Masaryk a tatíčkovská zaslepenost rozdělující společnost

28. 10. 2016 / Boris Cvek



Masaryka obdivuji za jeho postoje během hilsneriády a sporu o rukopisy, kdy se postavil za pravdu proti národním předsudkům, proti lidu i inteligenci. Skupinové přesvědčení má jít stranou, i když skupina zuří, má totiž ustoupit střízlivému hledání pravdy, i když je to pravda, která se nemusí líbit.

Vznik Československa, který si dnes připomínáme, ale není bohužel vázaný na tento přístup k pravdě. Masaryk ho postavil na neexistujícím národu československém a proti celkem kultivované katolické tradici rakouské stavěl ahistorickou iluzi „národa Husova a Komenského“. Na konci 19. století zastával pohádku o boji teokracie s demokracií, přičemž teokracie prohrála už za Filipa Sličného a nejpozději za Napoleona. Ludvík XIV. ani Josef II. žádní teokraté nebyli, právě naopak. A právě oni ztělesňovali ancien régime, tedy opak tocqevillovské demokracie.

A tak Československo bylo stavěno na táborech, vyhroceně stojících proti sobě. Na principu „tatíčka“. Nedošlo k dospělému hledání pravdy, nepříjemnému a rozmělňujícímu, došlo naopak k souboji dětinských identit, k popření velkorysého a střízlivého pragmatismu ve prospěch mocenských pohádek a manipulací. Bohužel jednou z nejhorších takových manipulací, pseudomorálním povýšením umělého konstruktu nad staletí dějin katolické tradice českého národa, byl i Masarykův konstrukt „národa Husova“.

Nacistická okupace, stalinismus a následně okupace sovětská nám v léčení těchto absurdních rozdělení, vyostřených neschopností vnímat složitost historické reality, nijak nepomohly. Jsme do značné míry stále národ táborů, které budují svou identitu na pohádkách a velikých zjednodušeních, neboť pro dobrou věc vlastní skupinové identity je povoleno všechno.

Toto dědictví masarykismu je třeba odmítnout. Odcizuje lidi, vede k morálnímu povyšování jedné skupiny (té „naší“) nad druhou a naprosto ignoruje realitu a její poctivé zkoumání. Nikdy jsme žádným „národem Husovým“ nebyli. Ani nebudeme.

Životné je dědictví hilsneriády a rukopisů, osvěty a poctivého zkoumání skutečnosti, byť to vede k bourání samozřejmostí a pocitu, že jsme jakési správné „my“, kterému sloužíme tím, že zatajujeme či zmenšujeme nepříjemné pravdy o našich tatíčcích a přístupech. Dokud se tohoto pocitu nezbavíme, nebudeme zdravá společnost, ale společnost nedospělých, rozmazlených potomků, založená na klanech, nepotismu a rodinných báchorkách.

0
Vytisknout
2906

Diskuse

Obsah vydání | 1. 11. 2016