Bodláky Václava Duška

V zájmu lidu se odsuzují...

24. 8. 2016 / Václav Dušek

Odsuzují se k zapomenutí nepohodlné vzpomínky, nevyplajchované pravdy, přehmaty justiční, zatýkání na pováženou, školní tereziánské neduhy, ideová zvěrstva, mučírny, bratrské výpomoci, pomatení glosátoři - k zapomenutí odsouzeno vše, co brání k nakročení pokroku. Postrašili voliče - do hejtmatství má našlápnuto fešák červíček, aby nakazil zdravé stromky v linii čistých úmyslů. Běda. Bývalý politický kejval z modrostrany neústupných se v příležitostných televizních debatách nezná. Zapomenul vlastní neschopnost, přifukuje plyny do éteru - trochu přibral, zešedivěl - ale hloupost mu zůstala výstavní. Zrůda zůstane zrůdou - žadné štráchy v předvolebním boji se nevedou.

Bachratý poslanec se převtělil do apoštola jedinečnosti, opovrhuje bulvárem a přitom bulvárně glosuje cokoli mu je nachystáno ke šplechtnutí vyčpělého moudra.

Žil byl významný vědec středního věku, nachystán vplouti do vysoké státní funkce, chopit se sinekury, jenže nelíbil se nejvyššímu jmenovateli. Nejmenován utápěl bolestné utrpení v alkoholu. Pil a upil se - k čemu znalosti?! V obřadní síni smutnění. Musel se vrtět v rakvi, když slyšel slova zrádců i zbabělců, a škoda, že nemohl rozkopat věnce a kytice do lavic obsazených smutečními hosty, postavit se ke kecpultu a s odvahou, kterou za života postrádal, poslat mizery, kam dávno patřili - revoluční ještěři si hlavu s nebožtíkem nelámali - nu, o jednoho ambiciózního mrňouse méně. V lavici seděla dáma v pokročilém věku, plakala, ne nad zesnulým, ale nad sebou - tolik toužila býti slavnou, citovanou v tisku, ruzdurděnou kulturní čerticí na obrazovce - díla literární, televizní a filmová... nu, v Urumči ji neznali, a kdo za to může?! Malost národa! Zajíkala se sama nad sebou, plakala, proklínala osud - už měla k vrcholu slávy dva schody... a nic.

Holubičí národ v zájmu kohosi dráždil hady bosýma nohama. Údajně patříme k vývozcům mírových zbraní do Sýrie. Mír - řečeno disidentským pěvcem - hajzlpapír. Proč nezasáhne parlament, senát, vláda. Ne, marné volání. Ani ministr příhraničí nepípnul - zřejmě vypípán vládními činiteli.

My odsuzujeme muslimáky bez rozdílu. Jasný vzkaz běžencům vyslal starosta obce Pindíkovo u Močky, no, už se před vámi třesou velebný hrdino. Připomínáte povereníka Viliáma Šmudlíka - s nikým se ve štátě nepáral, ale nelíbilo se mu, jak s ním zacházely bachařské kreatury na dole Einigkeitschats; v zájmu lidu odsouzení dřeli při dobývce smolince, kus země zaplevelen - Mariánská kasárna SBN, Mariánský klášter, Adam, Eva, Eliáš I., Starý a Horní Eliáš, Barbora..Nikolaj, Bratrství., Rovnost I., Svornost.

Dobrých úmyslů u nás doma stohy i žumpy. Paměť lze přeprat, skvrny vyčistit, historii znásilnit, pravdu pokroutit a lží vyfutrovat zářnou budoucnost. Akademiků bez titulů s přesnými názory do budoucna máme k rozdávání.

Papež František poslal mladé lidi do světa za poznáním a dobře tak, nedopadnou jako domácké revoluční pluky. Nikde nebyl, nic neviděl, s nikým nemluvil - ale bačuje se mu fajnově, co mu po světu, svatý Otče? Rajzovat cizinou může být peklo - ale i ráj, takže, vyberte si, mláďátka. Piš, co chceš, mezi nás klín nevrazíš - politikářská cháska se chechtá. Chrochtá, funí, hrabe, prozatím může. Marný vzkaz: Politikaření není politika. Politikáři EU - spojme se! Pokud tak neučiníme, vznikne chaos. Prozatím přestaňme žvanit a překrucovat slova. Šlapeme v kruhu - do domoviny nám míří přátelé i nepřátelé, jak je rozpoznat?! Máme k tomu dost času? Ani náhodou. Evropské váhání hříchy dohání a hrůzu mnohým nahání...

Johannishof, za Pilnikau, blízko Wildschutz. Krasomutnění. Padesát vypasených krav s vemeny velikosti medicimbalů v čistém chlévě; neodsunutá německá rodina vystrčena za vesnici, aby nenakazila náplavy z domova i zahraničí. Baráky, usedlosti, statky k výběru, rodinky odsunuty ke spokojenosti evropského a světového hnutí za spravedlnost a pořádek. Činily se i země poskvrněné koloniálními výstřelky.

K Pekelskému rybníku směrem k Trautenau od Schatzlar, Arbau, Koken, Haindrofu, Sibojed nalétaly kachny; Černá hora špičkou píchala do mračen, v dálce samojediná hvězda, vyšla příliš brzy. My děti ležely za vsí u polní cesty - daleký výhled do krajiny. Žlutavá světla v chlívě, ve vstupních dveřích do domu - proč jsme tam nešly, esesáci řezali dětem hlavy... kravky bučely, konve s mlékem nakládány na rampu. Kolik tam bylo děcek - pět, sedm, devět? Chodila bosky i přes strnišťata, trenky, trička - ve večerním krasosmutnění volala: Muti, dej nám lebo, máme lad...

Malá rumunská holka se rozbrečela – vzpomenula na cestu před pár roky, seděla v žebřiňáku, žaludek jí mlel naprázdno a starší žena jim hodila voňavý chleba posypaný moukou - čichala k němu, líbala kůrku... na rozdíl od nás znala hlad. Muti, dej lebo, máme lad...

Spravedlnost nestíhá, mívá zpoždění a jindy nebezpečný náskok. Z krasosmutnění od Vlčického potoku obloukem do Arbau - tam ke smutku lidé přidávali vzpomínku na pana Viktora Lustiga, na toho, který prodal dvakrát Eifelovku a smíchy se mohl potrhat, jak někteří leute naletí, natěšeni bohatstvím. Kdeže bohatého ducha, ducha mamonu!

V zájmu lidu se odsuzují bezcitní, nenažraní, lživí a... můj Bože, mein Gott, kde je k dostání alespoň slza lásky? Není k prodeji, bohužel.

0
Vytisknout
2923

Diskuse

Obsah vydání | 26. 8. 2016