleb tento dost typický rys národní povahy potvrzuje. Vítězná koalice sice měla jako slogan “Změnu”, ale spočívající jen ve změně osoby v čele vlády, což je minimum a současně maximum našich přání. No dobře, ještě: “změna stylu vládnutí”. Tak to si klidně proveďte, to nikoho nebolí. Ale nic dalšího neměňte, máme rádi svoje jistoty.

Vlastně i zde hledejme kus příčiny v prapodivném výsledku koalice Pirátů a STANu. To, že Piráti jsou hlavní hybnou silou změn, je zřejmé, ale současně pro mnoho voličů Starostů jsme zdrojem obav - takže kroužkovali jako diví. (Pro srovnání: v minulých parlamentních volbách získal STAN v Jihomoravském kraji DOHROMADY všech preferenčních hlasů tolik, co v těchto volbách jejich JEDNA čelní kandidátka. Není tedy pravda, že voliči STANu rádi kroužkují své jmenovité oblíbence, a nečinili tak ani v těchto volbách. Automatické kroužky pro první čtyři reprezentanty své strany tedy byly volbou proti, ne pro).

Přístup “hlavně žádnou velkou změnu” trčí z těchto voleb kam se jen podíváte. Celá rétorika koalice Spolu, která byla vlastně skvěle ztělesněná profesorem Petrem Fialou, zřetelně zdůrazňovala solidnost, stabilitu, předvídavost, žádná překvápka. Stále stejná jména, stále stejný billboard. Sázka na jistotu, brilantně provedená.

Právě tak je vidět výsledek brutálních útoků na Piráty, které i když šířily neuvěřitelné hlouposti, způsobily, že jsme byli vnímaní jako “divoká” strana, která chce sice něcopřesněnevímco, ale jsou to jistě nějaké hrozné nové věci. “Na každém šprochu pravdy trochu” je další z neselhávajících českých rčení - no, jistě nám do našich bytů nechtějí nastěhovat ty migranty, to je přehnaný, ale je potřeba si na ně dát majzla, když se tohle o nich říká!

Neochota přijímat cokoli nového je ostatně známá z téměř unisono postojů celé české populace. Sice víme, že bez cizinců - klidně čtěte “ekonomických migrantů”, tedy těch, kteří jdou za lepší prací a za lepšími výdělky - by se v západní Evropě už nepostavil metr chodníku a neošetřil jediný člověk v seniorhousu, a stejně tak tiše akceptujeme, že aspoň co se týká stavění, tak bez Ukrajinců to nejde ani u nás, ale “nechceme je zde”. Nechceme moc green deal, protože nevíme co přinese, nechceme moc velké změny ve vzdělávání (odborníci na vzdělávání upozorňují, že největší překážkou v transformaci vzdělávání nepředstavují učitelé, zákony nebo ministerstvo, ale rodiče), nechceme transformaci důchodového systému, protože kdoví co by to znamenalo, nechceme transformaci zdravotnictví ze stejných důvodů, a nechceme nějaká nová pohlaví, protože to dosud šlapalo dobře se dvěma, tak na co novoty.

Celý historický úspěch Babiše, který se táhne vlastně už tři volební období (je i nyní nepochybně spolu-vítězem voleb), je postaven na tom, že představuje dokonalé socialistické retro, dobu nehybnosti a žádných novot. Babiš vládl či spoluvládl dlouho, osm let - a nezůstala po něm jedna jediná významná koncepční, transformační změna. Ani náznak dlouhodobé strategie rozvoje země, protože tam by se mohly objevit nějaké viditelnější změny, a tím přece nebudeme voliče zneklidňovat.

A dokonce když se podíváte na “propadlíky”, na celkem neuvěřitelných 20% voličů, jejichž hlas skončil mimo sněmovnu, tak sice se jedná o strany protestní, ale NIKOLI antisystémové. Šlachta je ten, který zavře do kriminálu lumpy a tím to skončí. KSČM je úplně jasná, a ČSSD spíš ukazuje na voličskou setrvačnost, což je taky odpor proti změně. Bořit systém nechce dokonce ani Volný blok, i když u něj je opravdu obtížné vydedukovat, co vlastně chce. Možná víc tělocviku.

Jedinou stranou, která je skutečně změnová, která jasně formuluje, že tak, jak to jde, to dál nepůjde, jsou Zelení a ti skončili (pokud se nepletu) největším fiaskem ve své historii, když z minulých 74 tisíc hlasů klesli na 53 tisíc. Přitom měli jedny z nejlepších lídrů v čele strany, velmi promyšlený program a fajn kampaň.

Neochotu k větším změnám projevujeme ostatně celou porevoluční dobu už tím, že jsme vlastně nikdy nepotopili žádnou z velkých tradičních stran - až poprvé, po třiceti letech, to odnesly hned dvě (KSČM a ČSSD), a to jim to klesání zabralo pekelně dlouhou dobu. Ve všech dalších zemí V4 došlo nejméně dvakrát k úplnému přeorání politické scény, kdy i někdejší hegemon úplně zmizel ze scény, a to nikoli tak, že by se nějak převlékl nebo přejmenoval, ale byl nahrazen novou stranou a novými lidmi. U nás ne - jsme v tomto vlastně jako Německo. (OK, špatný vtip).

Nerad, ale po pravdě musím konstatovat, že neochotu k větším změnám dobře chápu a vlastně ji považuji u velké části voličstva za racionální úvahu zaměřenou na krátkodobý profit. Ekonomika daná osmiletou konjunkturou Západu šlape a covidovou jámu jsme zasypali enormním množstvím peněz z navýšeného státního dluhu. Víme, že důchodový systém začne kolabovat až za nějaké roky, neferormované zdravotnictví taky a mrtví po covidu nevolí. Školství přece není tak strašlivé (ne, fakt není, jen je nedobré), a Green Deal? Ten za nás přece vyřeší Němci a my se pak když tak svezem.

Před 32 lety jsme se zbavili komunistů, ale nikoli socialismu v nás; nyní jsme se (doufám) zbavili Babiše, ale nikoli babišismu. Velký svět je za kopcem a je zlý, já vás ochráním, a hlavně schváliť ten zahrádkářský zákon, milí hobiti Evropy. Dostanem se z toho, ale zas to bude pár roků trvat.

1
Vytisknout
7148

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2021