Jon Snow: Supervelmoci necitlivým prosazováním vlastních sobeckých zájmů zadělaly světu na obrovské problémy

17. 6. 2015 / Jan Čulík

Máme povinnost vůči svým dětem, vytrhnout se ze své sebestředné letargie a angažovat se - ne tak, jako v minulosti, kdy jsme prostě jen vyplenili, co bylo k dispozici - ale tak, abychom umožnili všem podílet se na tom, co je produktivní a obohacující pro všechny z nás. Jestliže to neuděláme, rozhněvaní chudí na nás budou útočit se stále větší zuřivostí.

Přečetl jsem v minulých dnech autobiografii jedné z nejváženějších anglických veřejných osobností, novináře Jona Snowa z roku 2004, nazvanou Shooting History (Natáčíme historii). John Snow se narodil v roce 1947 ve vyšších anglických vrstvách, v rodině správce soukromé školy, který se posléze stal anglikánským biskupem z Whitby.

Dětství a mládí prožil v silně stratifikované, třídně rozdělené společnosti, a přiznává, že často měl v mládí prospěch z protekce v důsledku vazeb na svého otce i z toho, že měl chování, manýry i přízvuk příslušníka anglické vyšší třídy. Považuje to dodnes za nespravedlnost. (Tento problém, zdá se, trvá v Británii dodneška: ještě tento týden byla zveřejněna analýza, že nejvýznamnější britské firmy najímají své zaměstnance na základě vnějších znaků třídní příslušnosti, tedy přízvuku a gest, charakterizujících příslušnost k vyšší vrstvě, nikoliv na základě nadání, zkušenosti a kvalifikace.) Když byl jako student během jedné studentské demonstrace obviněn z fyzického útoku na policistu, soudce ho shledal nevinným a propustil ho především proto, protože měl vystupování příslušníka vyšších tříd.

Jon Snow kupodivu nemá dokončené vysokoškolské vzdělání. Vyloučili ho v šedesátých letech z Liverpoolské univerzity, protože se tam podílel na studentské okupační stávce budovy univerzitního senátu. V důsledku tatínkovy protekce ho v osmnácti letech zařadili do programu rozvojové pomoci v Africe. Odcestoval do Ugandy, kde dva roky vyučoval místní teenagery ve venkovské škole.

Pobyt v Ugandě pro něho byl naprostým zjevením a ovlivnil ho na celý život. Zemi si zamiloval a od té doby pohliží na svět z hlediska lidí v Třetím světě. Seznámil se z první ruky s neuvěřitelnou chudobou lidí v Třetím světě, která, jak Snow argumentuje, je důsledkem sobeckého prosazování cílů západních mocností po celém světě.

Po návratu z Ugandy se Jon Snow stal reportérem nově vzniklé komerční londýnské rozhlasové stanice LBC, pak zahraničním reportérem pro zpravodajství britské komerční televize ITV a od roku 1989 je moderátorem hodinových večerních zpráv britské televizní komerční kulturní stanice Channel Four. Pět let byl reportérem v USA a natočil velké množství reportáží i pro americké televizní stanice. Je v Británii považován za jednoho z nejvýznamnějších novinářů naší doby.

Jeho reportérská práce byla zjevně po celý život motivována oním původním, klíčovým zážitkem vyučování v Ugandě a nepotlačitelnou touhou zjišťovat na místě, jak věci jsou. Stal se tak Jon Snow svědkem klíčových událostí za posledních čtyřicet let.

Píšu o Snowově knížce tady dnes proto, že přestože vyšla už před jedenácti lety, její hlavní argument je nesmírně aktuální dodnes.

Snow během celého svého životopisu argumentuje, a dokládá to četnými příklady, že politika světových mocností, na Západě i na Východě, je sobecká a chybná. Prosazováním vlastních mocenských sobeckých zájmů bez porozumění situace v slabších zemích si mocnosti zadělaly na obrovské problémy. Necitlivými, krutými zásahy na mnoha místech světa vyvolaly dlouhodobou destabilizaci a dnešní chaos.

Před dvěma dny jsem tu psal o filmu režiséra Joshuy Oppenheimera The Look of Silence o vyvraždění milionu údajných komunistů v Indonésii v roce 1965. John Snow ve své knize svědčí o tom, že toto byla bohužel systematická politika Spojených států v mnoha částech světa pod jejich vlivem, především ve střední a Jižní Americe. Byl v zemích, jako je Nikaragua a El Salvador v době, kdy je americká vláda považovala za "komunistické nebezpečí", a svědčí o tom, že, podobně jako v Indonésii, šlo o situaci milionů tvrdě vykořisťovaných ubohých lidí, kteří se vzepřeli ekonomickému útlaku, a tak byli po desetitisících vyvražděni. Američané se podíleli na svržení demokraticky zvolených vlád v mnoha zemích světa, od Íránu v padesátých letech, přes střední Ameriku a jižní Ameriku v letech sedmdesátých, až po války v Iráku a v Afghánistánu. Snow opakovaně zdůrazňuje, že západní politika především vůči Blízkému východu byla nesmírně sobecká a nekompetentní: západní mocnosti si systematicky znepřátelovaly nejstabilnější a nejsvětštější arabské režimy. Absolutně ignorovaly legitimní zájmy Palestinců. Podporovaly nebo tolerovaly vraždění v mnoha zemích světa. Snow píše, že nechápe, jak je možné, že Spojené státy, které mají ve své ústavě včleněnu ochranu lidských práv, mohly lidská práva tak tvrdě porušovat v mnoha zemích světa. Jednou z nejhnusnějších historických epizod bylo, že Spojené státy poskytovaly během irácko-íránské války výzbroj oběma stranám konfliktu a přispěly tak k nesmyslnému vyvražďování statisíců lidí.

Po příjezdu do Washingtonu, kde byl zpravodajem pět let, přiznává Snow, že si Ameriku zamiloval. Mimo jiné se mu líbilo, že novináři měli v americké politice daleko prestižnější postavení než v tajnůstkářské Británii, kde jsou novináři z politického establishmentu v podstatě vyloučeni. Ve Washingtonu měl Snow najednou, na rozdíl od Londýna, jako novinář přístup všude, i do Bílého domu, do jeho knihovny, k všem prezidentským poradcům, měl volný přístup i do amerického parlamentu. Jenže, jak v knize argumentuje, toto "embedding" novinářů do amerického politického establishmentu má záporný dopad: novináři jsou daleko méně kritičtí vůči politikům než v Británii, kde součástí politického establishmentu nejsou.

Celkově je ale nesmírně přínosné číst Snowovu knihu dnes, protože ve svých varováních působí jako věštec. Argumentuje opakovaně, že neschopnost Západu - i Východu - vnímat problémy obyčejných lidí v Třetím světě, zadělává na katastrofu, protože to země Třetího světa postupně nebezpečně destabilizuje. Problémem je kombinace sobectví mocností a nezájmu a neporozumění kulturní situaci v jednotlivých zemích světa.

Česko a střední Evropa měly vlastně velké štěstí, že v důsledku vlivu mocností tam nedocházelo v posledních sedmdesáti letech k rozsáhlejšímu vraždění obyvatelstva, tak jako ve střední a Jižní Americe a v tichomořské oblasti. Snowova kniha ovšem dokazuje, jak naivní jsou nekritičtí obdivovatelé Spojených států a Ruska v České republice, když jaksi doufají, že když k mocnostem budou dolézat, mocnosti je odmění, protože jsou "svou podstatou dobré".

Snowova kniha, napsaná v roce 2004, rok po západním útoku na Irák, který se uskutečnil protizákonně a na základě lživých obvinění vůči iráckému režimu (to, že Saddám Husajn vyvraždil desetitisíce obyvatel své země, západní mocnosti nijak nevzrušovalo, stejně jako Rusko nevzrušuje, že syrský prezident Assad vraždí občany vlastní země) končí těmito slovy:

"Útok na New York, obchodní nespravedlnosti v Indii, idiotské vyjednávání o dodávkách ropy v Saúdské Arábii, preventivní útok na Irák založený na falešných výzvědných informacích - to všechno dohromady tvoří nebezpečnou směsici sobeckého sebezájmu a záměrného ignorování skutečných problémů. "Válka proti terorismu", kterou zahájil prezident Bush po 11. září 2001, se ukázala být krátkozrakým přístupem k rakovině, jejímuž šíření napomáhá chudoba a nevědomost. Potlačování "teroristických sítí" a válečný útok proti relativně neangažovanému, sekularistickému arabskému státu, bohatému na ropu, jen proto, že se dá vyhrát - tyto akce nebudou mít žádný pozitivní dopad.

Mé cesty do Iráku, na Blízký východ, do Afriky i do Japonska po 11. září mi jen zdůraznily, jaká je reakce bohatých, bělošských Euroameričanů na prohlubující se globální krizi. Nikde jsem to neviděl jasněji než v Iráku. V listopadu 2003 jsem zasedl k snídani v samotném jádru Saddámova bývalého grandiozního paláce, který se stal ústředím Prozatímní koaliční správy. V této obrovské síni mohlo na recepci nyní zasednout 2500 lidí a jak jsem se pohyboval mezi nimi, zjistil jsem, že to jsou výlučně Američani. Jediní přítomní Iráčané myli podlahu, nebo roznášeli jídlo. Rozdíl mezi Američany a schopnými Iráčany s doktorskými tituly byl zjevný. Svým exkluzivním přístupem si Američané v Iráku nadělali spoustu nepřátel.

Útok na Irák posloužil jen k tomu, aby prohloubil problém, jímž jsme se my na Západě nikdy dostatečně nezabývali - pocit často otevřeného nadšení v mnoha částech světa, že došlo v New Yorku k útokům z 11. září, a tvrdý resentiment nad naší reakcí. Obrovské množství lidí posílalo nadšené esemesky nad útoky z 11. září v Saúdské Arábii, v Indonésii, dokonce i v Mexiku. Oslavovali úspěchy útočníků, jimž se letadly podařilo zasáhnout Světové obchodní středisko.

Můžeme opakovaně obviňovat politiky, avšak nakonec nesou vinu za nevědomost, která vyvolává takové reakce na globální hrozbu terorismu, sdělovací prostředky. Je to právě prostřednictvím televize, že bezmocní a chudí lidé na tomto světě dnes vidí, jakému hmotnému bohatství se my těšíme, zatímco oni ne.

Západní sdělovací prostředky šíří směrem na Jih stále více severních postojů a informací o Severu, zatímco nám na Severu se dostává stále méně informací o realitě, v níž žijí lidé na Jihu. V určitém smyslu to byl Jih, který tak silně 11. září 2001 zaútočil na Sever. Sami sobě uškodíme, pokud své vysvětlení tohoto nevysvětlitelného jevu omezíme na tvrzení, že šlo jen o skupinku vzdělaných vzbouřenců ze Saúdské Arábie. Tito lidé dostávají emocionální i hmotnou podporu od velkého množství lidí na světě, kteří nevidí žádnou naději, nemají co ztratit a kteří zastávají názor, že "Americe to patří".

Kdo se vážně zabývá tím, jak Sever způsobuje likvidaci stromů na Jihu? Kdo vážně uvažuje o tom, co na Jihu způsobují emise z našich luxusních automobilů? Sdělovací prostředy na Severu nás udržují v naprosté nevědomosti ohledně toho, co se na světě děje mimo komerční zábavné televizní pořady.

Jak naše technologické schopnosti dosahovat do jiných částí světa a informovat rostou, náš horizont se zmenšuje a zabývá se jen bulvární zábavou, sportem a skandály. Náš severní svět se zužuje, zatímco jejich jižní svět se rozšiřuje. Tento koktejl je opravdu výbušný. Kdysi jsme mohli spoléhat na represivní sílu komunismu, který udržoval zoufalství chudých lidí pod kontrolou, dnes už nemůžeme.

Nastal čas k tomu, aby se národy a lidi dali dohromady, nastal čas k tomu oživit Spojené národy a umožnit, aby lépe zastupovaly nový světový pořádek. Avšak politikové z jednotlivých států o tom nechtějí mluvit a sdělovací prostředky na to reagují s ulehčením - je to nudné.

Avšak my máme povinnost vůči svým dětem, vytrhnout se ze své sebestředné letargie a angažovat se - ne tak, jako v minulosti, kdy jsme prostě jen vyplenili, co bylo k dispozici - ale tak, abychom umožnili všem podílet se na tom, co je produktivní a obohacující pro všechny z nás. Jestliže to neuděláme, rozhněvaní chudí na nás budou útočit se stále větší zuřivostí."

0
Vytisknout
6054

Diskuse

Obsah vydání | 19. 6. 2015