Zbrojovka Raytheon vyvinula software pro špehování diskutérů na facebooku

10. 2. 2013

Nadnárodní zbrojovka Raytheon tajně vyvinula software, které umí sledovat pohyb lidí a předpovídat jejich budoucí chování získáváním informací o nich ze sociálních sítí.

Deník Guardian získal video, které ukazuje, jak systém "analytiky extrémního rozsahu", který vyvinula zbrojovka Raytheon, dokáže shromáždit o jednotlivých osobách obrovské množství informací, zneužíváním serverů, jako je Facebook, Twitter a Foursquare.

Software se jmenuje Riot - Rapid Information Overlay Technology. Raytheon ho prý zatím nikomu neprodal, avšak přiznal, že ho do určité míry sdílí s americkou vládou a dalšími průmyslovými firmami jako součást výzkumného úsilí od roku 2010 vyvinout celostátní bezpečnostní systém schopný analyzovat "biliony informací" z kybernetického prostoru.

Software Riot je schopno získat kompletní informace o životě každého jednotlivce, jejich přátel a míst, která navštěvují jen prostřednictvím stisknutí několika knoflíků. Digitální fotografie, zveřejňované uživateli na facebooku, někdy obsahují údaje o zeměpisné šířce a délce míst, kde byly pořízeny. Riot tyto informace získává a zjišťuje také místo, odkud ty fotografie pocházejí. Informační video o softwaru Riot uvádí příklad jednoho sledovaného zaměstnance, o němž bylo okamžitě zjištěno, kam v které dny a v kolik hodin chodí a s kým se stýká.

Riot vytváří pavouky, na nichž jsou zaznamenány všechny vaše osobní kontakty a informace o vašich známých.

Získávání informací ze sociálních sítí pro boj proti zločinnosti se ve většině zemí považuje za legální.

Software Riot vyvolává velké znepokojení u lidskoprávních organizací.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Moje celoživotní téma - Jan Palach

10. 2. 2013 / Lenka Procházková

Když se můj táta, spisovatel Jan Procházka, dověděl o činu Jana Palacha, rozplakal se. Média byla na informace skoupá, nicméně už z prvních zpráv bylo zřejmé, že jde o politický čin. Autor Politiky pro každého, jeden z protagonistů Pražského jara tehdy u rádia prožíval jeden z nejtěžších okamžiků života, když pochopil, že pro ideje, které sám pomáhal prosazovat, teď, pět měsíců po invazi, šel na smrt mladý student.

V jednom z těch zoufalých dní, kdy Jan umíral, natočil táta v improvizovaném studiu rozhovor pro televizi, který cenzura zakázala odvysílat. Před kamerami však naštěstí mohli vystoupit jiní, nejen politici a umělci, ale i známí sportovci. Pamatuji se na emotivní projev Jaroslava Seiferta, který prosil neznámé členy "Janovy" skupiny, aby od dalších podobných protestů upustili.

Později jsem zjistila, že citlivý básník Seifert, kterého televize o vystoupení požádala, nemohl přes veškeré své úsilí nalézt dost výstižné věty, a tak mu projev na jeho prosbu zformuloval Ludvík Vaculík, autor "Dva tisíce slov". Mně bylo osmnáct a teprve po letech jsem dohlédla hloubku zoufalství a bezmoci těchto mužů. Při oplakávání Palacha se můj smutek, tak jako smutek miliónů občanů, prolínal s představou Janova hrozného utrpení, se vztekem vůči okupantům a soucitem s Janovou maminkou a bratrem.

Možná nepřesnost v článku Lenky Procházkové?

10. 2. 2013 / Jan Čulík

Lenka Procházková píše, že dopis Jana Palacha nebyl v lednu 1969 v době jeho upálení znám, protože ho nezveřejnily sdělovací prostředky. Tuto informaci nemám v této chvíli možnost ověřit, avšak z osobní zkušenosti vím, že Palachův dopis na rozloučenou byl v Praze v lednu 1969 běžně znám. Nevím v této chvíli, jak se mezi lidi rozšířil. Petr Uhl poukazuje na to, že cenzura byla v československých sdělovacích prostředcích zavedena až v dubnu 1969. Už po srpnové invazi se ovšem nesměl v médiích kritizovat Sovětský svaz ani vpád vojsk.

V lednu 1969 bylo stále ještě volně a pohodlně slyšitelné zcela nerušené československé vysílání Svobodné Evropy, do něhož přešly některé mediální celebrity z pražského rozhlasu, které vytvořilo Pražské jaro 1968, jako byl například Sláva Volný. Svobodnou Evropu bylo lze poslouchat na střední vlně 417 metrů, nedaleko od frekvence tehdejší hlavní stanice Československého rozhlasu stanice Praha.

PŘEČETLI JSME:

Nevadí, co říká Grebeníček, ale že to říká právě on

10. 2. 2013

"Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa," řekl Grebeníček, "jeho sympatie patřily především reformním komunistům." Co je na tom hrozného?

Proč Jana Černochová mluvila o "demagogii hraničící s fanatismem" a Miroslava Němcová o "naprostém převrácení faktů"? Sama si přece pamatuje dobové reálie i atmosféru. Dobře ví, že Palach nebyl antikomunistou - stejně jako drtivá většina společnosti. A přitom vystupuje, jako by byla svatokrádež toto prohlásit. Jako by byl Palachův příběh kanonizován do evangelia a on sám do role vykupitele a mesiáše.

Palach nebyl antikomunista a nemělo by vám vadit, pokud to někdo říká. Vadit by vám mělo jen - ale zásadně - to, že si ho bere do huby normalizační komunista.

Zdroj: Zbyněk Petráček, Palachovo evangelium ZDE

Víra v možnost pokračování demokratických reforem byla naivní

10. 2. 2013 / František Řezáč

V úvodu si dovolím připojit se k názoru pana Cveka. Autor, ač ročník 1976, popsal věrohodně pocity nás mladých v oné době počínajícího roku 1969 a normalizace. Mě bylo zrovna 17. ledna 25 let. Byly to pocity zklamání a skepse, které mohly leckoho dovést až k zoufalému činu. Protože jsem byl od podzimu 1967 do vyloučení v roce 1971 v KSČ, chtěl bych se podělit o některé své zkušenosti a náhledy na tuto stranu a její členy.

V rámci férovosti je nutno poukazovat na to, že existovala v Československu doba, kdy si občané komunistů vážili

9. 2. 2013 / Jan Čulík

Motto:

"Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. "

Ludvík Vaculík, "Dva tisíce slov". 27.6. 1968

Podělím se s vámi o tento osobní příběh. Nedlouho poté, co jsem se v roce 1978 vystěhoval z Československa do Glasgow, kde jsem tedy začal vyučovat česká studia, jsem se potkal s Igorem Hájkem, známým překladatelem z angličtiny, osobností české literární a kulturní scény šedesátých let, blízkým přítelem a spolupracovníkem spisovatele Josefa Škvoreckého a redaktora někdejších Literárních novin, Literárních listů a Listů, tedy kulturněpolitických týdeníků, které sehrály v šedesátých letech až do roku 1969 obrovsky významnou roli.

K tomu Jan Čulík, Proč to dopadlo po invazi r. 1968 špatně

V rámci historické férovosti...

10. 2. 2013 / Karel Dolejší

V rámci historické férovosti je dobré připomenout, že i během tzv. obrodného procesu konce 60. let stále existovaly tisíce rodin, kterým komunisté, včetně těch najednou "reformních", zničili život, často naprosto doslovně. Například otec budoucí první dámy Ivany Zemanové Pavel Bednarčík právě v onom roce 1968 předčasně zemřel na následky pobytu v uranových dolech, kde si coby bývalý student gymnázia v Popradu odpykával trest za "velezradu". A takové případy měl v příbuzenstvu kdekdo, což se jen tak nezapomínalo. Mezi oběťmi politických perzekucí komunisté nikdy nebyli zvlášť "populární" a netěšili se naprosto žádné důvěře, ani během "Pražského jara".

 2149

Nelze směšovat všechna období - pamětníkovo svědectví o roce 1968

10. 2. 2013 / Jan Čulík

Myslím si, že velmi přesný obraz, jak to vypadalo během Pražského jara mimo Prahu dává tato vynikající reportáž Ludvíka Vaculíka "Obrodný proces v Semilech". Bylo to, jako téměř vždy v českých poměrech, relativně tragikomické.

Karel Dolejší ve své poznámce směšuje všechna období. To je možná z hlediska mladšího člověka pochopitelné, ale z hlediska faktografie nepřípustné.

Pražské jaro 1968 bylo především mediální událostí, dramatickou veřejnou diskusí, při níž se - jakmile v březnu 1968 padla cenzura - hovořilo především o komunistických zločinech padesátých let. Nesmírně dramatické, sledované celým národem, byly televizní pořady, v nichž oběti estébáckého mučení před kamerou obviňovaly ze zločinů své mučitele, a ti byli nuceni se před kamerou bránit. Někteří komunističtí vyšetřovatelé spáchali na jaře 1968 sebevraždu. První měsíce Pražského jara byly právě ve znamení odkrývání těchto stalinských zločinů a podrobností mučení v komunistických věznicích. Celkovou náladu ve společnosti shrnuje přiložená titulní stránka komunistického (!) satirického týdeníku Dikobraz. Právě proto bylo znovunastolení neostalinismu v roce 1970 na sovětských bodácích tak ponižující, protože kvůli svým zločinům byl totalitní komunismus zcela zdiskreditován a nikdo v "socialismus sovětského typu" už nemohl věřit.

24301

Proti zapomnění a manipulaci: O co šlo v roce 1968

20. 8. 2018

◄ Editor svazku "Jaro 1968: Čítanka pro děti a mládež" (1988) Antonín Liehm (84) ve Skotsku v dubnu 2008.

"Na co se tu stojí?" - "Na svobodu, paní."
Pavel Kohout
Jak se posílalo Poselství ZDE

Všeobecné znalosti toho, co se v Československu dělo v šedesátých letech a zejména v období tzv. Pražského jara 1968, jsou značně omezené. Mladá fronta Dnes a Lidové noviny publikují o tomto období naprosté nesmysly, Jan Hřebejk a Filip Renč točí o něm filmy, které jsou o Československu na jakési jiné planetě. Málokdo se začte do toho, o co v té době v Československu skutečně šlo. Přitom je to zajímavé a dodnes aktuální.

V době posledního velkého kulatého výročí Pražského jara, v roce 1988, sestavil novinář, kritik a autor A.J. Liehm reprezentativní antologii nejzávažnějších více než 130 textů, publikovaných během jara 1968 v rámci tehdejší celospolečenské diskuse. Dal ji ironický podtitul "Čítanka pro děti a mládež". Této Čítanky je dnes zapotřebí možná ještě o mnoho více, než tomu bylo před třiceti lety. Člověk by měl znát své kořeny.

Ve spolupráci s A.J. Liehmem a za pomoci historika Viléma Prečana jsme tuto antologii významných textů zprostředkovali i mladším generacím a předkládáme ji tímto pro studijní účely kompletní v digitální formě. ČTĚTE! │Jan Čulík

Publikace má tento úvod:

Milé děti, jinoši a dívky

před dvaceti lety bylo v Čechách i na Slovensku jaro. Mnozí z vás nebyli ještě na světě, jiní se sotva batolili, ostatní teprve rozum brali. Dnes se ptáte, jak to vlastně bylo, co bylo a proč. Tak jsme pro vás sestavili čítanku, abyste si mohli přečíst aspoň něco z toho, co se tenkrát myslelo, psalo a dokonce říkalo nahlas, ba i v rozhlase, v televizi a do telefonu. Najdete tu tříšť textů, která není, ani nechtěla být úplná, ani nemá být historickou dokumentací či úplným přehledem. Prostě průřez, čítanka, jak se ji podařilo dát dohromady v nesnadných podmínkách. Ať je vám k užitku i radosti, k poučení i pobavení. A možná, že po ni sáhnou se vzpomínkou na vlastní školní léta i tatínek s maminkou.

Kdyby se vám zdálo, že to či ono připomíná něco z vaší vlastní zkušenosti, vězte, že jde o podobnost čistě náhodnou.

S přáním pěkného jara 1988.

Redakce.

P.S. Texty jsme řadili chronologicky, abyste nezapomněli, že historie probíhá v čase. Proto také vlastní čítanku uvádějí texty projevů na Sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967, které mohly být uveřejněny teprve na jaře 1968. Poslední texty jsou z 15. 8. 1968. O pár dnů později, 21. srpna, začalo nové dějinné období, jehož čítanku už budete muset pro svoje děti a vnuky sestavit vy.

 2149

Jak to bylo v roce 1968:

Obrodný proces v Semilech

29. 4. 2008

Pan Hádek především odmítl tvrzení, že toto shromáždění někdy soudruha Nyklíčka něčemu dvacet let učilo. To ho učila komunistická strana, která se řádně zprofanovala. Ať se ve svých rozpacích obrátí na stranu, tam ať mu to vysvětlí a nás nestraníky ať nechají na pokoji. Za všecko, co se stalo, může jedině KSČ, protože každého, kdo proti tomu promluvil, dala zavřít. - S klidnou tváří a jakoby i s důvěrou vyslechla obec toto objasnění páně Hádkovo: "Ano, vykradl jsem lékárnu, ale tenkrát jsem byl mladší a udělal jsem to z blbosti. Věřte, že dnes bych to už neudělal! Poněvadž jsem rozumnější. A co se toho pána týče, kterého jsem shodil do řeky, soudruh Nyklíček tu neřekl, proč jsem ho tam shodil, a že jsem k tomu měl své dobré důvody. Jestliže jsem byl syčák, tedy jsem tento Klub založil proto, že už syčák nechci být."

Ve snaze opravit nepravdivé tvrzení, že Pražské jaro, ukončené invazí v srpnu 1968, bylo jen "interním bojem mezi frakcemi v komunistické straně", publikujeme s autorovým svolením, vynikající, klasickou reportáž Ludvíka Vaculíka "Obrodný proces v Semilech". Z tohoto textu se dovíte, "jak to skutečně bylo". Vzhledem k tomu, že po letech z textu vyvstávají některé problémy, které jaksi existují i ve "svobodné" české společnosti dodnes, člověk si klade otázku, zda skutečně za všechno mohl komunistický útlak, anebo zda určité chování je spíš charakteristickým rysem české společnosti? Nebo lidské společnosti obecně? V každém případě to stojí za úvahu. Vraťte se nad tímto nesmírně autentickým textem do doby před 36 lety, napsal jsem k tomuto textu před čtyřmi roky, kdy jsme ho vydali poprvé (JČ):

Podobnost dnešních médií s tiskem z roku 1948 je čistě náhodná?

10. 2. 2013

Tento citát zveřejnil na Facebooku Martin Hekrdla. Podobnost s dneškem je čistě náhodná?

"Je dnes opravdu zcela jedno, kupujeme-li Rudé právo nebo Svobodné slovo, Lidovou demokracii nebo Lidové noviny. (...) Všude se opakují stejné otřepané fráze, všechny události se komentují stejně zaujatě, pokud se ovšem nezamlčují úplně. (...)"

"Není třeba zvláště upozorniti na skutečnost, že dnes již neexistují objektivní zprávy, neboť vše, co je nepříjemné, zamlčuje se buď úplně, nebo se podává opožděně a zkresleně, všechny zprávy jsou tendenčně zabarveny a často úplně zkreslují skutečnost. (...) Články a komentáře pochopitelně nemají jiného zaměření. Věci podřadné je dovoleno kritizovat do určité míry (...). O věcech choulostivějších se mlčí anebo se otrocky přijímá jejich oficiální výklad."

"Je také velkou chybou většiny lidí, že zavrhujíce určitý řád, směr nebo skupinu, zavrhují i jejich dobré stránky, které každý směr bezpochyby má, a jdou tak obyčejně z jednoho extrému do druhého. Komunisté tak činí s kapitalistickým řádem, jehož vymoženosti (...) pokládají za zastaralé zbytečnosti. A budou tak pravděpodobně též činit lidé, kteří jednou svrhnou komunisty. Kdy konečně přijdou lidé k rozumu? Kdy konečně přestanou jedni utlačovat druhé?"

Bedřich Loewenstein, září 1948

(cit. ze Soudobé dějiny č. 4/1999, str. 595-596, 616)

Proč současníkům komunismus nevadí?

9. 2. 2013 / Milan Daniel

Nepřímá polemika mezi Janem Čulíkem ZDE a Karlem Dolejším ZDE byla vyprovokována výrokem komunistického funkcionáře Grebeníčka na adresu důvodové zprávy předkládaného zákona.

Zatímco Čulík tvrdí, že Grebeníček má bez ohledu na svou politickou příslušnost pravdu v tom, že Palachův čin nebyl krajním vyjádřením odporu vůči komunismu, Dolejší říká, že je tak dnes po právu interpretován.

Palach se stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit"

9. 2. 2013 / Boris Cvek

Moc se mi nechtělo zasahovat do debaty o výroku Grebeníčka o Palachovi, protože mám k činu Jana Palacha smíšený postoj a nejvíce na mne působí nikoli jako čin smysluplné vzpoury, ale jako děsivý kontrast vůči společnosti, která okupaci nakonec přijala velmi pružně a spokojila se s chatařením. Symbolem takové společnosti a normalizační kontinuity je pro mne Václav Klaus s celou jeho politikou "volné ruky trhu bez pravidel", ten Klaus, který se v minulosti několikrát distancoval od disidentů a postavil se za normalizační většinu. Palach-hrdina byl po listopadu 1989 různě zneužíván českou pravicí, jež Klausův postoj a hlavně dědictví jeho kuponové privatizace nikdy pořádně nenapadla. A tak se Palach stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit" tohoto národa. Bohužel na tomhle klausovském systému zlodějiny kryté "odkazem Palacha" parazitoval i nejeden z bývalých disidentů, peníze mají prostě velkou moc. Přidávali se i lidé, jako je Daniel Landa, tedy vlastně fašisté. Kdysi jsem o tom psal tahle slova (vyšlo v literárním časopise Téma, který jsem mezi lety 2003-2008 vydával):

Nejzajímavější ale je, že média nepíší o těch lidech, kteří se upalují dnes

9. 2. 2013 / Jan Čulík

Palach protestoval proti sovětské okupaci. V době jeho života měla KSČ vysoký kredit. V lednu 1969 ještě nebylo jasné, že špičky KSČ se pokusí kolaborovat s okupanty, pak budou vyhnány a zvítězí Kolder, Indra a Husák. Tzv. "konzervativci" (Kolder, Indra, Švestka, Hoffman, atd.) byli považováni veřejností v té době stále ještě za extremisticky pravicové křídlo bez moci.

Význam toho, co řekl Grebeníček v parlamentě, je: Je hloupost oslavovat Palacha jako symbol boje proti komunistické totalitě, protože se neupálil na protest proti komunistické totalitě. A to je pravda. Ostatní je hraní si se slovíčky a neférové útoky na Grebeníčka, protože je to komunista. Kdyby to řekl kdokoliv jiný, nevyvolalo by to tu hysterii. Má ale pravdu. V tom projevu on zcela zjevně hovoří o tom, čím se stalo Palachovo gesto v roce 1969. Myslím, že podstatou sporu je různé generační vnímání, protože pro starší lidi je interpretace Palachova činu jako "antikomunistického gesta" směšná. Je to jako nepřekročitelný rozdíl mezi "budu se soustředit" a "soustředím se".

Všimněte si zásadního generačního rozdílu v hodnocení této věci. Lidé, kteří to zažili, jsou skandalizováni útoky na Grebeníčka, přestože ho jinak nemají nijak v oblibě, protože "řekl pravdu". Mladší lidé, kteří to "nezažili", jsou skandalizováni tím, že jim Grebeníček fakty zbořil modlu.

O "široké ruské duši" komunistického funkcionáře

9. 2. 2013 / Karel Dolejší

Ukrajinský historik Michajlo Holovatyj před třemi lety popsal události, které vedly ke smrti velitele Rudé armády z doby občanské války Nikolaje Alexandroviče Ščorse (1895-1919). Tento vyhlášený velitel byl na základě rozhodnutí Vojenské rady 12. divize jednoho srpnového dne zastřelen politickým komisařem nedaleko Korosteně. Později bylo jeho tělo za podivných okolností pohřbeno až v Samaře.

V roce 1939 byla ale Ščorsova památka v souvislosti s "posilováním útočného ducha Rudé armády" oficiálně oprášena, podobně jako bylo ještě později Stalinem dočasně účelově rehabilitováno i pravoslaví. Díky Dovženkovu filmu se režimem zavražděný Ščors stal součástí oficiální režimní mytologie a Blanterova odrhovačka Píseň o Ščorsovi byla pak mezi lidem velmi populární.

Jan Palach skutečně nebyl "symbolem boje proti totalitní komunistické moci"

8. 2. 2013

Vždyť ČT naprosto jasně sympatizuje s odesáky a jinými a jsou to přitom oni, ne Grebeníček, kdo to všechno převrací!!!! A ČT si samozřejmě jako důkaz přizve pána z Ústavu pro studium totalitních režimů...co bychom od něj asi tak mohli čekat za odpověď..., píše Daniel Řezníček.

Jan Čulík, jako pamětník, dodává: Tvrdit, že Jan Palach "byl symbolem boje proti totalitní komunistické moci" by byla zcela ahistorická interpretace Palachova činu. Grebeníček ve svém projevu zcela jasně hovoří o roku 1968-1969. V letech 1968-1969 se neuvažovalo v Československu o likvidaci komunistického režimu. Jan Palach protestoval proti znovuzavádění cenzury a proti Sověty rozšiřovanému propagandistickému listu Zprávy. Povšimněte si, že v dopise označuje Československo jako "ČSSR", tedy "Československá socialistická republika".

Podle České televize Grebeníček řekl toto:

"Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící," prohlásil Grebeníček, který je označován za představitele stalinistického křídla v KSČM. "Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa. Jeho sympatie patřily reformním komunistům, kteří měli podporu i ve svazech vysokoškolského studentstva."

Palach nebyl v roce 1969-1970 "symbolem boje proti totalitní komunistické moci". V druhé polovině roku 1968 a ještě v prvních měsících roku 1969 totiž měla KSČ mezi občany vysokou prestiž, právě proto, že se postavila proti sovětské invazi a okupaci. Vnímání KSČ před začátkem normalizačních čistek a po nich bylo v československé společnosti naprosto odlišné. Teprve po čistkách roku 1970 se KSČ stala terčem hlubokého pohrdání obyvatelstva.

Považuji za obscénní kádrovat osobu, která učinila nějaký výrok, podle toho, jaké politické názory zastává. To už pražská média mohla rovnou třeba napsat, že "kontroverzní" výrok učinil "žid". Hodnoťme výroky, nikoliv to, kdo je pronesl. To je základní zásadou demokracie, kterou česká média a čeští politikové jaksi neznají. Zde je Palachův dopis na rozloučenou:

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury

Zákaz rozšiřování "Zpráv"

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevstoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

PS. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

SPOLUŽÁK JANA PALACHA

Honza Palach měl vyhraněné levicové názory

8. 2. 2013

SMETANA, Jiří (2010). «Vzpomínka na Jana Palacha (I)». Nový polygon : Český zahraniční časopis. 2010, č. 1, ss. 30-32.

Byl jsem v sobotu 16.1.2010 na Olšanech u hrobu Jana Palacha na vzpomínkové akci konané už k 41. výročí jeho sebeupálení. Byli zastoupeni Sokolové, zazpíval Pěvecký sbor pražských učitelů a sbor gymnázia Jaroslava Heyrovského z Nových Butovic.

Chci přispět dílčí osobní vzpomínkou na osobu Jana Palacha a jeho velký čin. Byl jsem jeho spolužákem. Můj soused při písemných přijímacích zkouškách na pražskou Vysokou školu ekonomickou na začátku července 1966 se mi představil jako Honza Palach. Udělal předtím zkoušky na filosofickou fakultu Karlovy univerzity, ale pro velký počet zájemců nebyl přijat. Na VŠE jsme pak studovali v jednom kruhu.

Všechno podstatné o něm je všeobecně známo. Kromě jiného z životopisů napsaných Jendovým profesorem z jedenáctiletky či novinářem Jiřím Ledererem.

V probíhající diskusi o výroku expředsedy KSČM nemá žádný smysl vést spor o osobní názory Jana Palacha

Grebeníčkova argumentace záměrně odbočila od podstaty sporu

8. 2. 2013 / Karel Dolejší

Dejme tomu, že bych modifikoval sporný výrok Miroslava Grebeníčka o Palachovi následujícím způsobem:

"Například tvrzení, že kříž se stal symbolem křesťanství, je naprosto zavádějící."

A posléze bych začal vršit před posluchače věty o tom, že kříž byl ve skutečnosti ve starém Římě nástrojem k trestání a mučení provinilců.

Co bych tím proti původnímu tvrzení dokázal? Samozřejmě, že nic. Ať už byl kříž ve starém Římě čímkoliv, každopádně se stal symbolem křesťanství.

Stejně tak se Jan Palach stal symbolem boje proti komunistické totalitě - a ani kdyby Grebeníček proti tomu přednesl osmihodinový projev ve stylu Fidela Castra, nic na tomto faktu nezmění. V té části důvodové zprávy, kterou napadl, se nehovoří o osobních politických názorech Jana Palacha, které, jak nás poučují historici, se v krizové situaci velice rychle měnily a vyvíjely. Hovoří se o tom, čeho se stal symbolem.

A je ostudou každého vzdělaného člověka na takový laciný rétorický trik skočit.

KAUZA JAN PALACH

Pamětníci jsou uraženi chováním pravice ve sněmovně

8. 2. 2013

Milý kolego,

děkuji, že jste se tak záhy ozval proti té pitvorné frašce ve sněmovně stran Jana Palacha. Já, protože už přessedmdesátník, jsem se i organizačně zúčastnil tehdy akcí kolem pohřbu, demonstrací studentů, rozhlasového seriálu "Řádky k úvaze" podporujícího studentské a další snahy, requiem u svatého Tomáše atd ; Jaroslava Moserová, tehdy Palachova ošetřující lékařka, byla naše spolupracovnice (Odeon, Mladá fronta) a přítelkyně.

Takže: pravdu má tentokrát paradoxně Grebeníček, nikoliv ty vyprázdněné mozky typu Němcové a Černochové - a dalších takézastupitelů.

Zdraví Hanuš Karlach

(Hanuš Karlach je známý překladatel)

Jsem naprosto znechucen ČT o Palachovi, Je mi 74 let. Přesně vím co šlo, stávkovali jsme. podpořili jsme Vysočanský sjezd KSČ. Dubček byl pro nás autorita. Co se ještě dovím. Jak je možné, že se falšují dějiny, kdo to podporuje a kdo to všechno řídí.Je vůbec pane Čulík proti tomu nějak protestovat? Aspoň že na BL je možno se dozvědět pravdu, píše Herman Schottek.

Co přesně Grebeníček řekl?

8. 2. 2013 / Karel Dolejší

V řadě médií se objevuje citát výroku Miroslava Grebeníčka, který dnes vyvolal ve sněmovně pozdvižení. Pokud je tento výrok autentický, zněl:

"Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící."

Není nutno být přímým pamětníkem Palachova činu, aby bylo možno posoudit pravdivostní hodnotu výroku, který se nevztahuje ke "komunismu", ale k totalitnímu zřízení, proti jehož obnovení sám Palach po okupaci svým tragickým činem protestoval. Stačí k tomu úplně, aby byl člověk pamětníkem např. pověstného Palachova týdne v roce 1989.

Nic víc není nutno brát v úvahu, aby člověk uzavřel, že zmíněný výrok bývalého předsedy KSČM je nesmyslný a lživý.

Grebeníček nic nezkreslil

8. 2. 2013 / Jan Čulík

Je mi líto, Karel Dolejší se mýlí. Grebeníček ve svém projevu v parlamentě hovoří o postojích a významu gesta Jana Palacha v roce 1969. Nebylo to antikomunistické gesto, bez ohledu na to, jak to chtějí dnes politikové a komentátoři zkreslovat.

Je to zřejmě dáno mým věkem, ale svědčím o tom, že Grebeníčkova interpretace je přesná. Palachova oběť neměla antikomunistický význam ani v době tzv. Palachova týdnu v lednu 1989, jak tvrdí chybně Karel Dolejší. Tou dobou jsem pracoval pro Svobodnou Evropu, české vysílání BBC, překládal jsem chartistické Informace o Chartě do angličtině a připravoval jsem pravidelné zprávy o situaci v české kultuře pro ofxordský East European Publication Project. Byl jsem podrobně informován o postojích občanů v tehdejším Československu, jak to například shrnuje tento článek.

Jak si přečtete v citovaném článku, v lednu 1989 se protestovalo proti normalizační zvůli, protesty však nebyly systémově antikomunistické. Lidé vůbec netušili, že by mohl v Československu vzniknout volnotržní kapitalistický systém. Protesty proti policejní zvůli nebyly systémovými protesty pro komunistickému zřízení jako takovému. Většina lidí si vůbec nedokázala představit, jak by takový režim vypadal. Jak známo, ještě dlouho po listopadu 1989 se většina československých občanů domnívala, že bude jaksi navázáno na Pražské jaro 1968, lidé netušili, že vznikne tvrdě kapitalistický systém.

Je jistě údělem gest a událostí, že je následné generace zkreslují, aby se jim to hodilo do krámu. Upálení Jana Palacha nebylo antikomunistickým gestem ani v roce 1969, ani nenabylo tohoto významu v lednu 1989. Možná ho zkreslili ve své mysli později někteří politikové a novináři, ale, přiznám se, že by mě - jako pamětníka - NIKDY nenapadlo spojovat Jana Palacha s antikomunismem. Byl to protest proti okupaci, to ano.

Nemám žádné sympatie vůči komunistické ideologii, ani nehodnotím charakter pana Grebeníčka, ani, nepředpokládám, že je-li někdo komunista, je automaticky zloduch. Obviňovat Grebeníčka ze zkreslování historie, když naopak přesně ve svém projevu pojmenoval, o co šlo, je neférové. Hlavně je to nebezpečné, protože bychom si měli být vědomi vlastní historie a nenechávat se ohlupovat ideology v politice a v médiích.

Průlomový nález Ústavního soudu

Právo upozorňovat na nesprávnosti a nespravedlnosti nelze omezovat soukromoprávními dohodami

8. 2. 2013 / Aleš Uhlíř

Bez zájmu médií zůstal nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 298/12 z 13. 12. 2012, přestože se bezprostředně týká (nejen) práv zaměstnanců (Loajalita k zaměstnavateli vs. ochrana veřejného zájmu). Na vyhlášení tohoto důležitého a průlomového nálezu novináři nepřišli. Text je dostupný na stránkách Ústavního soudu ČR. Nález je významný nejen z hlediska ekologických iniciativ, nýbrž zejména tím, že boří "zlatá telata" naší postkomunistické právní ideologie, kupř. ad absurdum dováděné principy jako je zásada "pacta sunt servanda" nebo ničím neomezené pojetí principu "smluvní svobody". Svůj význam má nález i v oblasti pracovněprávních vztahů, kde se rozrůstá zneužívání institutu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavateli, včetně vyloženě kriminálního jednání některých zaměstnavatelů.

Cenu Ferdinanda Peroutky získal aktivistický novinář Petr Fischer

8. 2. 2013 / Radim Hreha

Server iHNED ve svém článku Cenu Ferdinanda Peroutky získal analytik HN Petr Fischer. Novinář s vytříbeným stylem , informoval, že redakce Hospodářských novin se dočkala dalšího prestižního ocenění. Jedním ze dvou laureátů Peroutkovy ceny pro rok 2012 se stal analytik HN.

Ocenění, které nese jméno významného českého novináře a publicisty, má sloužit zvýšení prestiže novinářské práce a vyzdvihovat ty žurnalisty, kteří následují právě příklad Peroutkův. Pořadatelé soutěže po nich požadují vysokou mravní integritu a osobní zodpovědnost za společenské důsledky svého publicistického působení.

Írán odmítl nabídku přímých jednání s USA

8. 2. 2013

Íránský nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí ve čtvrtek v proslovu ke státním představitelům a zástupcům vojenského letectva odmítl minulý týden vyslovenou nabídku amerického viceprezidenta Joea Bidena na zahájení přímých jednání o sporném jaderném programu.

Chvála VIP - podporovatelů prezidentských kandidátů

8. 2. 2013

Ptáte se, zač je chci chválit? Za iniciativu "Miloši Zemane, nejste a nikdy nebudete můj prezident" určitě ne. Za další podobné aktivity a projevy v průběhu prezidentské kampaně taky ne. Takové projevy považujeme za nežádoucí i u dítěte, kterému vzali jeho hračku, natož u dospělých, píše Jaroslav Plucar.

Kultura vzniká nikoliv z dotací, ale z protistátních postojů autorů

8. 2. 2013

Nechtěl bych se v následujících řádcích stylizovat do obecného arbitra vkusu, ale v diskuzi okolo dotování kultury se dle mého přehlíží jedna zcela zásadní věc. Má kultura, o níž se zde bojuje, skutečně cenu 0,032% státního rozpočtu?

V argumentech proti dotacím se poukazuje, že společenské poměry se od zlatých dob dotování kultury posunuly a že do popředí se dostávají jiná témata. Stejně tak se ale rozšířily hranice, v nichž se odehrává kulturní boj. Sousloví "česká kultura" dnes už působí jako atavismus z dob národního obrození: živá kultura má dnes minimálně celoevropský rozměr, píše Jan Hrnčárek.

Kultura není "podnikání" a nelze ji měřit jako dojivost

8. 2. 2013 / Karel Dolejší

"Když je básníkům prabídně / utíkají do Vídně"
Egon Bondy

Logika článku pana Hrnčárka, který volá po zrušení státní podpory kultuře, neboť se to prý nevyplatí, působí prazvláštním dojmem. A to hned ze dvou důvodů: Jestliže český stát vydává na kulturu 0,032% státního rozpočtu a kultura zkomírá, je to prosím důkaz čeho? Výdaje na obranu dosahují 3,6% celkových výdajů rozpočtu a ozbrojené síly jsou spíše ve špatném stavu, nevšiml jsem si však, že by někdo navrhoval, aby stát přestal utrácet za armádu, protože nekvalitnějším zdrojem vojáků jsou přece beztak zahraniční žoldnéřská uskupení inzerující v časopise Soldier of Fortune.

"Kulturní fronta" nebo živá kultura?

8. 2. 2013 / Roman Kanda

Máme po prezidentských volbách, kal by se mohl pozvolna usadit znovu na dně, kam patří. Ale zdá se, že boj a zjitřené názorové konfrontace pokračují dál. Už jsme si jaksi zvykli na to, že když se ozve nějaká profesní (či jinak vymezená) skupina s tím, že je její sféra žalostně podfinancována, vzedme se protivlna: "Co nás to zajímá? To je váš problém! Proč s tím přicházíte právě teď? Jsou jiné, důležitější věci k řešení."

Poznámka ve stínu větrných mlýnů

8. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Vážený pane Šveci, především děkuji za názor, ozvláštněný rozvernou variantou na rčení "lže (píše), až se mu od huby (klávesnice) práší". Pravdou je, že mi v tom značně rozháraném "boji za vyšší podporu živé kultury" mnohé uniklo. Uniklo mi například, kdo všechno se zastal třeba Obce spisovatelů (jejímž místopředsedou jsem něco přes dva roky byl), když začal její organizmus kolabovat na totální finanční vyčerpání v důsledku aktivit k 200. výročí narození Karla Hynka Máchy.

Český "odezdikezdizmus", "pseudodemokracie", ... aneb "7 kulí v Sarajevu"

2. "kule": Co je to profesionalita? Myslel jsem, že to vím

8. 2. 2013

V sérii mých sedmi navazujících článků vám předkládám další "kuli". Další téma, které mně zaujalo v přímé volbě prezidenta, bylo poměrně často se vyskytující "otírání se" o profesionalitu. Ony, řadou voličů viděné "ikony" profesionality, se mnohdy chovaly tak, že slovo "profesionalita" bylo nuceno převléknout svůj kabát za naprosto čistou "subjektivitu" a "podjatost". K tomu přispěli jak moderátoři, z jejichž verbálního i neverbálního projevu bylo mnohdy i naprostému laikovi jasné, komu pseudoprofesionálně ne/fandí, tak i příznivci jednoho či druhého volebního tábora, se svými někdy naprosto mentálně prostými a emočně podbarvenými "dotazy". Byli to ale také i oba kandidáti, kteří se svým způsobem komunikace také v některých případech odklonili od pragmatického konstatování faktů k zbytečně emočně podbarveným projevům, které napomohly voličům spíše k rozhodnutí proti. Jak tedy praxe opět ukázala, "profesionálové" stále ještě neumí udržet své emoce a mnohdy i podjatost na snesitelné a tudíž profesionální úrovni a zatahují je nevhodně do projevu, píše Pavel Taušl.

Moje motto na závěr: "Profesionálem buď jste, nebo nejste. Jestliže jím nejste, pak je o opaku nutné neustále přesvědčovat."

Budoucí šéf CIA:

Údery bezpilotními letadly jsou humánnější než bomby

8. 2. 2013

John Brennan, kterého nominoval Barack Obama na nového šéfa CIA, se vyjádřil, že útoky bezpilotními letadly jsou humánnější formou válčení než bomby a dělostřeleckýá palba a že civilisté jsou zabíjeni jen málokdy. Stalo se to před čtvrtečním slyšením o útocích bezpilotními letadly v americkém Senátu. Několik hodin před slyšením ustoupil Obama nátlaku senátorů, kteří pohrozili, že zablokují potvrzení Brennanova jmenování do funkce šéfa CIA, pokud Obamova vláda jim nevydá padesátistránkový právní rozbor, který argumentuje, kdy je americká vláda údajně oprávněna bezpilotními letadly zabíjet americké občany.

Brennan hájil v písemné odpovědi senátnímu výboru pro výzvědné záležitosti letecké údery bezpilotními letadly jako lidštější formu válčení. Dodal, že americká vláda dává "pečlivý pozor", aby dodržovala "zásady válečného práva" - což je výraz, který je podle lidskoprávních organizací pozoruhodný, protože se vyhýbá výrazu "mezinárodní právo".

Brennan uvedl, že bezpilotní letadla jsou lepší než bomby a dělostřelectvo. "Dramaticky snižují ohrožení amerického personálu a nevinných civilistů." Brennan však přiznal, že se vyskytly "případy, kdy, bohužel a navzdory našemu nejvyššímu úsilí, byli usmrceni civilisté. Avšak je to velmi vzácné a daleko vzácnější, než co mnozí tvrdí."

Podrobnosti v angličtině ZDE

TUNISKO:

Vražda opozičního politika vyvolala krizi

7. 2. 2013

V pátek se bude v Tunisku konat generální stávka poté, co vznikly hněvivé protesty, vyvolané zavražděním opozičního politika Chokriho Belaida, který byl usmrcen ve středu. Vznikla tak největší krize od revoluce v Tunisku před dvěma lety.

Belaid byl ateistický, levicový právník specializující se na lidská práva. Byl zastřelen zblízka cestou do práce. Jeho vraždu odsoudila vláda a obvinila z ní extremisty, avšak nikdo se k ní nepřihlásil. Útočník unikl na zadním sedadle motorky. Vražda vyvolává obavy, že by v Tunisku mohlo dojít k politické polarizaci, jíž se země od svrženi Zia al-Abidina Ben Aliho v lednu 2011 dosud vyvarovala.

Podrobnosti v angličtině ZDE

BRITÁNIE:

Důchodkyně zemřela hladem poté, co imigrační úřad zatkl a deportoval pracovníky její sociální služby

7. 2. 2013

Gloria Foster, které bylo nad osmdesát let a trpěla stařeckou demencí, byla ve svém bytě ponechána bez jakékoliv péče po dobu devíti dní poté, co britský imigrační úřad UKBA provedl razii a zatkl zaměstnance soukromé firmy, která se o ni starala, protože to byly osoby bez povolení k pobytu v Británii. Důchodkyně bez pomoci ve svém bytě zemřela hladem.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Britská banka byla pokutována částkou 11,7 miliard Kč za falšování úrokové míry

7. 2. 2013

Více než deset bankéřů z londýnské City vyšetřuje regulační orgán Financial Services Authority za to, že falšovali mezibankovní úrokovou míru LIBOR. Royal Bank of Scotland byla pokutována částkou 390 milionů liber (11,7 miliard Kč) za falšování této úrokové míry.

FSA konstatovala, že se "někteří bankéři rozhodli, že pro ně předpisy neplatí" a že dál probíhá vyšetřování pět dalších finančních institucí, které také falšovaly úrokovou míru LIBOR, která se používá k určování ceny finančních produktů v hodnotě 300 bilionů liber. Na falšování této úrokové míry se podílela i švýcarská banka UBS. Ta už byla pokutována částkou 940 milionů liber a dva její zaměstnanci jsou v USA trestně stíháni.

"Je to neuvěřitelné, kolik peněz můžete vydělat zfalšováním této úrokové míry," napsal jeden makléř z Royal Bank of Scotland v srpnu 2007.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Kritický bloc-notes: II. 1. 2013

7. 2. 2013 / Josef Brož

Otec. Jací byli a jsou naši otcové, kteří se vynořují z šedě té zvláštní mediální mlhy, co připomíná kouřovou clonu? Byli krutí, laskaví, noblesní? Děti chtěly Karla, ale mají Miloše. Táta Klaus už konečně po deseti dlouhých letech odchází. Kde jste tehdy všichni byli?

Ach ano, to jste ještě tahaly kačera, milé děti, když byla jeho inaugurace. Bylo to velmi slavnostní: napadl sníh v březnu 15. a všude tehdy zněly zvony...

Ano, stále se to vrací: místo laskavého objetí, krutý výprask na holou. A několik nezbytných, povětšině prázdných a děsivých masek. A klečení v koutě?

Stále to kolem sebe slyším: štkaní, ten usedavý pláč, až je to neskonale, až je to k nevolnosti únavné... Proč ale tolik lítosti? Proč tolik bolesti? Ptáčata se přece jednou musí rozhodnout uletět z té tyranie otců...

Boj o kulturu

Vylejeme si na vás zlost, šašci

7. 2. 2013 / Štefan Švec

Myslel jsem, že volby prezidenta už skončily. Zjevně ne. Dokonce i na Britských listech se objevilo pár článků o současných protestech umělců proti rozpočtu na živou kulturu, popsatelných figurou: "Podporovali jste Schwarzenberga, vy augusti, takže si za to můžete sami. Ministryni kultury nominovala vaše Top 09".

"Intelektuální autority" a ostatní v propasti deliria

7. 2. 2013 / Aleš Uhlíř

Člověka už z toho, co se všude kolem děje, udiví máloco. Kupříkladu mne vůbec nepřekvapilo, že 24 letá studentka a budoucí PR odbornice ve své útlé diplomce o 24 stranách, na nichž se po svém dokázala vypořádat s tématem Život a vztahy v Československu v letech 1948 až 1989, píše o periodických hladomorech a jiných nesmyslech. Mne by spíš udivilo, kdyby ta práce byla co do obsahu i formy kvalitní. Jeden známý mi občas vypráví o tom, co dovedou vyprodukovat dnešní vysokoškolští studenti. Laťka musí být nastavena velmi nízko a není to jen věc společenskovědních oborů, jak by si někdo mohl myslet. Prý mezi 30 ve studijní skupině jsou obvykle dva nebo tři, kteří se z toho duchovního marasmu vymykají.

Mudřec k mudrci aneb Zachraňte kulturu, holoubci

7. 2. 2013 / Kateřina Ryšavá

Víte, jaký je rozdíl mezi ženou povětrnou a hercem? U oné dámy víte, zač platíte. Nevnucuje nic, co nechcete, dokonce ani svá životní moudra. Herec to je jiná šajba. Zakoupíte vstupenku a než se rozhlédnete, máte tu celebritu, která se domnívá, že byste nemohli existovat bez znalosti, co má na sobě a ke kterému cool kadeřníkovi chodí. Nedosti na tom. Leckterý divadelní prostitut, pardon, pracovník, ovšem nabyl pocitu, že jeho hlavinka zrozena jest k věcem vyšším. Tak jest, nutno nás prosté oblažovat výrony svých dvou nebo kolika mozkových závitů, pomocí kterých nám blahosklonně sdělí, co si máme o sobě, společnosti, hnutí punk, politice, o nich a podobných tématech myslet. Reflexe ta, podmíněná nejspíše hlubokým ponorem, pečlivě nacvičeným v divadle prací s niterným vnitřkem umělcovým, nám jistě umožní se tak nějak zkultivovat. (Aspoň si myslím, že to je pravý důvod těch kváků).

Jak se chodí ke křížku

7. 2. 2013 / Lubomír Brožek

"My, níže podepsaní, protestujeme proti letošnímu drastickému zkrácení dotací, které Ministerstvo kultury přidělilo na projekty tzv. živé kultury..." atd., píše se v petici "Zachraňte kulturu 2013", jež pléduje za navýšení prostředků na kulturní aktivity ze současných 2% z rozpočtu MKČR na úroveň roku 2008, tedy 5,5%. A já se ptám: pokud vám, níže podepsaným, ministerstvo nevyhoví, pak se stane co? Zvednete pohoršeně obočí, zamračíte se, sepíšete další a další supliku v očekávání, že v kritické chvíli vašeho dramatu sestoupí z výšin Černínského paláce předseda strany, která paní ministryni dosadila do čela vámi kritizovaného úřadu, coby deus ex machina, aby k vám, lidu kulturnímu měl blíže, aby vás politoval, nebo snad dokonce podal pomocnou ruku a paní ministryni domluvil?

To nejhorší z Jana Žižky

7. 2. 2013 / Karel Dolejší

Vážení přátelé levicových hitparád, pravděpodobně je vám známo, že zeman Žižka v mládí jako žoldnéř v boji proti Řádu německých rytířů přišel o jedno oko. V jeho případě to nebylo fatální a je rovněž známo, že byl schopen velet vojskům dokonce i poté, co během obléhání Rábí ztratil oko druhé. Nicméně obecně platí, že jednookost vede ke ztrátě prostorového vidění, odhadu vzdálenosti a tím i schopnosti orientace. Dále buďtež varováni, že vypíchnutím oka se Žižkou dosud nikdo nestal.

Blázen, či prorok

7. 2. 2013 / Antonín Líman

Čtu pozoruhodnou knihu Petra Hájka Smrt v sametu a vzhledem k tomu, že nejsem nadšen jejími recenzemi, rád bych o ní napsal pár řádek. To, že pan Hájek nectí pravidla evropského diskurzu -- vytýká se mu, že skáče od tématu k tématu a chce toho obsáhnout příliš moc -- to mi nijak nevadí, spíš naopak. Logické předpisy psaní, které nám na gymnaziu vtloukali od hlavy (úvod, hlavní stať, závěr) mi dnes připadají spíš jako svěrací kazajka, která bohatost sdělení omezuje a svazuje, místo aby je svobodně rozvíjela.

Analýza: Média před volbami stála na straně Schwarzenberga, mohla poškodit Dienstbiera a Fischera

7. 2. 2013

Tisková zpráva kohovolit.eu

Způsob, jakým česká tištěná média psala o prezidentských kandidátech, mohl mít vliv na rozhodování voličů. Důvodem však nebylo protěžování některých kandidátů na úkor jiných, ale témata, která byla v souvislosti s jednotlivými kandidáty a kandidátkami nastolována.

Z kvantitativního hlediska nejsou mezi kandidáty významnější rozdíly - u všech kandidátů (jak v před první, tak druhým kolem) je vývoj četnosti článků i absolutní čísla jsou velmi podobná. Vývoj četností charakterizuje strmý nárůst zejména v posledním týdnu před volbami. (7.1. - 11.1. 2013) Významně se neliší ani struktura četnosti článků v jednotlivých médiích, s výjimkou většího podílu článků v Právu u levicových kandidátů Zemana a Dienstbiera. Články je třeba analyzovat z hlediska témat a konotací, které mohou v české společnosti mít. Média formují veřejný debatu například prostřednictvím témat, která nastolují, ale i vynechávají.

SKANDÁL:

Manažerská kultura způsobila v anglické nemocnici zbytečné úmrtí stovek pacientů

7. 2. 2013

Ve středu byla v Británii zveřejněna třídílná dvatisícestránková šokující zpráva o otřesných poměrech v nemocnici v severoanglickém Mid Staffordshire, kde v důsledku manažerské kultury, která se zajímala o finance a nikoliv o pacienty, zemřely zbytečně v letech 2005-2009 stovky pacientů. Skandál vyšel najevo v důsledku úsilí Julie Baileyové, majitelky kavárny ve Staffordshiru, jíž v nemocnici zabili maminku. Založila organizaci Cure the NHS (Uzdravme zdravotnictví) a donutila vládu o vyšetřování skandálu. To, co se dělo v nemocnici ve Staffordshiru, se však zřejmě děje i v řadě jiných anglických nemocnic.

"Můj" a "náš" prezident

7. 2. 2013 / Stanislav A. Hošek

První přímá volba prezidenta asi zavinila, že se předvolebních aktivit zúčastňovalo neobvykle početné množství "účinkujících". Zmíněný akt uplatnění přímé demokracie v praxi vybudil mimo jiné i na sítích několikaměsíční diskuse, které v posledních týdnech byly doslova záplavou nekonečných, bohužel převážně emotivních, argumentací, propagujících, či naopak až urážejících jednotlivé kandidáty. Osobně si v prvé řadě myslím, že pokud někdo ze zákulisí záměrně, samozřejmě úplně z jiného důvodu, nevyprovokoval či dokonce nereguloval předvolební kampaň, pak šlo o příkladný projev plýtvání silami, hodný podstatně důležitějších problémů, které doslova cloumají naší současností. Druhé kolo zmíněných voleb dokonce v mých očích změnilo historicky první přímou volbu prezidenta ve skutečnosti na hysterickou.

Ještě jednou o Adamu Drdovi a šokující neznalosti českých novinářů

7. 2. 2013 / Jan Čulík

Petr Pospíchal publikoval velmi uměřený a rozumný rozbor "skandálu" kolem úspěšné stížnosti na sprostý a neprofesionální komentář Adama Drdy. Komentář je to nesmírně deprimující, protože Petr Pospíchal v něm trpělivě vysvětluje nevzdělané české novinářské obci, která na rozhodnutí, že stížnost na neprofesionální Drdův komentář reagovala hysterickou mediální kampaní (jak jinak), skutečnosti, které jsou normálně každému malému dítěti jasné.

Profesionální sdělovací prostředek je inkluzivní, to znamená, že oslovuje všechny, nevylučuje polovinu národa ze své čtenářské, posluchačské či divácké obce a v žádném případě se nevytahuje nad občany, kteří mají určitý názor. Komerční sdělovací prostředek se chová inkluzivně čistě kvůli ziskům, protože samozřejmě čím víc má konzumentů, tím více vydělá. Jen pošetilý podnikatel by si odradil polovinu konzumentů jen prostě tím, že v jeho médiu chce nějaký redaktor onanovat šířením vlastních osobních politických preferencí.

Veřejnoprávní sdělovací prostředek má nadto zákonnou povinnost dodržovat principy vyváženosti. Už jsem se na těchto stránkách snažil vysvětlit, že veřejnoprávní BBC žádné názorové komentáře nevysílá, má přímo zakázáno šířit nějaké politické názory. Novináři BBC prezentují veřejnosti profesionální úsudek, výsledek zvážení všech okolností, v žádném případě nesmí z jejich příspěvku být zjevné, jakou politickou stranu novinář podporuje.

Český mediální zákon je zjevně mlhavější než je praxe BBC - názory dovoluje, avšak v proudu vysílání mají být proti sobě vyvážené. Samozřejmě, že to česká veřejnoprávní média nedodržují a jejich novináři si z nich dělají osobní pašalík, kde šíří svou vlastní propagandu. Už naprosto nehorázné však je, když je ta propaganda vyloženě urážlivá vůči lidem, kteří propagandistův názor nesdílejí.

Nechápu, co je na tom nesrozumitelného. Pro českou mediální scénu by bylo velmi poučné, kdyby si nastudovali případy, kdy se BBC octla sama uprostřed velkého mediálního skandálu, protože něco zavinila, například nedávno v souvislosti s pedofilní kriminální činností její velké celebrity, britského "strýčka Jedličky" Jimmyho Savilea. V takových případech informuje o "svých skandálech" BBC ostře kriticky, bez názoru, jako by informovala o skandálu v nějaké úplně jiné instituci. O BBC hovoří v třetí osobě.

Je tak obtížné pochopit tyto principy, které platí v západoevropských zemích desítky let?

Proti přehnanému individualismu

7. 2. 2013

Poněkud mě zdvihl ze židle komentář pana Bíma k úvaze paní Říhové. Předem bych chtěl upozornit, že jsem z pohledu pana Bíma "člověk starší než tzv. Husákovy děti" a tudíž se, znovu z jeho pohledu, zřejmě "neorientuji, či odmítám zúčastňovat žití ve světě, jemuž dominuje ta forma společenské interaktivity, založená na nových pokrokových formách a technologických vynálezech". Promiňte, že poněkud ironizuji. Tvrzení pana Bíma je pro mne totiž poněkud úsměvné. Jsem totiž do dnešního dne aktivní programátor a nové technologie pro mne nejsou jen práznou frází - neznám nikoho mezi svými vrstevníky, kdo by se dal přirovnat k příslušníku komunity Amišů, píše Ivan Marek.

Humor po kardinálsku

7. 2. 2013 / Štefan Švec

Na stránkách Dominika Duky visí krásný rozhovor, který s kardinálem vedly Lidové noviny. Rozhovor se jmenuje "Bůh miluje humor".

O Bohu nepochybujeme. Otestovali jsme, jak miluje humor kardinál. Na jeho facebookovém profilu se včera objevila zpráva, že Duka dostal čestný doktorát Univerzity Hradec Králové. V záchvatu vtipnosti jsem pod ni vzápětí umístil odkaz, který se tentýž den objevil na Facebooku také. Jde o neagresivní vtip, jakých každý uživatel sociálních sítí zažije za týden desítky.



Co se stalo? Vtip, který podle počtu "Líbítek" rozesmál několik lidí, do hodiny zmizel. Nahradily ho komentáře plné humoru, jaký má nejspíš rád kardinál či členové jeho facebookového týmu.



Na své facebookové zdi může mít určitě každý jen to, co chce. Způsob, jakým se vyrovnáváme s humorem, o nás ale ledacos vypovídá.

POZNÁMKA NA OKRAJ:

O začátku konce, neboli Kde byli ti údajně tak slušní demokraté?

6. 2. 2013 / Uwe Ladwig

Věra Říhová se ptala, Máme se začít bát?, ačkoli už má podle mého k tomu dost důvodů, Jan Bím je z toho zklamaný, protože asi věří v nutnost absolutní volnosti silnějšího na volném globalizovaném trhu. Jana Valdrová píše o trapném zážitku z jihočeské konference, na které studenti prý nedokázali říci, proč vlastně demonstrovali proti paní Baborové, asi netušíce, že ke zničení lidského života někteří lidé nepotřebují dobré důvody.

Naši antikomunisté se z "komunismu" vůbec nepoučili

6. 2. 2013 / Boris Cvek

Patřil jsem k nadšeným posluchačům Příběhů 20. století, které jsem poslouchal na Radiožurnálu a u nichž jsem obdivoval vyváženost a smysl pro nahodilost a nejednoznačnost života. Pořad vznikl ve spolupráci Českého rozhlasu s občanským sdružením Post Bellum, autory jsou pak Mikuláš Kroupa a Adam Drda. O to více mi vadilo, jak jednostranně, vyhraněně a vlastně vulgárně Adam Drda viděl prezidentskou volbu. Volba mezi Schwarzenbergem a Zemanem pouze odvádí pozornost od důležitých problémů této země a západního světa vůbec, které mohou vést k návratu nějaké formy komunistické nebo nacistické totality. Pokud si člověk představí frustrovanou zemi, kde lidé již přestali věřit, že za obrovskou ekonomickou kriminalitu přichází trest, kde mafiánské společenství parlamentních stran vysává z lidí peníze a žene je do bídy a kde už dávno neplatí žádná zásluhovost, nýbrž za poctivost se odplácí útrapami a ponížením, pak nějaký komunistický puč ve stylu 25. února představuje zcela pochopitelný ventil.

Jihočeské protesty a bohumínské usnesení

6. 2. 2013 / Jiří Beránek

Poté, co jsem ze záznamu zhlédnul video z konference "Demokracie versus totalita v 21. století" v Českých Budějovicích ze soboty 2. 2. 2013, kde vedle sebe zasedli -- což bylo docela pikantní -- bývalý disident Milan Kohout a předseda KSČM Vojtěch Filip, a kde předseda komunistů byl v poněkud nevděčné roli "otloukánka", neboť zločiny komunismu a distanc od KSČM neopomněli uvést ani odpůrci studentských demonstrací proti radní(m) za KSČM, uvědomil jsem si, že pozice KSČM je v této situaci vlastně nejméně kritizovatelná. (Přesněji řečeno: s ohledem na to, že si na kandidátky umisťuje některé pochybné lidi, je stejně kritizovatelná jako ostatní politické strany.)

Český "odezdikezdizmus", "pseudodemokracie", ... aneb "7 kulí v Sarajevu"

6. 2. 2013

Po ukončení první přímé volby prezidenta v ČR vám předkládám krátká  zamyšlení nad sedmi tématy, která jsem zatím nikde v tisku nenašel. Alespoň ne v takovém úhlu pohledu, který zde předkládám. Snad vás bude mých "7 kulí" pozitivně stimulovat k zamyšlení a snad se i zasmějete, i když je to v řadě případů spíše k pláči, píše Pavel Taušl.

Kdy nám (ne)vadí lež

6. 2. 2013 / Marek Řezanka

Kdyby v České republice přistála v posledních dnech posádka UFO neznalá současných poměrů, zřejmě by nabyla přesvědčení, že lepší místo k přistání si zvolit nemohla. Slyšela by totiž rozhořčenou část naší veřejnosti, která se zaklíná Čapkovými výroky o netolerovatelnosti lži a která nechce za prezidenta člověka, jenž "lže".

Stát dnes financuje živé umění částkou rovnající jen 38 procentům částky z roku 2007

6. 2. 2013 / Štěpán Kotrba

Ačkoliv výdaje státního rozpočtu rostou, kultura chudne. V číslech absolutních i relativních.

Porovnáním poměrů těsně po konci sociálně demokratických vlád s dneškem (2007 - 2013) je poměr výdajů na živé umění po očištění o inflaci v cenách roku 2007 100:37,7%. Řečí ekonomů tvoří výdaje na živou kulturu DNES tři desetiny promile výdajů státního rozpočtu 2012 (neboli tři desetitisíciny). V roce 2007 to bylo šest desetin promile výdajů státního rozpočtu 2012. Čili dnes je to polovina... Do grantových programů jde pro rok 2013 pouhá 2 % rozpočtu ministerstva kultury oproti 3,5 % v roce 2012 a 5,5 % v roce 2008.

Toto je výsledek politiky Topolánkovy a Nečasovy vlády ODS s TOP 09 a VV/LIDEM. Toto je výsledek, když tvoří rozpočet místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Toto je výsledek politiky předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga. Kdyby si to nepřál, tato politika by se nikdy nemohla realizovat. Vinit z toho ministryni kultury je totéž jako vinit pochůzkáře z nárůstu zločinnosti.

Miloš Zeman měří dvojím metrem, pouze to skrývá falešnou zásadovostí

6. 2. 2013

M.Zeman se odmítá sejít se stranou LIDEM neboť prý neprošla do sněmovny na základě předvolebního pekla. Nesouhlasím s ním a pomohu si parafrází jednoho citátu. Co po jménu strany, nazývat ji jinak, její poslanci se přesto budou chovat stejně. Tím chci říct, že název strany je pro voliče důležitý jen v tom smyslu, aby mohl vybráním volebního lístku vyjádřit své rozhodnutí. Daleko důležitější pro něho je, jestli se zvolení členové strany dokáží držet předvolebního programu. Kdyby Zemanova selekce vycházela z mého přesvědčení, pak by musel konstatovat, že poslanci za stranu LIDEM v tomto bodě selhali stejně jako poslanci VV, s kterými se přesto sejde. A to nezmiňuji ODS a TOP09, které v tomto směru mají také máslo na hlavě. Mám proto velmi nutkavý pocit, že Zemanova nedůstojná selekce, zahalená do pseudodemokratického hávu s názvem "která strana neprošla sítem voleb, tak ji nerespektuji" pouze skrývá jeho neochotu setkat se s poslanci NS-LEV21, kteří se do Sněmovny dostali v dresu ČSSD, píše František Štván.

Poznámka pod čarou:

O fatálním vypadnutí z role

6. 2. 2013 / Karel Dolejší


Představme si, že by katolický kněz z kazatelny hodinu hřímal proti hříchu a ďáblu - a pak, sotva skončil kázání, otočil kříž na svých prsou vzhůru nohama.

Tomu se říká opravdu fatální vypadnutí z role.

V podstatě stejné je to s odborářským předákem, který na celostátním protestu svých oveček proklíná vládu, aby se už za pár minut sešel s hlavním strůjcem nepopulárních opatření v hospodě na pivě. Kdyby aspoň týden počkal... Takhle si všichni zákonitě myslí, že celá demonstrace proti Kalouskovi byla jen divadýlko čistě na efekt.

Winston Churchill po napadení SSSR Hitlerem pronesl známou větu: "Kdyby Hitler zaútočil na samo peklo, jistě bych se v parlamentu pochvalně zmínil o ďáblovi." Politická nepřátelství neplatí absolutně a ani by neměla, politik však musí umět zachovat před veřejností věrohodnost.

To ovšem zmiňované pivo s Kalouskem krátce po protestu proti němu absolutně vylučuje. A nejhorší je, že dodnes někteří vůbec nechápou, co se stalo...

 9367

Útok v Sýrii: Zmatek a silácká slova prázdných úst

6. 2. 2013 / Jiří Kalát

Svatá země 5. týdne roku 2013: Asi nejzajímavější a také nejzamotanější zprávou tohoto týdne je zvěst o izraelském útoku či izraelských útocích v Sýrii. Tedy on to možná nebyl útok a možná nebyl ani izraelský, každopádně načechral blízkovýchodní politiku řádně. Politici židovského státu se stále pokoušejí zformovat vládu, prozatím se jim to moc nedaří, ale povede je Netanjahu. No a ještě jedna či dvě zprávičky k tomu.

PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL za prosinec 2012

7. 1. 2013

V prosinci 2012 přispělo finančně na Britské listy 210 osob bankovním příkazem celkovou částkou 64 984,45 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v září 2012 částkou 2801,71 Kč.

93 čtenářů Britských listů přispělo v prosinci 2012 na projekt ke zcivilizování exekutorské praxe částkou 60 421,37 Kč. Konečná částka k dispozici Britským listům k 31. 12. 2012: byla 258 165.75 Kč, z toho na exekutorský projekt 161 475.59 Kč a na na provoz Britských listů 96 690.16 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

34276