Národní galerie II.: vysoká hra PPF nejen o Karla Srpa

30. 5. 2013 / Štěpán Kotrba

Asi čtrnáct dní před odvoláním Vladimíra Rösela z postu generálního ředitele Národní galerie mi jedna dávná kamarádka, která měla vždy zálibu v „lepší“ společnosti, vyprávěla o zábavné prohlídce Muchovy Slovanské epopeje ve Veletržním paláci jen pro zvané. Prý tam byla opravdu vybraná společnost a nejzábavnější na věci bylo, že Magdalena Juříková, ředitelka Galerie hl. m. Prahy, musela bezmocně přihlížet dlouhé přednášce kurátora Karla Srpa, kterého se jen obtížně dokázala zbavit o pouhé tři měsíce dřív. Tehdy jsem tu informaci pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven. Po odvolání Vladimíra Rösela mi celá věc začala vrtat hlavou. Neuniklo mi totiž, že že údajným organizátorem celé akce byl Jan Třeštík. To mi vzhledem k odborné pověsti tohoto pořadatele spektakulárních výstav bez odborného významu připadalo podivné. A tak jsem začal pátrat po podrobnostech. Skutečnost překonala veškerá očekávání.

Žralok v lihu

Pardon.... Ne v lihu, ale ve formalínu. To je pro většinu české odborné veřejnosti galerista Jan Třeštík. Při vyslovení jeho jména někteří nepotlačí sarkastický úšklebek a vycení zuby v otevřené puse v ztrnulou grimasu. Tuto pověst si Jan Třeštík získal jako ředitel Galerie Středočeského kraje, populárního GASKu.

Jan Třeštík odešel z GASKu s pověstí poněkud směšné figurky ze suity hejtmana Davida Ratha. Třeštík s námi a zlé pryč, psal Artalk. cz, když byl jmenován. Pak za 17,5 milionů Rath s Třeštíkem kupovali v Sotheby's malbu s výjevy těžby stříbra na Kutnohorsku na pergamenu. „Pan Třeštík zvedal plácačku a já seděl na pomyslné pokladně,“ uvedl hejtman pro MfD. Třeštík několik let sliboval výstavu Damiena Hirsta v Kutné Hoře. Z vážně míněného projektu se připravovaná událost stále více posouvala do roviny frašky. „Hirstova výstava bude událostí roku. Jen se neví kterého“, psala Martina Klapalová na iDnes. „Nejasné je jedině to, jestli na vernisáž přijede osobně Damien Hirst. Možná že místo na vernisáž přijede až v lednu,“ prohlašoval Třeštík ještě koncem listopadu 2010, ve chvíli, kdy snad už i jemu muselo být jasné, že do několika týdnů se mu Hirstovu výstavu v GASKu uspořádat nepodaří.Slibovaná výstava Damiena Hirsta nebude, udělala za fanfarónským nápadem tečku Třeštíkova nástupkyně Jana Šorfová v březnu 2011. Zdánlivě nekonečný seriál „Možná přijde i Damien Hirst“ pak ukončila další slavná Třeštíkova aféra, pokus o ilegální vývoz vzácného Picassova obrazu Sedící žena z počátků kubismu. O spojitosti obou podniků psala MfD i Jana Dědečková na serveru Virtually. Třeštík podle rozsudku úmyslně porušil zákon o státní památkové péči, podle nějž lze kulturní památku v zahraničí vystavovat, do zahraničí zapůjčit nebo vyvézt pro jiné účely jen s předchozím souhlasem ministerstva kultury, neboť Picassův obraz byl v roce 1999 prohlášen kulturní památkou. Vinen, ale nepotrestán. Prý pro něj byl samotný proces a s ním spojená medializace dostatečným trestem. Pravil soudce.

Poté, co byl Jan Třeštík za svůj pašerácký pokus pravomocně odsouzen, se na nějaký čas vytratil z očí veřejnosti. Zdálo by se, že se po takové ostudě Jan Třeštík stáhne, bude se tiše věnovat svým obchodům a omezí se na aktivity na svou vlastní Prinz Prager Gallery v bývalém továrním komplexu na výrobu šunky (dříve Mánes Mitte s. r. o. a Mitte Studio s. r. o.) v pražských Holešovicích.

Podceňovat Jana Třeštíka se však nevyplatí, jeho politické prsty sahají daleko. Výroba kulturní šunky je kšeft.

China Luxury ve Veletržním paláci

Česko-čínská obchodní komora, plným názvem „Smíšená česko čínská komora vzájemné spolupráce“, se na svých internetových stránkách ráda pochlubí významnými společenskými akcemi.

Aby ne. Členy jsou ČEZ, Tkáčova J&T, Soukupova Médea Group, Kellnerova  PPF, Světlíkovy Vítkovice a další české průmyslové podniky. Ekonomická smetánka.

O akci této komory, která se uskutečnila 21. března 2013 odpoledne ve Veletržním paláci, však nenajdeme nikde žádnou zprávu ani fotoreportáž. Přitom se jednalo o setkání na nejvyšší společenské úrovni. Vedle čínského velvyslance, jeho vojenského přidělence a šéfky politického oddělení, členů diplomatického sboru se do pro tuto chvíli uzavřenou expozici na Muchovu Slovanskou epopej přišli podívat hned dva ministři české vlády – Kamil Jankovský (VV-LIDEM) a Alena Hanáková (TOP09-STAN) s jejím náměstkem Martinem Sankotem (TOP09). Nechyběl ani předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny David Vodrážka (ODS) či radní pro kulturu Magistrátu hl. m. Prahy Václav Novotný (TOP09).

Významní veřejní činitelé měli příležitost setkat se ve Veletržním paláci neformálně s řadou zajímavých osobností ze světa byznysu. Přišli například Karolína Milerová (přezdívaná „Krteček“), exministr Jaroslav Tvrdík, bývalý ministr obrany za ČSSD a nyní českočínský lobbista a poradce místopředsedy ČSSD Haška, exministr Vladimír Mlynář (US – dnes také lobbista finanční skupiny PPF, která sponozrovala cestu Livie Klausové a Krtečka do Číny v rámci zaváděcí reklamy na Kellnerův čínský Home Credit), prezident Hospodářské komory České republiky Petr Kužel (který má bohužel teď tu smůlu, že čelí trestnímu oznámení Nadačního fondu proti korupci, který ho podezírá ze zpronevěry, porušení povinností při správě cizího majetku či pletichy při zadávání veřejné zakázky. Podle auditu Ernst & Young z Hospodářské komory odtekly desítky milionů korun), či Petr Dvořák, který tu však nepochybně nebyl jen jako generální ředitel České televize, která by ráda do Číny vystěhovala české animátory a která si Ernst & Young vybrala za auditorskou firmu, ale jako člověk blízký PPF a jejímu čínskému kšeftu za půl miliardy eur). Nechyběly ani další zajímavé osobnosti. Na místě byl například Richard Fuxa, generální ředitel BigBoard Media, který nyní disponuje mocně propagovanou sbírkou plakátů Alfonse Muchy ze sbírky Ivana Lendla, či Ilona Benešová, jednatelka společnosti Armentano, která je nyní spolupořadatelkou výstavy Marylin Monroe v Jízdárně Pražského hradu (které se ztratil kamión s exponáty – DHL, která měla zajišťovat přepravu, si najala druhého přepravce, který si najal ještě třetího...). Ilona Benešová Armentano je manželka generálního ředitele společnosti ČEZ Daniela Beneše (dříve prodavačka v pražské prodejně Dolce & Gabbana v Pařížské ulici, nyní podnikatelka v oblasti dětské módy – Babyluxury). ČEZ nakupoval v minulých letech v rámci mechanismů Kjótského protokolu miliony emisních kreditů z čínské elektrárny na biomasu. Sociální demokrat Tvrdík působil v této společnosti jako chudý podržtaška.

„Stali jsme se pravděpodobně součástí velké krádeže, při níž se ztratily dvě desítky kamiónů se zbožím převáženým z Itálie,“ řekl nedávno Třeštík k skandálu s ukradeným kamiónem s fotogrfiemi Marilyn, jejíž výstavu pomáhla organizovat. To by se „prestižnímu“ galeristovi stávat nemělo, neboť riskuje, že mu už nikdy nikdo nepůjčí ani prázdný rám, natožpak hodnotný originál.

Mimochodem... Erik Best se zamýšlí nad tím, komu patří Lendlova sbírka a spekuluje, že občas se nákup výtvarných děl používá k ukrytí majetku, daňovým únikům nebo praní špinavých peněz. "Nejpravděpodobnější se zdá, jak poprvé nadnesl James de Candole, že od Lendla plakáty za 3,7 milionu dolarů koupil Martin Roman přes bílého koně Richarda Fuxu, svého společníka ve firmě BigBoard", píše Best.

Podle Jaroslava Tvrdíka má českočínská komora s vnukem Johnem Muchou memorandum o "porozumění" (i když John Mucha byl ještě před dvěma lety ve sporu o Muchův dar Praze a chtěl dosáhnout zneplatnění darovací smlouvy z roku 1913) a chce v polovině příštího roku dělat Muchovu výstavu v Číně. Ale Magda Juříková nejspíš nic neví...

Náměstek venčící svou ministryni

Čína je a ještě může být mimořádně významným obchodním partnerem České republiky a je jedině správné, že kontakty s jejími představiteli nepodceňují ani představitelé veřejného sektoru. Mají co dohánět – po neuvěřitleně diletantských „havlovských“ provokacích americké rozvědky a českého zamini s protičínskými a protibetskými PR operacemi, zvaním dalajlámy a demonstracemi Člověka v tísni v minulých letech. Ekonomiku ČR může export do Číny uchránit před osudem Španělska či Itálie. Jde o to, jak chytrá bude česká politická garnitura.

Celé setkání tedy mohlo být zcela regulérní a nenapadnutelnou neoficiálně obchodně diplomatickou záležitostí, kdyby... Kdyby Jan Třeštík, který celou záležitost pro česko-čínskou obchodní komoru zorganizoval, nezneužil situace prostřednictvím svého dobrovolného asistenta, náměstka ministryně kultury Martina Sankota, bývalého šéfa investiční společnosti České Pojištovny ČP INVEST v době, kdy ji vlastnil PPF. Ten mu to umožnil, pomocí tlaku na dvě veřejné instituce – Galerii hl. m. Prahy a Národní galerii, pro ryze komerční záměr. Kdyby ministerstvo kultury uplatnilo elementární pud sebezáchovy, pak jistě mohlo tuto akci zorganizovat přiměřeným způsobem a za aktivní spoluúčasti obou galerií. Bohužel je řízené komunální diletantkou Alenou Hanákovou. Ministryni vládne PPF. A tak se nestalo nic tak, jak velí slušné vychování.

Podle výroku očité svědkyně sama ministryně Hanáková bloudila sama prostorem „jako tělo bez duše,“ protože si jí nikdo z přítomných příliš nevšímal. Ostatně, stejně tam byla jen pro zvýšení společenské prestiže akce. Panenka s porcelánovou hlavičkou. Ředitelka Galerie hl. m. Prahy Magdalena Juříková a náměstci generálního ředitele Národní galerie stáli u vchodu do sálu „jako špatně vyřezaní svatí a jen zírali.“ Jan Třeštík původně účastníkům avizoval jako průvodce Johna Muchu, který se však do Prahy nedostavil, a tak jeho úlohu převzal Karel Srp. John Mucha, který ještě v nedávné minulosti avizoval úmysl soudit se s Prahou kvůli umístění Slovanské epopeje do Veletržního paláce, i Karel Srp, který musel z Galerie hl. m. Prahy odejít kvůli zásadním manažerským pochybením, byli v této situaci společensky naprosto nepřijatelnými průvodci, ale ředitelů obou „hostitelských“ institucí se na to nikdo neptal. Byla to destilovaná arogance ekonomické moci nad politickou mocí, předvedená s neznalostí věci, s hloupostí, organizačním amatérismem a neuvěřitelnou nestoudností. Byl to také předobraz toho, jak by mohla Národní galerie v Praze vypadat, pokud se podaří záměr Jana Třeštíka realizovat.

Ředitel Národní galerie a v devadesátých letech Dlouhého privatizační poradce z Arthur D. Little Rösel, který jako „rukojmí v pekle příspěvkové organizace“ tehdy onu nestoudnost ministerskému náměstkovi a jeho lobbistům umožnil, už ředitelem galerie není. Odvolala ho ministryně. Ani Sankot ho nakonec nezachránil. Ten si s ním jenom nějaký čas krutě hrál.

Tandem Třeštíkových snů?

V lednu 2011 Jan Třeštík tvrdě narazil s pokusem zamaskovat ilegální vývoz vývoz vzácného Picassova obrazu z České republiky pomocí kulatého razítka GASK. Nakonec si tím vysloužil i pravomocné odsouzení. Razítko Národní galerie však má při vývozu uměleckých děl ze zákona zcela jinou váhu a navíc i tam, kde rozhoduje o vývozním povolení ministerstvo kultury, není bezcenné. Vždyť kdo by se na ministerstvu stavěl proti názoru nejrenomovanější znalecké instituce v oboru? Teď jde jenom o to, jak dostat do galerie „svého“ člověka.

Jan Třeštík má velmi vlivné zákazníky z řad českých zbohatlíků. Jako v podstatě jediného důvěryhodného znalce moderního českého umění jim přitom už několik let prezentuje právě Karla Srpa. Co na tom, že je Karel Srp pouze jedním z řady, i když nepochybně kurátorsky zdatným? Zvýšit jeho prestiž třeba tím, že se stane ředitelem Veletržního paláce, to by zájmům Třeštíkovy Prinz Prager Gallery rozhodně neuškodilo. Národní galerie by pak časem mohla třeba také upustit od svého striktně negativního postoje k vývozu hodnotných uměleckých děl.

Po odvolání generálního ředitele Národní galerie Vladimíra Rösela se Janu Třeštíkovi naskytla skvělá příležitost. Dosadit Karla Srpa přímo na pozici generálního ředitele by nebylo rozumné. Jeho manažerské schopnosti jsou až příliš dobře známé a navíc: řada jeho aktivit, často právě ve spojitosti s Prinz Prager Gallery, je v evidentním rozporu s profesním etickým kodexem Mezinárodní rady muzeí ICOM, především s body 8.13, 8.14 a 8.15.

8.13 Soukromé aktivity

Třebaže mají muzejní pracovníci právo na určitou osobní nezávislost, musí si uvědomovat, že žádné jejich soukromé nebo odborné aktivity se nesmí dostat do konfliktu s jejich prací v muzeu.

8.14 Obchodování s přírodním nebo kulturním dědictvím

Muzejní pracovníci se nesmí podílet, ať přímo nebo nepřímo, na obchodování (prodej nebo nákup za účelem zisku) s kulturním nebo přírodním dědictvím.

8.15 Vztahy s obchodníky

Zaměstnanci muzeí nesmí přijímat od obchodníků, odhadců při veřejné dražbě nebo jiných osob dary nebo pozornosti v jakékoli formě, které by vedly ke koupi nebo vyřazení sbírkového předmětu nebo ke zvýhodnění při administrativní proceduře. Nikdy také nesmí žadatelům z řad veřejnosti doporučovat služby konkrétních obchodníků, odhadců při veřejné dražbě nebo znalců.

Dokud byl Karel Srp zaměstnancem Galerie hl. m. Prahy, tak to nevadilo, neboť tato galerie (ač je to u podobné instituce s podivem) není institucionálním členem ICOM. Národní galerie však členkou ICOM je a toto členství je pro ni v rámci mezinárodní spolupráce velmi důležité.

Naštěstí je tu k dispozici Jiří Fajt. Permanentně se vynořující kandidát na post generálního ředitele Národní galerie. Věčný smolař, na kterého při každém výběrovém řízení vyšlo něco najevo, co do té doby nikdo netušil. Ale také aktivní účastník někdejší Třeštíkovy hry o dosazení Jany Šorfové do čela GASKu, o čemž výmluvné svědectví podal sám někdejší hejman Středočeského kraje David Rath, další z Třeštíkových patronů. „Dávno před konkurzem mi ji do kanceláře přivedli Jan Třeštík s Jiřím Fajtem s tím, že je to báječná kandidátka – přesto jsem se rozhodl udělat výběrové řízení. Čili komise ji doporučila a výsledek je, že ji teď chtějí odvolat. Osobně jsem nabízel místo ředitele Jiřímu Fajtovi, on to však odmítl a doporučil Janu Šorfovou“, prohlásil tehdy středočeský hejtman.

Kulturní výprodej

Pravdou zůstává, že o tato nepříliš placená místa v kulturních institucích je rvačka. Perou se lobbisté jednotlivých skupin, které chtějí mít vliv nad nákupy a výstavními aktivitami. Přitom jediným, kdo má doopravdy zisk z tohoto hemžení hladových kulturních krys, jsou investoři a obchodníci spekulanti. Nejsou to výtvarníci, nejsou to kunsthistorici. Průměrný hrubý plat v NG činí 21200 Kč. V tom nejsou platy strážných a úklidu, protože tyto služby jsou outsourocované. Je to tedy průměr platů odborných a administrativních pracovníků. To nejsou prestižní platy. To jsou almužny. Cestovní rozpočet ředitele je proto víc než plat. Zbytek je pouze otázka výměny vizitek. Každý z těchto odborníků si někde musí přivydělávat....

Kdyby však ministerstvo kultury dokázalo obejít veřejné výběrové řízení a podivně sestavená komise poskytla alibi, pak by už nemuselo nic bránit vzniku ekonomicky slibného tandemu Jiří Fajt & Karel Srp. Jiří Fajt se třeba dokáže vyrovnat s úlohou mouřenína. Karel Srp jako člen komise mu dopomůže k místu, o které několik let usiluje, a on jej na oplátku dosadí do čela Veletržního paláce. Ně ale kvůli platu... Jan Třeštík se pak už nebude muset skrývat za Martinem Sankotem, když si bude potřebovat sezvat pár prominentních amerických, čínských nebo ruských zákazníků na exkurzi do expozice Národní galerie, kterou na tu dobu veřejnosti uzavře. Bouchnout špunty a mezi obrazy se bavit o obchodu s ropou nebo ocelí. Naopak, jeho hosty rád a úslužně doprovodí ředitel moderní sbírky Národní galerie. Spřátelení bohatci také budou moci své obrazy, zlomkové hodnoty oproti galerijním sbírkám, zapůjčovat prestižní instituci na marketingem podpořené výstavy a zvyšovat tím jejich jinak čistě virtuální cenu... Zhodnocovat tak spekulativní investice. Kdo z vás na to má?

Šílený scénář? Uvidíme.

Pokračování příště

27.5.2013, Štěpán Kotrba: Skrytý boj o Národní galerii: co spojuje pátera Daniela Hermana a Jiřího Fajta? Čistě ideové důvody - důležitost citlivého očištění naší historické paměti ZDE

0
Vytisknout
10632

Diskuse

Obsah vydání | 4. 6. 2013