Podpora pro všechny a dočasně vyšší daně místo chaotických kompenzací aneb Jak jsme si mohli vyzkoušet základní příjem

28. 1. 2021 / Štěpán Mairovský

Jeden můj známý si nedávno požádal o kompenzaci. Bylo mu řečeno, že na žádnou kompenzaci nemá nárok, protože hlavní předmět jeho činnosti – firemní vzdělávání – vláda nezakázala. Co na tom, že kvůli pandemii výrazně klesla poptávka a koho by zajímalo, že on sám svým rozhodnutím tuto činnost, při které se obvykle setkává větší množství lidí, nechtěl za současné situace provozovat, aby sebe i své klienty nevystavil zbytečnému riziku nákazy? Vláda tuto činnost nezakázala, z kompenzací tak neuvidí ani korunu.

Možná i vy jste slyšeli nějaký takový příběh se smutným koncem, možná znáte desítky takových a možná něco podobného potkalo i vás samotné. Zdá se, že v této zemi existují tisíce, ba spíše deseti tisíce nebo sta tisíce lidí, kteří kvůli pandemii a s ní souvisejícím vládním opatřením přišli i většinu svých příjmů, ale přesto nemají nárok na žádnou podporu z mnoha různých kompenzačních programů této vlády.

Mohla naše vláda postupovat jinak a lépe? Nejsou podobné příběhy zkrátka nutným průvodním jevem toho, co se děje? Možná, že každého z nás už napadlo, co všechno by bylo možno udělat jinak a lépe, jak nastavit pravidla pro kompenzační bonusy tak, aby na ně dosáhli i ti, kteří na ně v současné době nemají nárok, přestože se ocitli prakticky bez příjmů. Jistě by bylo možné lépe vymezit okruh osob, které budou mít nárok na státní podporu. Zároveň je však potřeba si přiznat, že dokonalé zacílení není možné a z jakéhokoliv systému, v němž bude nutné prokazovat skutečnost, že se dotyčný člověk ocitl bez příjmů v důsledku vládních opatření, buď vždy někdo vypadne, nebo se bude jednat o velmi složitý systém, v českých podmínkách pak půjde nejspíše o kombinaci obojího.

Zajistit, aby státní podporu dostali opravdu všichni, kdo kvůli pandemii přišli o část nebo dokonce všechny svoje příjmy, je dát ji jednoduše všem, a od těch, kteří o příjmy nepřišli, vybrat případně více na daních. Znamená to zavést (zatím) časově omezený základní příjem. S touto myšlenkou přišel už během jarní vlny pandemie přední český ekonom Filip Matějka, tehdy člen Ústředního krizového štábu. Jeho hlavním motivem bylo to, že pomoc musí být rychlá a jednoduchá, což základní příjem splňuje dokonale.

Dejme tomu, že stát by se stát po dobu pandemie rozhodl vyplácet všem dospělým občanům, kteří nepobírají důchod, 10 tisíc korun měsíčně. Nebo v lepším případě zahrnout i ty, kteří důchod pobírají, ale po dobu vyplácení základního příjmu jim ho snížit o 10 tisíc. Ti, kteří mají důchod nižší, by tak dosáhli aspoň na tuto částku, do níž jim v současné době příjem obvykle dorovnávají jiné sociální dávky. Nebylo by třeba o nic žádat, nic vyplňovat a nic prokazovat, stačilo by jen nahlásit číslo účtu, na které vám má stát peníze poslat, případně si peníze nechat vyplatit hotově, a bylo by.

Pokud by měl dočasný základní příjem sloužit v první řadě jako náhrada (části) ušlých příjmů, může se jeho univerzálnost, která je na jednu stranu jeho nespornou výhodou, jevit jako nespravedlivá. Proč by ho vedle těch, kteří byli buď samotnou pandemií, nebo vládními opatřeními finančně postiženi, měli dostávat i ti, jejichž příjmy zůstaly zachovány nebo se díky pandemii dokonce zvýšily? Tato otázka je zcela na místě. Jak již bylo naznačeno, tak s cílem zachování jednoduchosti systému a rychlosti poskytované podpory, by bylo vhodné posuzování oprávněnosti žádostí o podporu nahradit dočasným zvýšení daní z příjmu, a to na dobu vyplácení základního příjmu. Vzhledem k tomu, že tato daň se vypočítává z příjmů za kalendářní rok, mohl být základní příjem zaveden spolu s dočasně zvýšenou daní z příjmu na celý rok 2021. Dávalo by to smysl i proto, že výraznější ústup pandemie a zrušení restrikcí očekáváme ve druhé polovině roku.

Vláda tak měla jedinečnou příležitost spojit svůj slib na snížení daní (téměř) všem občanům s úpravou systému kompenzací tak, aby základní podporu dostali skutečně všichni a bylo dokonce možné toto provázat i s ohlášenou ta důchodovou reformou, která počítá se zavedením základního důchodu právě ve výši 10 tisíc korun.  Tato příležitost však zůstala nevyužita. Místo toho byl tzv. daňový balíček snižující daně spíše lidem s vyššími příjmy odhlasován těsně před koncem roku, důchodová reforma byla sice představena, ale odložena a kompenzace jsou nadále řešeny poměrně chaotickým způsobem a i v případě jejich přiznání je nutné na peníze někdy docela dlouho čekat.

Představme si na zjednodušeném modelu, co tedy mohla minimálně pro rok 2021 navrhnout Poslanecké sněmovně? Spolu se zrušením tzv. superhrubé mzdy zavést u daně z příjmů fyzických osob zavést namísto dvou sazeb ve výši 15 % a 23 % jednotnou sazbu 25 % zároveň se základním příjmem ve výši 10 tisíc korun, do kterého by byla zahrnuta i základní sleva na poplatníka, která v tomto roce činí 2320 Kč měsíčně. Spolu s tím byly zrušeny některé kompenzační programy, ale nikoliv všechny. Zůstal by například příspěvek na úhradu nájemného a některé další, zejména ty, které slouží primárně k úhradě stálých nákladů, které musejí někteří podnikatelé vynakládat i v případě, že jejich činnost je pozastavená nebo omezená. Navíc pro lidi zcela bez příjmů by zde byl i nadále systém sociální podpory, jehož využití se pro ty, kterým by základní příjem nestačil, jeví jako vhodnější než narychlo vytvářené programy podpory pro různé segmenty podnikání. Sazba daně by sice byla jednotná, ale právě její doplnění o základní příjem by zajišťovalo její progresi.

Tento model by znamenal, že všichni zaměstnanci s příjmem do 77 tisíc korun hrubého by si polepšili a ti s vyšším příjmem by na daních odvedli o něco více. Na rozdíl od návrhu Andreje Babiše, na kterém vydělali zejména lidé s vyššími příjmy, by v tomto případě nejvíce získali lidé nejnižšími příjmy nebo ti, kteří se ocitli zcela bez příjmů. Nicméně i zaměstnanci s průměrnou mzdou by si oproti schválené úpravě polepšili o další zhruba 4 tisíce korun. U živnostníků a podnikatelů by tato hranice byla trochu posunutá s ohledem na to, jaké uplatňují paušální výdaje, případně ztráty apod., což by v návaznosti na zavedení základního příjmu mohlo být rovněž upraveno, nicméně i pro ně by platilo, že ti s nižšími nebo nulovými příjmy by si polepšili a ti s vyšším příjmem by odvedli o něco více. Všichni by však měli jistotu, že i když nezískají žádnou jinou podporu, budou po celý rok od státu dostávat deset tisíc korun, a to pravidelně bez čekání a bez nutnosti cokoliv prokazovat. Přesné náklady tohoto základního příjmu na jeden rok by museli spočítat ekonomové za pomocí svých modelů, ale po zahrnutí všech ušetřených nákladů na jiných formách státní podpory, zvýšeného výběru daní u lidí s příjmy nad 77 tisíc apod. by neměly přesáhnout 320 miliard korun, což je výše schodku státního rozpočtu pro letošní rok. Na rozdíl od tzv. daňového balíčku, který povede ke každoročnímu snížení veřejných výdajů o zhruba o 100 miliard, se však v tomto případě jedná o jednorázový náklad. Za pocit jistoty pro všechny, že se ani v letošním roce plném nejistot neocitne nikdo z nich bez příjmů, to stojí. A nutno podotknout, že ta jistota se vrátí i ekonomicky, protože jak říká již zmiňovaný Filip Matějka „nejistota způsobuje polovinu ekonomického propadu“. Pokud by se náhodou pandemii nepodařilo zkrotit do konce tohoto roku, v což samozřejmě všichni doufáme, bylo by možné zvážit zavedení základního příjmu v podobných konturách pro rok 2022. A na konci roku bychom si mohli říci, zdali by nakonec nemělo smysl základní příjem v nějaké podobě, byť třeba v nižší výši, zachovat. 

Autor článku je právníkem v oblasti daňového práva.

 

 

 

 

 

 

 

 

2
Vytisknout
3437

Diskuse

Obsah vydání | 2. 2. 2021