Přepjatý pocit vlastní důležitosti začíná vypadat klinicky:

Angličané: Narcistický národ

2. 11. 2016


Evropané, včetně londýnského Nizozemce, sotva kdy měli možnost takového hlubokého vhledu do nejtemnějších koutů anglické psýché (vynechávám Skoty, Welšany a Severní Iry), napsal antropolog Joris Luyendijk. Milosrdný přístup tvrdí, že Angličané trpí komplexem nadřazenosti, který jim brání v realistickém pohledu na jejich místo ve světě. Jak pokračuje sága brexitu, člověk pochybuje, zda část britského politického a mediálního establishmentu, pokud ne celá země, náhodou nepropadli vlivu kolektivního klinického narcismu.


Psychoterapeuti používají pojem narcismu poněkud jinak, než je zvykem v populární kultuře. Označují jím lidi s nestabilní identitou. Pocit zranitelnosti, závislosti a bezmocnosti je může převálcovat a narcisté se proto drží určitého pojetí velikášství. Nedokážou uznat druhé jinak než jako nástroje, jež je třeba manipulovat, nebo nepřátele, s nimiž je nutno bojovat. Narcisté, kteří se vyznačují směsí předstírané odvahy a pohrdání vůči těm, které považují za slabší, nedokážou přijmout kritiku a necítí zájem o druhé - tím méně empatii.

Takže pojďme to zmapovat na debatě o brexitu. Velikášství do ní vstoupilo ve dvou formách. Pro kampaň za vystoupení je Británie úžasná země a pokud věci nevypadají podle toho, musí to být vinou Evropské unie. Protože Spojené království je je výjimečné, další státy se budou po brexitu chtít přetrhnout v uzavírání smluv. Velice výjimečná Británie potřebuje EU mnohem méně, než je tomu naopak, takže také Evropané poskytnou Británii výbornou smlouvu.

Velikášství kampaně za setrvání je implicitnější, ale přesto existuje. Nejnázornějším příkladem byla pravděpodobně hrozba Davida Camerona Bruselu, že podpoří v referendu kampaň za vystoupení, pokud nezíská pro Británii "lepší smlouvu". Psalo se o tom ne jako o vydírání, ale jako požadavek na "ústupky". Vyplývá z toho: Samotné členství Británie znamená pro EU projev přízně.

Toto přefouknuté self bylo vybudováno kampaní za setrvání, když začala tvrdit, že Británie by měla zůstat, aby EU řídila. Gordon Brown napsal knihu nazvanou Británie: Vést, ne vystoupit, zatímco Edward Lucas z Economistu se nechal slyšet, že "velikost Británie, zkušenost a přátelé z nás dělají přirozeného lídra kontinentu". V této atmosféře bylo velmi těžké předložit nejsilnější argument pro sdílenou suverenitu. Tento argument je tak prostý, že Jean-Claude Juncker potřeboval pro letošní Stav Unie jen dvě věty: "Evropané dnes tvoří 8 % světové populace - v roce 2050 budeme představovat jen 5 %. V té době neuvidíte mezi předními světovými ekonomikami žádnou jednotlivou evropskou zemi."

Srovnejte to s Toby Youngem ze Spectatoru, který žvanil o Británii, která se stane třetí ekonomikou světa, Andreou Leadsom slibující udělat z Británie "nejlepší zemi na světě" a mávání Borise Johnsona Union Jackem. Důvodem pro evropskou integraci je uznání, že vlastní země je stále bezvýznamnější. Avšak tento prostý náhled zůstává v Británii národním tabu. Ponecháme-li stranou několik důležitých výjimek jako David Miliband, zdálo se téměř nemožné, aby většina anglických politiků a učenců prostě řekla: Podívejte se, z pohledu Číny nebo Brazílie se rozdíl mezi naší zemí a Belgií rovná chybě v zaokrouhlení; 0,87 % proti 0,15 %.

Místo toho byla veřejnost krmena jedním apelem na velikášství za druhým, čemuž v nemalé míře napomohlo chtěné zaslepení médií. Kdyby angličtí novináři před brexitem projeli kontinent, zjistili by, co Británie pomalu zjišťuje teprve teď: EU není amorfní "blok", ale společenství národů, v němž má každý své místo. Opravdu chce být 450 milionů Evropanů "vedeno" Británií - zejména po debaklech v Iráku a Libyi? Proč by proboha národy EU podporovaly vlastní eurofoby tím, že poskytnou Británii výhodnou smlouvu?

Týden rozhovorů v každém evropském hlavním městě by stačil k poznání, že Británie po brexitu zůstane sama. Ale zkoumání tohoto typu vyžaduje skutečný zájem o druhé a empatii. Abych byl spravedlivý, byly tu excelentní reportáže, mezi jinými v Economistu a Financial Times. Ale listy vlastněné miliardářem byly zcela spokojeny, když dál krmily čtenáře tím typem překroucených informací, v nichž EU vypadala příšerně a v důsledku Británie nadřazeně: Přinejmenším nejsme "Yurup" (zkomolený název Evropy - red.). Samozřejmě, na sklonku referenda to vypadalo téměř jako v základní škole při hře "Kdo dokáže vymyslet nejvíce urážlivou analogii?". Boris Johnson a jeho nohsledi samozřejmě sáhli po 2. světové válce, zatímco ekonomický komentátor nominálně proevropského Guardianu vystačil se "Sovětským svazem bez Gulagu".

A tak jsou teď Angličané na cestě z EU. Každý v Londýně, s kým jsem mluvil, ať byl pro vystoupení nebo pro setrvání, si myslí, že mi musí být líto, když vidím Británii odcházet. Pravda je, že stojím na straně dvou třetin Němců a tří čtvrtin Francouzů, kteří podle červencového průzkumu nepovažují brexit za ztrátu. Příznivci obou kampaní se mě také pořád ptají, kdy přijde na řadu Nizozemsko, ačkoliv jediná politická strana, která si přeje nexit, má preference nižší než 20 %.

Místo aby přijali závislost své země na sousedech tak jako my ostatní, Angličané se sami v sobě ztratili a pak si zvolili izolaci. Nebude nádherná.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3683

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2016