K prvému listopadu 1755 v Lisabonu - strašné přírodní katastrofě na svátek Všech Svatých

1. 11. 2016 / Petr Kužvart



Před několika dny došlo ve střední Itálii k dalšímu velkému zemětřesení. Média mluví o 6.6 stupni Richterovy stupnice, ale od kamarádky italienistky mám informaci přímo z oblasti, že to bylo až 7,2 stupně Richtera. V horách měla vzniknout 25 km dlouhá prasklina. Vše se prý děje v neklidném území nad okrajem podzemního jezera magmatu, jež je hluboko pod povrchem. Pokud by se magma díky prasklinám dostalo až na povrch, Itálie by mohla přestat na nějakou (geologicky celkem krátkou) dobu existovat … . Ale, jak říkají staří latiníci: „Nihil novi sub sole!“ - Nic nového pod sluncem! Čtěte:

Prvého listopadu 1755 byl sváteční den. Obyvatelé Lisabonu byli v hojném počtu v kostelích, na bohoslužbách. A kdo nebyl tam, ten se točil v kuchyni kolem přípravy svátečního oběda. Nicméně někdy v půli dopoledne, prý kolem 9.40 hod. se země zachvěla - a potom znovu, silně. Budovy se začaly hroutit. Klenby četných kostelů se zřítily přímo na davy účastníků právě probíhajících mší.

Pochopitelně, vypukla panika. Lidé utíkali o život z křivolakých středověkých uliček centra města. Jedni běželi do kopců nad městem, druzí pak dolů, do přístavu, k moři. Ti prví se vesměs zachránili, ti druzí se utopili. Na břehu moře nejprve s údivem sledovali, že moře ustupuje jako při odlivu. Náhle se asi 40 minut po otřesech země na obzoru objevila zlověstná vysoká vlna a rychle se blížila. Lidé se snažili utéct, ale bylo pozdě. Dolní město i přístav byly vypláchnuty, jako by spoušť způsobená silným zemětřesením nestačila.

Mrtvých bylo asi 50 – 70 tisíc. Nikdo neměřil intenzitu otřesů, ale podle mého dodatečného a zcela laického odhadu překročily 6. stupeň Richterovy stupnice – a dost možná o hodně ! Největší zemětřesení, o němž mají Evropané spolehlivé záznamy !

Následně začala celá řada požárů. Budovy se z velké části zhroutily a kuchyňské ohně začaly zapalovat dřevěné části staveb (ještě naši rodiče a prarodiče ostatně vzpomínali, že při leteckém poplachu za Protektorátu musela být všechna kamna a sporáky spolehlivě uhašeny, nežli se šlo do krytu).

K tomu se ještě přidala lůza, která se začala stahovala do poškozených území a začala ve zbořených a polozbořených palácích rabovat.

Jakmile se lidé vzpamatovali, začali pátrat, proč přišla tato nenadálá katastrofa. Jako na zavolanou po ulicích pobíhali jesuité a křičeli, že míra lidských hříchů se naplnila a bůh proto ztrestal lidstvo. Pod dojmem této apokalyptické vize začali lidé divočit a zmatkovat. Hledat údajné viníky božího hněvu. Například se vrhli na cizince-nekatolíky ve spásné naději, že našli příčinu - a násilím je přinutili klečet na ulicích před tváří všech a pod hrozbou smrti přecházet na samospasitelnou víru římskokatolickou. V přístavním městě byla totiž řada luteránů či kalvinistů, většinou obchodníků, obchodních agentů z Nizozemí, Německa, z hansovních měst, a vůbec ze severu Evropy i anglikánů z Anglie… .

Ve městě však zůstaj jeden člověk, celým jménem Sebastião José de Carvalho de Melo, conde de Oeiras e marquês de Pombal (1699 - 1782), ministr královské vlády Portugalska. Říkejme mu stručně markýz de Pombal, protože pod tímto zkráceným označením vešel slavně do dějin. Byl to u královského dvora celkem neoblíbený ministr, pokrokář, takže nebyl pozván za Lisabon, ke svátečnímu banketu na královském sídle za městem. A tak byl v Lisabonu, vše viděl a jako pokrokář a osvícenec začal jednat po svém.

Jednoduše vyšel, veden kritickým rozumem, z několika jednoduchých tezí: byla to přírodní událost, nic jiného! Mrtví musejí být rychle pohřbeni (a vynutil si na církvi povolení zřizovat hromadné hroby). Živí musejí dostat rychlou pomoc! Požáry se musí energicky hasit. A rabující lůzu zastavil jednoduše tím, že pár desítek přistižených nechal veřejně pověsit. Rabování ustalo (naši rodiče i prarodiče si pamatovali, že za náletů platilo po ulicích vylepené dvojjazyčné pravidlo: „kdo bude přistižen při rabování, bude zastřelen!“). A konečně, až se tohle zvládne, tak je třeba systematicky odklízet trosky a novou zástavbu centra města budovat již i s ohledem na to, aby byla schopna vzdorovat zemětřesením. Postavil se do čela záchranných prací a odklízení ruin, stal se vlastně takovým lisabonským diktátorem, který svrchovaně velel zmáhání důsledků přírodní katastrofy.

Jakmile byly zvládnuty akutní úkoly, věnoval se nové výstavbě. Nechal navrhovat stabilnější stavební konstrukce a dokonce se snažil o jakési modelování seismické zátěže, zatěžoval modely navrhovaných staveb dříve, nežli povolil začít s jejich výstavbou. Bylo to takto: na stůl se pod širým nebem postavily zmenšené makety staveb a vedle stolu byla nakomandována četa domobrany, která dostala rozkaz pochodovat na místě. Tak vznikaly otřesy a byl zkoumán jejich účinek na makety staveb. Která neobstála, ta se nestavěla. Stavělo se už po novu, tedy místo změti uliček středověkého města vznikaly bloky vzdušných a prosvětlených budov podél přímých a širokých ulic. Markýzem řízená výstavba stojí dodnes.

Markýz de Pombal se stal po tomto výkonu prakticky diktátorem v celé zemi. Slabošský král mu nekonkuroval. Jediné, co si král odnesl z katastrofy, byla hrůza z přebývání a hlavně spaní ve zděných budovách. Tak mu stavěli lehké dřevěné konstrukce. V nich dokázal přespat. De Pombal uchopil moc v zemi a vládl v duchu osvícenských idejí až do své smrti v roce 1782.

A jesuité? Učení Patres Societatis Jesu?? Ti, kteří měli být chloubou vzdělanosti a moudrosti a místo toho vyváděli jako negramotní středověcí mníškové? Strašlivě selhali! A během pár let dosáhl markýz toho, že byli z Lisabonu i celého Portugalska všichni vypovězeni. Od té doby platí v dějinách za jednoho z nejvýznačnějších odpůrců Tovaryšstva Ježíšova, které muselo být posléze celé zrušeno papežem. Obnoveno bylo až v rámci ponapoleonské legitimistické "normalizace".

Strašlivá přírodní katastrofa s tisíci obětí se paradoxně a bezděčně stala příležitostí, kdy se staré a tradiční srazilo s novým, rozumným, osvíceným viděním světa. A výsledkem této srážky byl pak vznešený triumf osvíceného rozumu nad démony pověry, nad omezeností, tradicí, pověrečností a nevědomostí! Markýz de Pombal je dodnes velkou ozdobou rozumu, veřejného zájmu a vědy!

Poučná historie ! I dneska… . I nyní do sebe pevninské kry narážejí nebo se rozestupují a činí to velké problémy.

Prameny:

Bárta, Miroslav, Kovář, Martin a kol.: Civilizace a dějiny, Historie světa pohledem dvaceti českých vědců, Academia, Praha 203, str. 429 – 431,

Volný Zdeněk a kol., Toulky minulostí světa, díl VII, Via facti, Praha 2005, str. 68 – 70

0
Vytisknout
2462

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2016