Král je mrtev, ať žije král

14. 10. 2021 / David Marenčák

Žádné z palčivých, akutních témat dneška nebude řešeno, a to, co bude v centru pozornosti nové vlády, povede přesně k opačným důsledkům, po sto prvé. Škrtací politiky povedou k propadům ve všech oblastech života běžného člověka – zhoršení již tak drastické situace s bydlením, růst cen energií, potravin a jiných nezbytností životních, raketový nárůst státního dluhu, počtů exekucí i bezdomoví. I méně bystří už si všimli, že škrcením příjmů a škrtáním výdajů se k prosperitě dokodrcat nelze.

Mnohým voličům velmi brzy zhořkne radost triumfalismu z toho, že agrární císař byl sesazen a konzervativně stalinistická strana, eufemisticky kdysi nazvaná jako komunistická, nebude v parlamentu.

Nemnoho lidí se bude mít stejně dobře, jen nepatrná hrstka lépe, ale všichni ostatní, zejména ti, kteří se živí prací, budou chudnout a skřípat zuby.

Covid ani pandemie, která nám krásně exponenciálně roste, nebude nikoho zajímat; a když, tak jako záminka k dorozkradení zdravotnictví, krasomluvně ekonomisticky nazvané privatizace, a zavedení dvojího zpoplatnění (jednou v podobě odvodů, podruhé, když budete potřebovat ošetření, hezky na dřevo).

Globální změny klimatu, dříve známe jako globální oteplování, které se nepříjemně vkrádá i do myslí jinak lhostejných, v podobě sucha, povodní, tornád, absenci jar a podzimů a celkové větší rozkolísanosti počasí, budou nadále bagatelizována jak mediálním mainstreamem, tak politikou. Ve stejném pytli „noaco“ budou i ostatní problémy životního prostředí: znečištění, eroze a degradace půdy, zániky esenciálních planetárních ekosystémů, rozpady mořských proudů a dlouhá řada dalších.

A pak tu máme to mrzení s elektromobilitou, trojským koněm automotive průmyslu, který se sice tváří, jak je to všechno úplně špatně, jak to odmítá, ale ve skutečnosti je to podvod, kterak nátěrem nazeleno (greenwashing) zachovat středověký, primitivní model individuální mobility.

Konzervativní pravice autenticky vyděšená ze všech novot nepochopila, že elektromobilitu si přeje samotný průmysl a jejich archivní argumentace o technikáliích všech novot je jen do moderní řeči přeložené lkaní a výpočty o metrech hnoje v ulicích měst, o jakých se psávalo v rozmachu koněspřežné dopravy relativně nedávno.

V globálním kontextu nemá tato situace řešení. Ne proto, že by objektivně neexistovalo, ale protože o něj není zájem. Žádné potenciální řešení a změny nejsou tak příjemné jako sliby politických kšeftařů a slibotechen. Nikdo poctivý a příčetný nemůže lidem slíbit to, co chtějí slyšet. A to bez ohledu na to, jestli se necháme strhnout moralistní linkou, nebo přijmeme egu nepříjemný fakt, že jsme masově a precizně dekády ohlupováni.

Pravicové a liberální moralizování praví, že jsou lidé sobečtí, líní, hloupí, zkažení. A dále také zpovykaní, marnotratní, nad poměry si žijící (to poslední budeme nyní slýchat často). Pravicoví ultras o tom říkají, že je to lidská přirozenost, což je tak směšné, jak je to nepravdivé.

Hypotéza masového ohlupování se mi jeví přijatelnější. Moderní metody public relations, což je historicky přejmenovaná propaganda, vychovávají populace přesně k tomu, z čeho je viní moralistní linka. Bránit se těmto tlakům je čím dál těžší, a pokud má být jiné chování podmíněno brutální osobní obětí, vypětím či obrovskými duševními silami, musíme z toho vinit systém a pravidla hry, které si nikdo demokraticky neodhlasoval, nikoli jednotlivce.

A právě jen změnou těchto systémových podmínek musíme zkoušet změnit cokoli k lepšímu. Tepat bližního za to, že se se pokouší přežít podle pravidel hry, které si nevybral a nenastavil, nemůže vést ke zlepšení, nemůže vést k ničemu jinému než k principiálnímu odporu, zahořknutí a nepřekvapivě.. k protestním volbám okamurů, babišů, orbánů a jiných profesionálních obchodníků se strachem.

Aby se člověk mohl správně rozhodovat, včetně všech motivů neblaze proslulých sobeckých, nepřejících, záštiplných, musí mít všechny podstatné a především pravdivé informace. Nevinný a všední požadavek nejen, že není ani vzdáleně naplněn, již pouhou existencí PR alias propagandy, politického marketingu, reklamy a nepřeberné škály manipulací s lidskou myslí a psýché. Jakmile tento neoddělitelný základní kámen zmíníte, okamžitě se ozve řev z plných plic – a kdo o tom bude rozhodovat? Kdo to bude řídit? Jak toho chceš dosáhnout? Doplněný neméně ohlušujícím povykem paviánů halekajících o osobních pravdách, relativnosti poznání a absurditě sebemenších snah se pravdě přiblížit.

Mnohé se napíše o postpravdě, dezinformacích, hoaxech, trolích farmách, manipulacích sociálních sítí a tak dále. Už méně se hovoří o tom, že všechny tyto stoky plné lží plní paradoxně .. držte se židlí.. potřebu pravdy. Lidé cítí, že systém řízení společnosti upadá, skomírá a řítí se ke dnu. Vidí, že podmínky pro žití se zhoršují, přesto jsou oficiální doktrínou neustále přesvědčováni, že se vlastně mají dobře, nejlépe, jak mohou, nejlépe, jak kdy v historii. Mediální mainstream tedy nejen, že pěstuje rozpor mezi tím, co a jak sděluje a co lidé zažívají, ale ještě v opovržlivém a povýšeném tónu všechny kibicuje, uráží, ponižuje. Společnost unavená posloucháním obroušených flašinetů hledá alternativy jinde a bohužel nachází jen to, na čem je systém schopen vydělávat – na obchodu s pozorností lapenou negativními emocemi vydávaném za sdělování informací, nebo dokonce za zpravodajství.

Evolučně má člověk zadrátovanou silnější odezvu na negativní emoce – prožíváme jich v úhrnu více a silněji než ty příjemné (o to šílenější jsou různá pop psychologická pozitivistická hnutí a ezošmejdi, kteří radí, ba co radí, požadují negativní emoce potlačovat, vykořeňovat, staví se k nim jako ke škůdcům lidské mysli, které je možné definitivně porazit a užívat si jen to milé, vlahé plynutí na obláčku).

Toto nastavení je umně zneužíváno přeprodejci pozornosti, kteří ji lapají na šokující, agresivní, obvykle více méně lživé a falešné zprávy, historky, pomluvy a urážky. Hranice toho, co ještě šokuje, se pochopitelně posouvá, jako si tělo pijákovo zvyká na alkohol a na chtěný stav je potřeba čím dál větší množství lihu, na lapení stejného množství pozornosti je nutné fabrikovat, čím dal pitomější, zlejší a divočejší lži. Není asi překvapivé, že elitáři se zaměřují jen na jednu stránku tohoto byznysu, a tím jsou alternativní média. Skutečnost, že ta oficiální velká, oblíbená, vlastněná populárnějšími oligarchy než je ten žlutý, dělají jen s více penězi a uhlazenější fazonou totéž, buď nechápou, nebo si to nemohou dovolit přiznat.

Musíme si zkrátka přestat lhát a hledat pravdu. Přestat si lhát do kapsy i ostatním. Prosté a přeci přetěžké. Je to práce na plný úvazek, ale bez toho jsme ztraceni. Je to souboj gargantuovského monstra Goliáše s mravencem Davidem a má asi stejnou naději na úspěch, což ví každý, kdo se pokusil v libovolné podobě bojovat tyto bitvy.

Pojem pravdy se u nás „havlisticky“ vyprázdnil a stala se z něj nadávka. Jenže pokud jako společnost ztratíme schopnost shodnout se, co je realitou okolo nás a jak v ní chceme přežít, nemáme žádnou šanci.