Den obnovení stádnosti, čili Svátek k neslavení

28. 10. 2016 / Karel Dolejší



Dnešní Italové si nepřipomínají březnové idy. Současní Francouzi na rozdíl od galských předků nepřikládají valný význam slavení rovnodennosti a slunovratů. To jak oba národy žijí a čemu věří je příliš vzdálilo dobám, kdy ještě bývalo známo, co si se starými svátky počít.

.28. října 1918 vzniklo odštěpením od Rakouska-Uherska Československo. Šlo o republikánský stát založený na ideji "československého" národa, které dnes vůbec nerozumíme.


Zakladatel a první prezident státu Tomáš Garrigue Masaryk byl humanistou - a způsob, jakým uchopil původně restaurační francouzský pozitivismus, připínal tuto ideologii k evropské protestantské tradici. K úplnému obrazu "Prezidenta Osvoboditele" též patří, že rozhodně odmítal alkoholismus a až do vysokého věku "sokoloval". Československý stát, při všech svých obrovských chybách a nedostatcích, představoval přece jen oázu demokracie v podmínkách tehdejší Střední Evropy - také místo, kde ponechávali dveře otevřené pro všechny uprchlíky před tyraniemi. 

Prakticky nic z toho, čím žilo předválečné Československo, o současné České republice už neplatí. Zejména pak je nepochopitelné, pokud ne rovnou k smíchu, heslo na prezidentské standartě. 

Kdo se čínskými hůlkami rýpe v egyptských hrncích a zapíjí rýžové nudle s bůčkem ruskou vodkou, nemá už žádný důvod připomínat si Mojžíše. Dnešní Češi nejsou Masarykovými dědici, nanejvýš snad ještě v čistě formálním smyslu mezinárodního práva. 

Neexistuje žádný důvod oslavovat 28. říjen - svátek neexistujícího státu, jemuž se ten současný už ani dost málo nepodobá. Od prezidenta vyrovnávajícího se, jak jen bylo v jeho silách, se soudobými francouzskými, britskými a americkými myšlenkami, od člověka, který (jakkoliv problematicky) obhájil doktorát ve Vídni, studoval u Franze Brentana a vypořádal se i se soudobou rakouskou tradicí, se dnešní Hrad posunul k tezi, podle níž "sociální vědy jsou jen neužitečnými plky" a k oficiálnímu obdivu pro pravoslavně-eurasianistické imperiální fantazie oslavované na Rhodu či k vazalským deklaracím vůči Pekingu - místu, kde se podle klasické evropské filosofie dějin přijímané ještě Marxem žádné světodějné události jednoduše neodehrávají. 

Až sem jsme tedy na své dobrodružné výpravě zabloudili? Navrhuji sníst psy. 

Čím více se posouváme na evropskou hospodářskou i myšlenkovou periferii, čím více se blížíme ubohé podrazácké druhorepublikové atmosféře, tím spíš by bylo namístě zavést nový státní svátek - 14. březen, výročí "realistického" podřízení se cizím mocnostem bez jakéhokoliv ohledu na vlastní "státní ideu". 

28. říjen, jehož oslavy už nedávají pražádný smysl, by pak mohl být nadále připomínán coby "den obnovení stádnosti". Oficiálně bychom si zopakovali, co všechno se na příslušné datum v průběhu času nalepilo (znárodňování, federalizace Československa...), než se celý archaický svátek definitivně odebral tam, kde slunce nesvítí. 

Zemanisté ani jejich halasní kritici, kterým vůbec nepřijde chucpe prohlásit samy sebe za "jediné slušné", prvorepublikovou tradici z jámy pamětnice již nevyloví.  Namísto státního svátku se ohánějí svátkem stádním, oslavami organizovanými za účelem vytvoření dvou proti sobě stojících davů, které na sebe nenávistně soptí ve jménu osobních antipatií. 

To ovšem nepředstavuje žádný významnější důvod prohlašovat 28. říjen za státní svátek, než je řekněme výročí založení konfederace kmenů Velkých jezer podnětem k zavedení státního svátku Spojených států amerických. 


0
Vytisknout
3322

Diskuse

Obsah vydání | 1. 11. 2016