Jak zachránit demokracii

31. 10. 2016 / Kenneth Roth

Článek výkonného ředitele lidskoprávní organizace Human Rights Watch, který v minulých dnech vyšel ve 20 různých evropských denících, také v České republlice.

Demokracie musí být zakořeněna v lidských právech. Pro mnoho lidí je tohle samozřejmost, avšak stále častěji vidíme nyní v Evropě některé osoby, které argumentují, že demokracie znamená jen vyhrát volby a pak udělat cokoliv, co si myslíme, že voliči chtějí. Demokracie se tak pro ně stává "diktaturou většiny".

Ano, vláda by měla být odrazem většinových preferencí, jak se to projevuje v periodických, svobodných a spravedlivých volbách, avšak musí být také omezena zárukami lidských práv a vládou zákona. Existují určité věci, které by měly být vládě zakázány, i když je většina voličů podporuje, jako zavedení trestu smrti, věznění lidí z politických důvodů, omezování jejich možnosti volně se shromažďovat a svobodně mluvit, anebo diskriminace na základě pohlaví, rasy, etnicity, náboženství či sexuální orientace.

Pokud si tohle uvědomujeme, je jasné, že nynějšek je pro demokracii obtížným okamžikem - jak v Evropě, tak ve Spojených státech. Schopnost dodržovat lidská práva nakonec záleží na tom, zda je veřejnost přijímá. Avšak dnes lidé základní zásady dodržování lidských práv zpochybňují více, než když předtím za celou jednu generaci.

Příčiny této vzrůstající nesnášenlivosti jsou jasné. Žijeme v době hospodářské nejistoty, kdy má mnoho lidí pocit, že zůstávají pozadu. Dnešek je také dobou fyzické nejistoty, kdy se lidé večer baví ve městě poslechem hudby v pařížské koncertní síni, nebo se dívají v Nice na ohňostroj, nebo čekají v Bruselu na odbavení svého letu - a náhodně jsou při tom usmrceni. A dnešek je i dobou kulturní nejistoty, kdy příchod velkého počtu migrantů vyvolává strach ze ztráty národní či evropské totožnosti.

V takové době vzniká tendence ustoupit do zákopů, hledat útočiště mezi lidmi, kteří nejvíce vypadají jako my sami, a uzavřít dveře před jinými. Takové jednání však poskytuje prostor hlasům nenávisti a nesnášenlivosti, které v poslední době tolik posílily. Bohužel, mnoho politiků tohoto strachu nadšeně zneužívá pro vlastní politický zisk.

Vzhledem k tomu, jak nebezpečná je tato situace, by si člověk myslel, že umírněnější političtí představitelé budou volat na poplach, že budou proti demagogům vystupovat, že budou opakovaně stvrzovat, jak zásadní jsou práva a liberální hodnoty pro naši demokracii.

Málokdo to dělá. Někteří politikové se prostě skrývají za parapet a doufají, že vlna nenávisti pomine, že bude jaksi možné v debatě zvítězit mlčením. Jiní se snaží neutralizovat demagogy tím, že je napodobují. Přijímají xenofobní politickou strategii a její klíčová slova v naivní naději, že k sobě stoupence extremistů přetáhnou, když budou jejich názory legitimizovat. Existuje několik významných výjimek. Angela Merkelová, Justin Trudeau a Alexis Tsipras hovoří o uprchlících pozitivně. Avšak proti xenofobii aktivně bojuje a pozitivně argumentuje ve prospěch liberální demokracie vedoucích politiků příliš málo.

Takového přístupu je ale zapotřebí, a to nejen jako obrany základních principů, jako vysvětlení, že démonizace a nesnášenlivost jsou nesprávné. Je to důležité i z čistě pragmatického hlediska: Je nutno ukázat, že populistická agenda není proklamovaný všelék - při její realizaci dopadneme ještě daleko hůře, než jsme na tom teď.

Například je důležité vysvětlovat, že islamofobie je to poslední, co potřebujeme, pokud chceme integrovat imigrantské komunity, neutralizovat radikalizaci a podpořit spolupráci komunit s policií. Opravdu: islámský stát by si nedokázal vymyslet lepší operační či verbovací plán, než jakým je islamofobie populistů.

A měli bychom vznášet tvrdé otázky ohledně plánů obětovat jménem boje proti terorismu svá práva. Potřebuje Francie opravdu nekonečně obnovovaný výjimečný stav, když tamější oslabené záruky vedou policii k týrání obyčejných lidí? Anebo proč tak milujeme masové sledování občanů, když se tak beznadějně podceňuje cílený dohled nad známými podezřelými osobami? Ukazuje se, že postupná eroze našich práv je jednodušší než mezinárodní koordinace práce policie v jednotlivých zemích nebo než sdílení výzvědných informací přes hranice států.

V žádném případě netvrdím, že s naší demokracií je všechno v pořádku. Vlna populistického aktivismu by nás měla přimět, abychom se věnovali řešení skutečných, dlouho zanedbávaných problémů: jak špatně jsme integrovali mnohé imigranty, jak neblahý je politický vliv peněz, jak nespravedlivý je náš daňový systém; že mezinárodní obchod dává přednost korporátním zájmům a zaměstnanecká práva a životní prostředí odsunuje do pozadí; že v mnoha oblastech Evropské unie vládne nefunkčnost a konflikt.

Efektivní reakce na populisty musí začít řešit reálné problémy, na něž populisté poukazují. Zároveň musíme odmítnout urážení našich hodnot populisty. A měli bychom si brát povzbuzení z laskavosti, kterou uprchlíkům projevuje tolik obyčejných Evropanů.

Dnes není doba na to, abychom strčili hlavu do písku. Hrozba demokratickým principům a institucím se sama od sebe nerozplyne. Musíme všichni hlasitě a veřejně začít obhajovat robustní chápání demokracie - musíme bránit lidská práva a hodnoty, které činí naše společnosti silnějšími.

Kenneth Roth je výkonným ředitelem lidskoprávní organizace Human Rights Watch. Na Twitteru: @KenRoth.

0
Vytisknout
1642

Diskuse

Obsah vydání | 2. 11. 2016