"Promiň mi to, má dcero. Musím zůstat." Univerzitní učitel z Aleppa

16. 8. 2016

Abdulkafi Alhamdo: My a ostatní akademičtí učitelé jsme se rozhodli, že tady zůstaneme a budeme učit lidi, kteří nemají šanci studovat jinde. Všechny ty lidi, kteří zůstali tady. Proto tady dál budu učit na univerzitě ty studenty, kteří potřebují, aby je někdo učil.

Moderátorka: Jak nebezpečné je cestovat každý den na univerzitu?

Abdulkafi Alhamdo: Když jdu na univerzitu, moje manželka se bojí, než se dostanu zase zpět domů. A samozřejmě, když se dostanu na univerzitu, zase se já bojím o svou manželku a o svou šestiměsíční dceru.

Moderátorka: Jak se k vám dostávají studenti?

Abdulkafi Alhamdo: Někteří studenti musejí jít pěšky až hodinu, než se dostanou na univerzitu. Některé bomby jsou kazetové bomby. I když dělali zkoušky, kolem nás pořád padaly bomby a rakety.

Moderátorka: Jsou nějaké části města Aleppa, kde se tolik nebombarduje?

Abdulkafi Alhamdo: Tam, kde bydlím, to ve srovnání s jinými čtvrtěmi není tak nebezpečné. Protože moje čtvrť je velmi blízko frontové linie. Mimochodem můj balkón ostřeluje ostřelovač.

Moderátorka: V Aleppu prý zbývá už jen patnáct lékařů. Pro 300 000 lidí. Musíte doufat, že vaše šestiměsíční dcera neonemocní?

Abdulkafi Alhamdo: Předvčírem jsem já, moje manželka a moje dcera byli postiženi útokem. Ale nemohl jsem jít do nemocnice, protože byly plné lidí: sto lidí bylo zraněno. Nemohl jsem jít, protože by nám nikdo nemohl pomoci.

Moderátorka: Jak to vypadá, když se snažíte získat potraviny?

Abdulkafi Alhamdo: I v mé ulici je všechno zničeno. Když jdu shánět potraviny, musím se často skrývat, protože mám nad hlavou letadlo.

Moderátorka: Jak dokážete žít s tím, že je trvale smrt tak blízko?

Abdulkafi Alhamdo: Na to nebezpečí jsme zvyklí. Je to všude. Vzbudíme se ráno a otevřu mobil a vidím, čtu, že zemřel můj kamarád, zemřel můj kolega, zemřel můj student. Beru to už jako běžnou věc. Jdu za těmi lidmi, vyjadřuju soustrast jejich rodinám a pokračuju se svým životem. Takhle tady žijeme.

Moderátorka: Poslal jste nám obrázek chlapečka, který vypadá velmi šťastný, jí syrovou zeleninu. Co ten obrázek vypovídá o Aleppu?

Abdulkafi Alhamdo: Dnes, poprvé po čtyřiceti dnech, jsem dostal rajče. Měl jsem takovou radost. Lidi jsou velmi šťastni, víte, po čtyřicet dní jsem vůbec ani neviděl rajče, nic. Je to nejchutnější zelenina, jakou jsem kdy v životě okusil.

Moderátorka: Takže to tříhodinové příměří je velmi důležité, zejména pro děti.

Abdulkafi Alhamdo: Rusko řeklo, že budeme mít příměří 40 hodin, ale to nemáme. Oni nás pořád dál bombardují, ale vozidlu s potravinami se nicméně podařilo dostat se do Aleppa po té nebezpečné cestě.

Moderátorka: Kdybyste mohl odejít, odešel byste, anebo byste v Aleppu zůstal?

Abdulkafi Alhamdo: Jediné, co chceme, je svoboda. My nebudeme utíkat. Ano, když jsme byli v obležení, objímám svou dceru a prosím ji o odpuštění. Protože já tady musím zůstat. Říkám jí, ale ona je tak malá, je jí teprve půl roku. Ale vždycky jí říkám, Promiň mi, dcero. Musím tady zůstat. Nemůžu dopustit, abys v budoucnosti věděla, že jsem prostě utekl. Ne, zůstávám tady, protože tu chci zůstat. Možná to na ni bude mít v budoucnosti dopad. Ale já nemůžu odejít. A lidi odsud neodejdou.

0
Vytisknout
2625

Diskuse

Obsah vydání | 18. 8. 2016