Aleppo: Mrtvé děti se usmívají, živé pláčou

19. 8. 2016




Záběry zraněného pětiletého chlapce Omrana Daqneeshe šokovaly svět, ale lékaři v Aleppu ošetřují každý týden desítky takovýchto dětí, často s daleko horšími zraněními a některým vůbec nelze pomoci, řekl v rozhovoru pro list Guardian chicagský lékař dr. Zaher Sahloul. Zveřejnění záběrů Omrama Daqneeshe by mohlo mít pozitivní dopad, pokud si lidé uvědomí, že tato tragédie v Sýrii už trvá léta. Pokaždé, když tam pracuji, ošetřuji děti, které jsou tak strašlivě zraněné a ztraumatizované, že si říkám, jestli na to nejsou lépe ty děti, které byly usmrceny.

Šokuje mě, že mrtvé děti se usmívají, zatímco živé pláčou.

Mám fotografie svého úplně prvního pacienta v Aleppu, batolete jménem Hamzeh, kterého zastřelil vládní ostřelovač a kterého přinesli na nemocniční pohotovost s kulkou v mozku. Musel jsem rodičům říci, že jeho mozek je mrtvý a vypnout ventilátor, což je v Sýrii zvlášť obtížné, protože když tluče srdce, lidé nechtějí přijmout, že jejich dítě nemůže přežít.

Pak byl Abdullah, jemuž bylo dvanáct, kterého zranil šrapnel z barelové bomby. Prosil mě, řval bolestí, ale zdvořile, abych se nesnažil mu vsunout do prsou trubici bez umrtvení.

"Líbám ti ruku, strýčku, prosímtě, přestaň," prosil mě, jenže my jsme neměli umrtvovací prostředky a on by zemřel, kdybych neodčerpal krev, která se shromažďovala kolem jeho plic, tak jsem musel pokračovat.

Často také myslím na dvě sestry, které byly přineseny na sál a navzájem se objímaly, ale byly už mrtvé.

Omran přežil, aniž by přišel o ruku či o oko, ale bude nadosmrti ztraumatizován. A protože se bombarduje každý den, kdo ví, co se stane v nadcházejících dnech či týdnech, může být zasažen znovu.

Promění se Omranovy záběry ve smysluplné akce na záchranu těchto dětí? Nejsou to panenky, nad kterými brečíme a pak se soustředíme na něco jiného. To je právě hrozné, všichni se na tyhle záběry dívají, ale udělá někdo něco?

Když jsem naposledy přijel na předměstí Aleppa, vzduch byl plný zápachu z rozkládajících se mrtvol, v dálce bylo slyšet střelbu a výbuchy, náš řidič nás varoval, abychom se pomodlili, protože nemusíme dojet.

Nikdy jsem si nemyslel, že když budu studovat medicínu, že budu tolik riskovat svůj život. Jezdím z Chicaga do Sýrie, abych projevil solidaritu s těmi pár hrdinnými lékaři, kteří ještě zůstávají.

Po letech bombardování ruskými a režimními letadly byly usmrceny stovky lékařů, nebo uprchli. Ve městě, kde žije 300 000 lidí, jich zůstává jen 35.

Další podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2067

Diskuse

Obsah vydání | 23. 8. 2016