Sýrii sužuje násilí ze všech možných stran aneb O další fázi války

18. 8. 2016 / Daniel Veselý



Ummah Welfare Trust via Compfight cc.

Snad nikdo soudný, kdo západní propagandu oportunisticky nevyměnil za propagandu ruskou, nezpochybňuje, že syrský prezident Bašár Asad za asistence svých spojenců páchá otřesné válečné zločiny, ačkoliv pokušení věřit opaku nejeden z nás podlehl. Tyto zločiny však detailně dokumentují i progresivní zdroje sympatizující s levicovými myšlenkami ZDE. Bylo by ale velice krátkozraké vinit za veškerou destrukci v Levantě jednu stranu konfliktu, neboť podobné závěry by mohly být i politicky zneužity.

Asi nejpodrobnější údaje týkající se statusu obětí v syrském válečném kotli poskytuje aktivistická organizace, jež se netají sympatiemi pro syrskou ozbrojenou opozici, Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR). Podle průběžně aktualizovaných dat SOHR zahynulo ve válce od března 2011 do července 2016 zhruba 104 tisíc příslušníků provládních sil, necelých 99 tisíc opozičních „rebelů“ a asi 85 tisíc civilistů ZDE. Podotýkám, že jde o poznatky aktivistické organizace, která informuje v první řadě o zločinech vládních vojsk a jejich spojenců, přesto se z tohoto zdroje můžeme dozvědět i o obětech amerických bomb ZDE.

Informace, jež světu prezentuje SOHR, se se železnou pravidelností objevují i v západních sdělovacích prostředcích, například v listu Guardian, ačkoliv jiné zdroje uvádějí, že celkový počet obětí syrského konfliktu se může blížit půl milionu ZDE. Podle většiny zdrojů za převážnou část civilních ztrát nese zodpovědnost Bašár Asad.

Často se také hovoří o destruktivních dopadech ruského bombardování Levanty poté, co se Moskva loni na podzim přímo zapojila do války, aby postavila na nohy svého klienta v Damašku. Nevládní organizace Airwars informuje, že při ruských náletech mohlo zahynout až 6 700 osob, které se neúčastnily bojů ZDE. Tatáž organizace ale monitoruje i oběti vzdušné kampaně, již v Sýrii a Iráku už dva roky vedou Spojené státy. Zde se počet civilistů, které v Sýrii usmrtily především americké bomby, odhaduje až na 1 200 ZDE.

Čtenáře přirozeně tato chmurná statistika může v lepším případě nudit a v horším znechutit - proč ji tedy v textu uvádím? Neboť není prozíravé se nechat lapit do sítě informační či spíše dezinformační války, která syrský konflikt doprovází. Zatímco z produkce mediálního mainstreamu je patrné, že snad jediným pachatelem válečných zvěrstev je syrský prezident a jeho zahraniční komplicové, proruské informační zdroje totéž prohlašují o rebelech a jejich zahraničních donorech. Realita je bezesporu komplikovanější a ve smršti informací a dezinformací, jež se nezřídka překrývají, je poněkud obtížné nesejít z cesty.

Mezitím, co pokračují líté boje o nejlidnatější syrské město Aleppo, Ruská federace zahájila vzdušnou kampaň proti pozicím „rebelů“ z íránských leteckých základen. Jak si tento posun v ruské strategii vyložit? Ruské zdroje uvádějí, že důvod je prozaický, a to úspora finančních výdajů na logistiku ZDE.

Specialista na Blízký východ Juan Cole ale tento strategický tah vnímá v širších souvislostech. Podle něj tento pádný důkaz o těsnější spolupráci Teheránu a Moskvy budou jako hrozbu chápat Saúdská Arábie a Izrael, a vzhledem k tomu, že tyto státy mají v USA nejvlivnější lobby, nadšen nebude ani Bílý dům. Z íránského úhlu podhledu je tento krok pochopitelný, jak vysvětluje Cole, neboť Teherán získá ochranu před agresivním postojem Netanjahuovy vlády i před Rijádem, který podporuje salafistické extrémisty, a navíc nemilosrdně decimuje šiíty v Jemenu. Cole cituje hlavu Nejvyšší rady národní bezpečnosti Aliho Shamkhaniho, který užší spolupráci s Rusy obhajuje nutností společné strategie při postupu proti Daeši.

Juan Cole ale vnímá rusko - íránské spojenectví jako důkaz toho, že se Írán opět stává poručníkem velmoci, jak tomu bylo v 50. až 70. letech minulého století, kdy tato země byla výhodným pobočníkem Spojených států. Otázkou zůstává, jak se s tímto novým faktem vyrovná Obamův nástupce v Oválné pracovně. Pravděpodobnější vítěz listopadových voleb Hillary Clintonová se netají tím, že by ráda viděla Bašára Asada na kolenou, a prosazuje vytvoření bezletové zóny, čehož by chtěla docílit i větší podporou zbytků Svobodné syrské armády (FSA). Clintonová tedy usiluje o opak toho, co chce Moskva a Teherán, a proto můžeme očekávat velký střet.

Tento vývoj ale podle Colea nenahrává ani Donaldu Trumpovi, přestože magnát zastává vůči Ruské federaci vstřícnější postoj než jeho soupeřka, jelikož jemu pro změnu hluboko v žaludku leží Írán.

V perexu článku jsem se zmiňoval o nebezpečí vyplývajícího z jednostranného hodnocení válečného konfliktu v Levantě, neboť strategie pravděpodobné nástupkyně prezidenta Obamy Hillary Clintonové je velice problematická. Jistě, pokud vidíme děsivý horor v této zemi naturalisticky, je těžké zůstat v nečinnosti. Clintonové se nepodaří získat souhlas Rady bezpečnosti OSN pro zavedení bezletové zóny a nadto americké intervence příkladně v Srbsku, Iráku a Libyi skončily katastrofou, s jejímiž následky se potýkáme dodnes. Bývalá ministryně zahraničí Clintonová v Libyi prosadila vojenskou sílu diplomacii navzdory a výsledkem je rozvrat, násilí a Daeš v předsálí Evropy.

Juan Cole v jiném textu píše, že ačkoliv měly Spojené státy v letech 2006 až 2007 v Iráku 160 tisíc vojáků, přesto docházelo k ohromným etnickým čistkám a násilnosti dosáhly svého vrcholu ZDE. Není tudíž důvod se domnívat, že mnohem omezenější zásah v Sýrii by něčeho smysluplného docílil. Naopak poté, co se v roce 2009 američtí vojáci stáhli z větších iráckých měst, míra násilí výrazně poklesla, jak argumentuje Cole.

Problematická je podle Colea také implementace bezletové zóny i vytvoření humanitárních koridorů. V prvním případě by hlídkující letouny představovaly „překážku“ pro protileteckou obranu, jíž disponuje Asadova armáda, a především pak pro ruské letecké síly. Druhý případ by si vyžádal nasazení velkého počtu amerických jednotek, jež by civilní populaci chránily před Asadovými vojsky a provládními milicemi. Přestože Cole považuje Asada za válečného zločince, má za to, že by libyjský scénář mohl v Sýrii dopadnout ještě hůře, protože Daeš nebo Al-Kájda by mohly dobýt Damašek, potažmo celou zemi.

Spojené státy především prostřednictvím svých spojenců v Sýrii podporují islámské fundamentalisty, kteří mají v případě vítězství v plánu provést etnické čistky alávitů, Drúzů, křesťanů a sekulárních sunnitů. Někteří američtí plánovači mají dokonce zájem na tom, aby syrská řež pokračovala, uzavírá Cole.

Konflikt v Sýrii má tedy vícero rovin a bohužel neexistují jednoduché recepty, jak jej ukončit, byť při pohledu na peklo v Aleppu by mnozí uvítali jakýkoliv zásah, jenž by utrpení tamních obyvatel zmírnil. To by však mohlo již tak děsivé krveprolití ještě prohloubit a prodloužit.

0
Vytisknout
1768

Diskuse

Obsah vydání | 19. 8. 2016