Kurdská utopie, čili O vylepšování demokracie

17. 8. 2016 / Karel Dolejší


Poslední větší evropský konflikt, který lze považovat za skončený, představovala válka v Jugoslávii v 90. letech minulého století. V této válce se v různých fázích přímo nebo nepřímo angažovalo čtrnáct různých aktérů (Srbové, Bosenští Srbové, chorvatští Srbové, Chorvati, bosenští Chorvati, bosenští muslimové, kosovští Albánci; mezinárodní islamističtí bojovníci, Egypt, Německo, Spojené státy, soukromá společnost MPRI, Albánie a NATO). Ve srovnání s probíhajícím konfliktem v Sýrii, kde jen hlavních opozičních politických formací je 34, se jednalo o válku mimořádně uspořádanou a přehlednou.


V Jugoslávii se Západ nejprve soustředil na tezi, že vinu za válku nesou výlučně Srbové a podporoval jejich protivníky - ovšem nerovně. Chorvatsko se těšilo hned od počátku diplomatické podpoře Německa, postupně od něj získalo vojenskou pomoc v podobě zbraní bývalé Národní lidové armády NDR - a nakonec si vedle individuálního najímání žoldnéřů na evropském komerčním trhu (což se dělo od počátku konfliktu) zajistilo také služby kontraktorů z americké společnosti MPRI. Slepá podpora Chorvatska, kterou nevyvažovala žádná západní podpora bosenským úřadům, vedla kromě chorvatských válečných zločinů na Srbech během a po operaci Bouře v srpnu 1995 také k chorvatským a srbským masakrům muslimů na bosenském území. Sarajevskou vládu dlouho podporovali v bojích pouze mezinárodní džihádisté a dodávkami výzbroje v omezené míře Egypt. Teprve po masakru ve Srebrenici v červenci 1995 se začala měnit americká politika a postupně došlo také k prosazení vojenské podpory bosenských muslimů, která omezila sílící vliv džihádistů na Balkáně.

Stále stejné chyby

Představte si mnohonásobně složitější situaci a opakování téhož zaslepeného přístupu: Nejprve podporujete v komplexním konfliktu prioritně jediného aktéra, teprve až začne páchat rozsáhlé válečné zločiny na ostatních pochopíte, že děláte něco špatně, korigujete politiku ve prospěch rovnováhy sil atd. Tak vypadá současný americký přístup k válce v Sýrii - ovšem s tím, že fáze přiznání chyb zde ještě ani nenastala.

Takřka výlučným příjemcem americké vojenské pomoci v Sýrii, alespoň pokud jde o aktivity Pentagonu, je kurdská milice YPG, fakticky odnož turecké PKK. Současně je YPG jediná z frakcí, kterou systematicky podporují americké letecké síly - a podle některých analýz vysvětluje tato blízká letecká podpora (CAS) až 70 % bojové efektivity kurdských ozbrojených formací. Na frontách, kde se americké letectvo ve prospěch Kurdů neangažuje, si YPG zajistila leteckou podporu od Rusů.

Vedle toho existuje omezený separátní program CIA, který lze s programem CENTCOMu stěží srovnávat. Zahrnuje důkladné prověřování politických afiliací a následné školení operátorů protitankových řízených střel, většinou staršího amerického typu TOW-2, v menší míře starších sovětských typů skupovaných pod rukou na Balkáně. Tento program, jehož přesný vztah k podobným programům organizovaným Saúdskou Arábií a Katarem je z otevřených zdrojů sotva možné podrobně prozkoumat, má nepochybně výrazný vliv na boj sunnitských arabských povstalců s Asadovou obrněnou technikou - nicméně srovnávat jej s velkorysou pomocí, jaké se dostává kurdské YPG, není dost dobře možné. Každé nasazení dodané řízené střely musí být dokumentováno videonahrávkou a je následně podrobeno rigoróznímu vyhodnocování; často dochází k zastavení dodávek protitankových střel v rámci politického nátlaku na opozici, zatímco YPG má plnou pravomoc kdykoliv přivolat americká letadla k úderu na libovolný cíl v předem definovaném operačním prostoru. Takže zatímco sunnitští Arabové bojují bez letecké podpory proti mezinárodním intervenčním silám podporovaným ruským letectvem, Kurdové útočící na islamisty, ale stále častěji také na arabské povstalecké formace, nikdy nemusejí bojovat za jiných podmínek než za faktické nadvlády spojeneckých sil ve vzduchu.

"Islamisté" z Amnesty International

Mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International vloni v říjnu obvinila kurdskou milici YPG z válečných zločinů na civilní sunnitské arabské populaci v oblastech, které YPG obsazuje a snaží se začlenit do vlastního kvazistátního útvaru. ZDE

Následovalo otevřené vyhrožování YPG na adresu Amnesty International. ZDE

Lobbisté YPG zorganizovali v dějinách AI bezprecedentní petici, která žádala odvolání hlavní autorky kritické zprávy Lamy Fatih. ZDE

Lama Fatih ovšem zdaleka není jediným pramenem informujícím o zločinech YPG. O politickém útlaku, zatýkání a mučení opozičních kurských aktivistů pravidelně informují konkureční kurdské formace a o řadě dalších "problematických" činů syrská sunnitská arabská opozice. Po každé takové zprávě následuje mimořádně agresívní mediální reakce YPG usilující o zdrcující delegitimizaci kritiků. Každý syrský Arab, který nadšeně nespolupracuje s kurdskými okupanty na arabských územích, je označen za "islamistu". Každý Kurd, který nepatří k nadšeným příznivcům YPG, je označen za agenta turecké vlády.

V této souvislosti je velice výmluvné, že YPG nekritizují jen opoziční kurdská uskupení nebo sunnitští Arabové. O zabíjení svých příslušníků a loupení jejich majetku otevřeně hovoří také asyrští křesťané, za jejichž ochránce se kurdské milice rády vydávají. ZDE

Staré kousky starého psa

Blízkovýchodní analytik Kyle Orton před několika dny publikoval rozsáhlou analýzu situace v Sýrii nazvanou "The West’s Kurdish Allies in Syria Can’t Escape Their Authoritarian Legacy" (Kurdští spojenci Západu v Sýrii se nemohou zbavit autoritářského dědictví). ZDE

Text shrnuje cestu syrské odnože kurdské PKK od neostalinistické ideologie k "samosprávnému anarchismu" inspirovanému americkým teoretikem Murrayem Bookchinem a zmiňuje také četné problémy spojené s deklarovanou transformací.

Mezi nimi je třeba zdůraznit především fakt, že deklarované oddělení syrské YPG od mateřské turecké teroristické organizace PKK není dokonce ani tak věrohodné, jako nedávno deklarované oddělení syrské odnože al-Kájdy, Fronty an-Nusra, od mateřské teroristické sítě. V případě rebrandované Nusry (nově Džabhat Fatáh aš-Šám) je třeba dál pozorně sledovat, do jaké míry rozhodnutí její šúry ovlivní faktickou politiku organizace, jaký bude napříště podíl zahraničních bojovníků ve srovnání se Syřany, atd. Na místě je značná skepse, zrovna tak jako uměřená dávka přiznané výhody pochybnosti. V případě YPG je ale již dávno mimo veškerou pochybnost, že nadále vládne kult osobnosti vůdce PKK Abdullaha Öcalana přezdívaného Apo, že stejní lidé, kteří řídí operace PKK, velí i YPG - a asi třetinu ozbrojeného personálu YPG v Sýrii tvoří bojovníci turecké PKK, mezinárodně uznané teroristické organizace.

Ideologie nepopisuje reálný režim

Pro studium libovolného politického režimu je klíčové neomezovat se na ideologii, kterou se režim sám snaží legitimizovat. Ideologie typicky připisuje moc jiným instancím, než které ji ve skutečnosti vykonávají. Abychom pochopili skutečné fungování režimu, musíme mít k dispozici popis reálných mocenských struktur. A ten z pouhé ideologie nikdy neodvodíme. Potřebujeme nezávislé zprávy.

Podle původní ideologie v SSSR vládly rady dělníků a rolníků; ve skutečnosti šlo o diktaturu jediné politické strany, která v praxi sdílela moc se špičkami armády, průmyslu a bezpečnostních služeb. Podle oficiální ideologie v Titově Jugoslávii existoval samosprávný socialismus; ve skutečnosti lidé volení zdola do podnikových struktur museli být nejprve shora schválenými členy partajní nomenklatury, která se významně nelišila od politicky mnohem tvrdších režimů východního bloku. Podle deklarované ideologie Zelené knihy vládly v Kaddáfího Libyi lidové výbory; ve skutečnosti moc držela úzká vrstva napojená na vládcovu rodinu a klan. Podle velkohubé ideologie "socialismu pro 21. století" vládne ve Venezuele samosprávný režim; ve skutečnosti jde o nedokonalou variaci kubánského monopartijního systému směřujícího tak jako na samotné Kubě k vojenské diktatuře se sílícím angažmá armády v ekonomice. Kurdská PKK/YPG pro změnu deklaruje, že se řídí demokratickým konfederalismem; abychom pochopili, jak tento režim funguje, je nezbytně nutné mít i nadále k dispozici nezávislé zprávy o jeho fungování, porovnávat je s těmi, které o sobě režim vydává sám, a kriticky je vyhodnocovat.

Knedlíkový konsensus

Češi mají samozřejmě mizivou šanci ovlivnit americkou strategii v Sýrii, ostatně stejně jako kdekoliv jinde. Dotýká se jich nicméně jeden rozměr současné syrské krize - nekritické přijímání válečné propagandy jediné ze zúčastněných stran válečného konfliktu.

YPG je v českém prostředí masivně idolizována, podporují ji společně krajní levice i krajní pravice, anarchisté jako islamofobové. Vznikl zde širší konsensus, podle nějž se kurdská milice prostě nekritizuje - a basta fidli. Pro islamofoby představuje syrská odnož PKK ikonu "boje proti islamizaci", přičemž vůbec nevadí, že naprostá většina Kurdů se hlásí k sunnitskému islámu a současná verze ideologie PKK se distancuje od západního sekularismu. Pro levičácké fetišisty zase neexistuje rozdíl mezi oficiální ideologií a reálným režimem; je tedy povinné hovořit o demokratickém konfederalismu, který překonal nacionalismus, třebaže v praxi jde o centralizovaný nacionalistický a autoritářský systém s kultem osobnosti.

V konfliktu tak složitém jako syrský rozhodnutí přijímat nekriticky válečnou propagandu jedné ze stran a programově odmítat informace s ní nesourodé představuje rozhodnutí pro starý známý ideologický systém jediné možné pravdy, na němž rozhodně není nic levicového ani demokratického.

Zkušenosti ze SSSR, Jugoslávie, Libye nebo Venezuely ukazují, že oficiální ideologie hovořící o "překonání" západní reprezentativní demokracie velmi často zakrývají mocenskou praxi nedosahující standardů "překonaného" ani zdaleka. To zajisté neznamená, že by bylo namístě držet se fukuyamovské teze o konci dějin a liberální demokracii jako jejich konečném stádiu. Na současné demokracii je rozhodně co zlepšovat - ale potom je vždy třeba, aby sociální experimenty probíhaly v otevřeném politickém prostředí a výsledky byly hodnoceny kriticky. Fetišismus YPG tyto nároky ani zdaleka nesplňuje.

0
Vytisknout
3051

Diskuse

Obsah vydání | 19. 8. 2016