Konec neoliberalismu a krize západní politiky

22. 8. 2016

Západní finanční krize z let 2007-2008 byla nejhorší krizí od roku 1931, přesto však byly její bezprostřední dopady relativně mírné, píše v týdeníku Observer Martin Jacques. Krize zpochybnila základní kameny dlouho dominantní neoliberální ideologie, avšak nikdo ji nezrušil. Banky byly zachráněny, skoro žádní bankéři neskončili ve vězení a jejich dluhy zaplatili daňoví poplatníci. Následná hospodářská politika především v anglosaském světě drtivou měrou spoléhala především na tištění peněz, na tzv. kvantitativní uvolňování. Západní ekonomika stagnuje a není tomu konec.

Navzdory finanční krizi pokračovala vláda ideologie neoliberalismu, protože politicky a intelektuálně nic jiného dnes neexistuje. Jenže vláda neoliberalismu nemůže přežít.

První známkou je to, že se veřejnost začala protivit bankám, bankéřům, a významným podnikatelům. Důsledkem finanční krize bylo ochromení důvěry v kompetenci vládnoucích elit. Znamenalo to vznik širší politické krize.

Neoliberální éra nepřinesla příliš dobré hospodářské výsledky. Nejdynamičtějším obdobím poválečného západního hospodářského růstu bylo období od konce druhé světové války do začátku sedmdesátých let, tedy období sociálního kapitalismu a keynesiánství, kdy byl hospodářský růst ve srovnání s neoliberálním obdobím od roku 1980 do dneška dvojnásobný.

Avšak nejkatastrofálnějším rysem neoliberálního období je obrovský nárůst nerovnosti. Nyní se ukazuje, že je to snad nejdůležitější politický problém na obou stranách Atlantiku, nejdramatičtěji v USA. Právě nerovnost je zdrojem politické nespokojenosti, která nyní ochromuje Západ.

Důvodem je, že hyperglobalizační éra dává systematicky přednost kapitálu před pracovními silami.

Jak ukázal Thomas Piketty, bez regulačních opatření kapitalismus přirozeně směřuje k zvětšování nerovnosti. V letech 1945 - 1970 byla hlavním nástrojem omezujícím nerovnost studená válka. Od rozkladu Sovětského svazu růstu všeobecné nerovnosti nic nebrání. Jenže lidová nespokojenost sílí a režimy založené na prohlubující se nerovnosti začínají být politicky neudržitelné.

Velké části obyvatelstva Spojených států a Velké Británie jsou nyní v rebelii proti svému osudu, jak to v USA dokazuje podpora pro Trumpa a pro Sanderse a v Británii hlasování pro brexit. Tato lidová revolta se často označuje za "populismus". Jak napsal nedávno Francis Fukuyama: "'Populismus'je nálepka, kterou politické elity používají pro strategie, které podporují obyčejní občané a které se jim nelíbí." Populismus je hnutí proti statu quo. Představuje začátek něčeho nového, i když je většinou daleko jasnější, proti čemu se staví než co podporuje.

Brexit je typickým příkladem takového populismu. Zlikvidoval základní kámen britské politické strategie od začátku sedmdesátých let. Byl to výkřik lidí opuštěných na pokraji společnosti. Tato rebelie ochromila vládnoucí elitu.

Tato revoluce je vzbouřením dělnické třídy. Nejde o sociálněd

emokratické či levicové hnutí. Je to neartikulovaný protest, který má velmi málo co společného s někdejším levicovým hnutím.

Tato dělnická třída dnes nepatří nikomu: její orientace vůbec není ničím předem určena, jak si mylně myslela levice.

Neoliberální éra je ochromována ze dvou směrů. Zaprvé, hospodářský růst je dnes zoufalý. Hrozí možné další finanční krize. Zadruhé, lidé, kteří v neoliberální éře prohráli, už nejsou připraveni být pasivní a zticha.

Jasnou známkou upadajícího vlivu neoliberalismu je rostoucí sbor intelektuálních hlasů vyslovujících se proti němu. D

o popředí se dostává otázka nerovnosti.

V Británii triumfoval ve volbách do vedení Labouristické strany Jeremy Corbyn. Bylo to proto, že především mladí Britové, kteří vstoupili do Labouristické strany v obrovských počtech, chtěli naprosto skoncovat s pravicovou blairovskou Labouristickou stranou. Ta totiž nebyla schopna vnímat novou, sílící atmosféru deziluze dělnických vrstev.

Corbyn není produktem nové doby, je návratem do sedmdesátých a osmdesátých let. To je jeho síla i slabost. Je nepošpiněný dědictvím Blairovy Labouristické strany, protože jej nikdy nepřijal. Avšak Corbyn také nerozumí duchu nové éry. Nebezpečím je, že stojí na hliněných nohou ve vysoce proměnlivém a nepředpověditelném politickém prostředí, v němž je Labouristická strana nebezpečně rozhádána.

V podobně vážné situaci je i britská Konzervativní strana. I ona je beznadějně rozhádána. Netuší, kterým směrem se po brexitu má vydat. Po brexitu je Británie roztříštěná a hluboce rozdělená. Přitom existuje velká pravděpodobnost, že si Skotsko zvolí nezávislost. Konzervativci netuší, že neoliberální éra končí.

Ještě dramatičtější situace než v Británii je v USA. Donald Trump se tam stal antiglobalizačním a antimigrantským prezidentským kandidátem. Je přesvědčen, že zájmy dělnické třídy byly obětovány ku prospěchu nadnárodních korporací. Proti globalizaci chce Trump bojovat hospodářským nacionalismem. Ekonomický nacionalismus také prosazoval Bernie Sanders. Jak republikáni, tak demokraté jsou nyní v Americe hluboce rozděleni mezi zastánci a odpůrci globalizace.

Trump používá nacionalismu i v zahraniční politice. Argumentuje, že svou snahou udržet si postavení supervelmoci Amerika plýtvá svými zdroji. Systém spojenců USA je neférový, protože Spojené státy nesou největší část tohoto finančního břemena. Chce peníze investovat doma, do rozpadající se infrastruktury.

Trumpovy argumenty jsou zásadní kritikou Ameriky jako světového hegemona. Jsou radikálním rozchodem s neoliberální, hyperglobalizační ideologií, která vládla skoro po celé poválečné období. Je nutno je vzít vážně.

Trump možná americké volby prohraje. To však neznamená, že síly, které se stavějí proti hypergloblizaci, ztratí svou argumentaci a oslábnou. Za necelý rok Trump a Sanders změnili celou veřejnou debatu. Argumenty kritiků hyperglobalizace sílí. Přibližně dvě třetiny Američanů souhlasí, že "nemáme uvažovat o mezinárodních problémech, ale soustředit se na naše domácí problémy". Hlavním motorem odporu vůči hyperglobalizaci je nerovnost.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4855

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2016