Poctivá analýza by měla být poctivá

Skutečně je Západ viníkem islamistického radikalismu?

24. 8. 2016 / Pavel Urban

Daniel Veselý žádá ve svém článku „poctivě analyzovat kořeny [radikálního islamismu], jenž byl dlouhá staletí pouze marginálním hnutím a pozapomenut.“ To je zajisté snaha chvályhodná. Problém je, že Daniel Veselý sám se zabývá jen jedním kořenem, totiž vlivem Západu. Ten mu pak logicky vychází jako klíčový. Možná, že chce být vůči vlastním kritičtější, než k druhým, jak svého času deklaroval. Ale to by pak bylo moralizování, ne analýza.

To, co píše o americké podpoře afghánským mudžahedínům, je pravda. To samo o sobě ale nijak nevysvětluje, proč se islamisté později postavili nejprve proti Spojeným státům a pak celému Západu. Za studené války nacpaly obě supervelmoci (za skromně vydatné pomoci tehdejší ČSSR) do třetího světa kvanta zbraní i dalšího materiálu. Důsledky byly někdy dost problematické. K žádné obdobě dnešního džihádu to ale nevedlo. Pokud Daniel Veselý nechce, abychom cynicky vinili podstatu islámu, pak by měl vysvětlit, proč zrovna afghánský případ měl takovéto důsledky.

Daniel Veselý také prezentuje Afghánistán před sovětskou invazí jako „v podstatě sekulární stát, kde se ženy těšily téměř stejným právům jako muži“ a odvolává se přitom na pamětníka života v tehdejším Kábulu. Jenže Afghánistán, to není zdaleka jen Kábul. Ba ani jen Kábul a velká města. Islamismus byl do Afghánistánu importován, to je pravda. To ale neznamená, že na „předislamistickém“ afghánském venkově měly ženy více práv, než v dnešní Saúdské Arábii.

Angloamerická invaze do Iráku skutečně vedla k rozvratu, který využili islamisté ještě radikálnější, než Al-Kaida. Kdyby angloamerická vojska nevpadla do Iráku, neměli bychom dnes co do činění s Islámským státem. Pardon, Daešem. Stát to být nemůže, není na mapě.

To by ovšem mělo znamenat, že předinvazní politika držící Saddáma Husajna na uzdě prostřednictvím sankcí, byla správná. Pokud si dobře vzpomínám, Daniel Veselý ji zásadně odmítal, protože jí trpěli především obyčejní Iráčané. Což je pravda. Ještě mnohem dříve, před iráckou invazí do Kuvajtu, Západ s Husajnem udržoval normální politické a obchodní styky a občas ho i podporoval. I tohle Daniel Veselý zpětně kritizoval.

Samy o sobě byly jeho argumenty pravdivé. Dohromady ale znamenají, že každá politika Západu vůči Iráku byla špatná. Že ta správná v tomto případě prostě neexistuje. Aspoň mě osobně už žádná další nenapadá.

S tím pak samozřejmě souvisí i to, jaký postoj zaujmout vůči dalším problematickým režimům islámského světa. Například Saúdové jsou skutečně problematickými spojenci. Nevedl by ale jejich pád k podobnému chaosu, jako v Iráku?

Pokud má být analýza Daniela Veselého poctivá, pak by měl popsat, jaká by měla být správná politika vůči islámským zemím. Taková, která by nástupu islamistů zabránila. Nebo jej aspoň nevyvolávala. Prezident Obama posunul americkou politiku od intervencionismu, tedy teoreticky žádoucím směrem. Po osmi letech jeho vlády je ale situace horší, než byla kdykoli dříve. Éru tolik kritizovaného Bushe mladšího nevyjímaje.

Co z toho vyplývá? Třeba to, že aktivní až agresivní americká politika, kterou Daniel Veselý tolikrát tak nekompromisně kritizoval, je nakonec ještě tím nejmenším zlem.

Anebo to, že doby, kdy bílý muž nesl břemeno světových dějin, už opravdu skončily. A že vývoj v islámském světě se řídí vlastní dynamikou. Pro kterou je možná klíčový vztah k Západu, nikoli však zahraniční politika západních států. Včetně politiky americké.

Ještě malá poznámka k poslednímu článku vyzývajícímu k vytvoření bezletové zóny nad Sýrií. Souhlasím, že intervence, byť jen v podobě bezletové zóny (což může být, jak ukázal libyjský precedent, pojem dosti široký) zahrnuje rizika zhoršení situace jak pro Západ, tak i pro lidi v Sýrii.

Proč je střílení a podřezávání civilistů humánnější (nebo aspoň méně hodné pozornosti) než jejich bombardování, to taky nevím. Má se ale Západ vracet v syrském diplomatickém konfliktu k diplomacii? On tu diplomacii snad někdy opustil?

Problém je spíš v tom, že ve válce, zejména občanské, rozhoduje především síla. Pokud za diplomacií nestojí schopnost a ochota zasáhnout do stávajícího poměru sil (nasazením vlastních sil nebo účinnou podporou některé ze stran, třeba dodávkami zbraní) a pokud bojující strany nejsou ochotny přijmout zahraniční diplomaty jako mediátory (což vyžaduje ochotu ke smíru či aspoň příměří na všech stranách, která v Sýrii zjevně chybí), pak je taková diplomacie k ničemu.

V tom případě ovšem i věty typu „masivní bombardování civilních objektů s obrovským počtem usmrcených civilistů není za žádných okolností přípustné“ nemají cenu bytů, které zabírají. Co je a co není podle našeho názoru přípustné, je totiž úplně jedno.

0
Vytisknout
4288

Diskuse

Obsah vydání | 26. 8. 2016