Studená občanská válka: Globalismus, nacionalismus a Mariánský příkop mezi nimi

31. 10. 2016 / Karel Dolejší


Sociální psycholog Jonathan Haidt - podle Foreign Policy jeden z první stovky předních globálních myslitelů - patří k mnoha hlasům konstatujícím probíhající odsun pravolevého dělení v politice na druhou kolej a vznikající novou hlavní cleavage. Co politologové léta studují v empirických výzkumech, Haidt uchopuje z hlediska promýšlení základů etiky a politiky ZDE. Rozdělení na příznivce otevřené a uzavřené společnosti vysvětluje v rámci pojmové dvojice globalismus / nacionalismus - a snaží se najít společnou, kompromisní půdu, na které by se příznivci obou na smrt znepřátelených táborů mohli sejít. Spor globalistů s nacionalisty setrvá v centru západní veřejné rozpravy přinejmenším příštích deset let, tvrdí autor.


Podle Haidta bude rok 2016 zřejmě příštími historiky popisován jako bod zvratu, srovnatelný s pádem Berlínské zdi. V tomto roce se konflikt mezi globalisty a nacionalisty posunul do centra veřejné rozpravy v mnoha zemích, především západních. Západní společnosti se patrně v tomto roce začaly odvracet od globalizace a nadnárodních institucí.

V Haidtově perspektivě (rozvedené podrobně v jiných dvou obsáhlých textech) globalizace změnila smýšlení elit, přičemž způsobila, že tyto elity nyní jednají a hovoří způsobem, který je odcizuje většinové společnosti - a jenž tuto společnost dokonce uráží. Zejména osoby, které mají psychickou predispozici k autoritářství, se cítí projevy globalizovaných elit silně dotčeny a rozhořčeny, zdůrazňuje Haidt. (Někdo důkladný by tedy mohl vzít Haidta a na jeho podkladě oprášit obsáhlou historii studia autoritářství v díle Frankfurtského institutu pro sociální výzkum, podle bzikajících apologetů globalismu údajně zcela zastaralou a nepotřebnou.)

Jak podle Haidta uvažuje globalista? Silně podporuje otevřené hranice i vysokou úroveň přistěhovalectví, zatímco se nepřiklání k asimilačním snahám, ale hovoří o integraci přistěhovalců. Globalisté podporují nadnárodní organizace, i když ty vyžadují omezení národní suverenity, a často oponenty obviňují z rasismu.

V návaznosti na politoložku Karen Stenner hovoří Haidt o "normativní hrozbě" pociťované opozičními nacionalisty. Ti se obávají ohrožení "normativního řádu" své společnosti a jejich úzkost tak spouští autoritářskou dynamiku. Nicméně byli to globalisté, kdo si "začal". Haidt spolu se Stennerovou doporučuje otupit hrany sporu tím způsobem, že namísto neustálého upozorňování na rozdíly a "pestrost" budou globalisté zdůrazňovat to společné. Tím se úzkost nacionalistů může oslabit a zvýší se jejich tolerance.

Haidt však také zdůrazňuje, že obě spořící se skupiny docela jinak chápou morálku. Pro globalisty platí pravidlo univerzální lidské rovnosti, svým způsobem se tato skupina blíží ke kantismu, na (netematizovaném) pozadí klasického sporu Kohlberg-Gilliganová hovoří o morálce povinnosti. Naproti tomu nacionalisté jsou přesvědčeni, že morálka se zakládá v prvé řadě na starosti o osoby blízké a tato skupina se blíží spíše pólu morálky péče. Protože v Britských listech snad odjakživa masivně převládá (kritický) globalizační diskurs, čtenáři zde tisíckrát četli o tom, jak jsou nacionalisté sobečtí, čili netřeba nic opakovat. Haidt ovšem upozorňuje, že chápání morálky u Adama Smithe, ale také velmi mnoho empirických studií, ukazují poněkud jiný obrázek. Je to konzervativní "redneckovské" prostředí v USA, které typicky věnuje značné částky na charitativní účely - na rozdíl od verbálních progresivistů, kteří často v praxi pro bližní nedělají v zásadě nic.

Globalisté a nacionalisté se výrazně liší v chápání lidské přirozenosti, odvolává se Haidt na ekonoma Thomase Sowella. Pro globalistu je samozřejmý názor, že "svět je plný dobrých lidí", kterým tradiční společenské struktury prý spíše brání v projevení jejich nezkažené povahy. Nacionalisté ovšem na věc pohlížejí přesně opačně: Jsou to právě různá tradiční omezení a vnější struktury, co zajišťuje, že se lidé vůbec chovají slušně. Tyto struktury vznikají pomalu a postupně v lokálních společenstvích, nelze je naráz "vynalézt" izolovaným aktem génia. Je ovšem velmi dobře možné tyto struktury přes noc zrušit radikálními opatřeními těch, kdo nerozumí jejich povaze.

Takové pohledy na lidskou přirozenost - připomeňme, že v jiném kontextu šlo o tradiční rozdíl mezi světovým názorem "pokrokářů" a konzervativců - jsou podle Sowella výsledky "preanalytického kognitivního aktu". V tradičnějším jazyce bychom řekli, že patří do oblasti světonázorové, která se stává předmětem reflexe a analýzy jen v některých případech, typicky mezi tvořivými intelektuály (nikoliv mezi gramsciánskými "organickými" intelektuály rozvíjejícími bez pochybností zvnějšku zadaný ideologický program), zatímco velmi mnoho běžných lidí reaguje mírně řečeno podrážděně na jakoukoliv snahu dotknout se chladným rozumem svatých ostatků v centru jejich osobní víry.

Rozdíly mezi neomezenou vizí zastávanou globalisty a omezenou vizí zastávanou nacionalisty jsou proto svými příznivci vesměs vnímány nikoliv jako předmět možné debaty a případného politického kompromisu, ale jako samozřejmé danosti.

Jak tento rozdíl přemostit? A lze to vůbec? Haidt se domnívá, že ano. Vychází přitom z návrhů ekonoma Larryho Summerse a filosofa Davida Millera na inovaci vlastenectví. Oba zmínění tvrdí, že primárním úkolem státu je sledovat blaho vlastních občanů, nikoliv abstraktní myšlenku globálního dobra. Takový stát však musí být omezen, pokud jde o schopnost poškozovat lidi za svými hranicemi, a podle Millera by měl také vycházet ze "slabého" kosmopolitismu, který pomáhá neobčanům - ačkoliv jejich zájmy nestaví na stejnou úroveň jako zájmy vlastních občanů.

Haidt spolu s komentátorem New York Times Davidem Brooksem jsou autory návrhu pojetí vlastenectví, které by mělo být přijatelné pro obě strany sporu, protože otupí hrany obou přístupů. Vycházejí ovšem z faktu, že USA nebyly nikdy postaveny na etnických základech - vždy šlo o stát přistěhovalců spočívající na občanském, nikoliv národnostním principu. Proto zde lze poměrně snadno objevit a rozvinout tradiční pojetí, které je současně otevřené vůči vnějšímu světu a odolává nutkání jednoduše "přibouchnout dveře".

***

Problémem České republiky, jejíž současné potíže se v základních obrysech od Západu nijak významně neliší, je, že nemůže jednoduše následovat doporučení, která předkládají Haidt s Brooksem. Česká tradice je jiná než americká, nejvhodnější její impuls - zemské vlastenectví - byl zavržen hned na počátku národního obrození. Mívali jsme pak do jisté míry liberální, modernizační, otevřený nacionalismus spojený s dobou masivního ekonomického rozvoje ve druhé polovině 19. století a 1. čs. republiky.

I tato tradice, sama o sobě problematická, přestala jakkoliv šířeji působit s nástupem "2. republiky" - a později už nikdy nedošlo k jejímu náležitému obnovení. Od roku 1945 se československé/české vlastenectví profilovalo čistě jako projekt na etnickém základě.

Komunisté celou záležitost s "vlastenectvím" rozhodně nikterak nevylepšili. Funkcionáři místní pobočky Kominterny adoptovali buržoazní národní mytologii, jak ji nalezli hotovou u Palackého a Jiráska, a jen ji via Nejedlý poněkud reinterpretovali v duchu "sociálním a lidovém". Minulý režim se navíc během svého vývoje stával stále konzervativnějším a xenofobnějším, čímž v české společnosti vznikl dodnes trvající paradoxní stav na Západě neznámý. Velká řada údajně "levicově" smýšlejících vlastně celé dekády fakticky patří k autoritářům národně konzervativního tábora, do kterého za hecování všelijakých Robejšků se vším všudy přestupuje teprve v posledních měsících.

Genuinní levice vždy patřila ke globalistům/alterglobalistům. Jejím cílem nebylo probíhající globalizaci zastavit a zvrátit, ale "revolucionizovat ji, zbavit "kapitalistického charakteru". Z hlediska nacionalisty tak dnes levičák reprezentuje osobu "zmatenou jako Goro" - je to někdo, kdo sice vnímá stinné stránky globalizace, ale chtěl by globalizaci jinou, lepší. Z pohledu nacionalisty však nemůže být nic absurdnějšího: Globalizaci chce nacionalista ukončit, je pro něj neoddiskutovatelnou hrozbou, kterou by bylo marné zkoušet jakkoliv reformovat. Můžete tisíckrát předělávat peklo, vždycky v něm zůstanou čerti.

Levicoví intelektuálové, kteří se nepřidali k národním konzervativcům, jsou ve světle nové hlavní politické dělící linie nacionalisty vnímáni jako rozporná, problematická součást globalizačního tábora. Globalisté, kteří zase pozorně vnímají některá "specifika" levičáctví, jako fanatický antiamerikanismus, neochotu či neschopnost rozlišovat mezinárodní roli a chování USA a Západu od revizionistických antiglobalizačních mocností nerespektujících vůbec žádná globální pravidla, či rétorickou strategii odvolávající se na "budoucí" politickou základnu mezi faktickými příznivci nacionalistů, zase skupinu problematizující neúnosně a nespravedlivě projekt otevřené společnosti ve jménu zastaralé a neživotné sociální utopie nevnímají vůbec jako "vlastní". Považují ji - podle mě do značné míry právem - za izolovanou okrajovou menšinu, která v důsledku historického resentimentu prosazuje čistě destruktivní program a nemá kapacitu nic pozitivního vytvořit. Levicoví intelektuálové oddělení hodnotově od "mas" více než kdykoliv za posledních 200 let samozřejmě nedocílí žádné "revoluce" podle svých představ. A k tomu, aby něco reformovali, se jim nedostává schopnosti uzavírat nezbytné kompromisy s ostatními skupinami, které by jim umožnily získat širší vliv.

Dnešní České republice chybí životaschopná tradice občansky založeného vlastenectví a liberálního nacionalismu, která by umožnila nouzově přemostit zející propast mezi globalisty a nacionalisty. Taková tradice, takové "otevřené vlastenectví", ale nevznikne tím, že dnes v šest hodin ráno dostane geniální myslitel správný nápad a v poledne premiér zahájí jeho implementaci. Na něčem takovém by bylo nutno pracovat léta, ne-li dekády, v oblasti, kterou konzervativní teorie označovala za "předpolitiku". V zanikajícím médiu národní kultury se takové věci postupně utvářely v rámci "spotřebního" umění a publicistiky, vždy v úzkém kontaktu s publikem, nikoliv se slonovinovou věží "inovátora".

Protože historicky vzato česká levice nikdy nedovedla předložit občanům nějaký původní identifikační systém, který by nahradil uzavřený xenofobní nacionalismus, a v současnosti je z vlastního rozhodnutí na cestě přinejmenším k dlouholeté politické marginalizaci, umírněná očekávání kompromisních návrhů, které by zažehnaly studenou občanskou válku, opatrně upínejte ke zbytkům někdejší pravice.

0
Vytisknout
4930

Diskuse

Obsah vydání | 2. 11. 2016