Privatizace české diplomacie?

3. 6. 2013 / Jaroslav Bašta

Dlouhodobý spor dvou finalistů prezidentské volby o obsazení postů velvyslanců v Bratislavě a Moskvě nabral včerejším rozhodnutím ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga nečekaný rozměr. Reálně hrozí, že se z původně banálního sporu o kompetence mezi prezidentem a vládou stane závažná skvrna na pověsti České republiky a české diplomacie. Vzhledem k tomu, že při vysvětlování tohoto problému v médiích zazněla spousta nesmyslů, pokusím se celou záležitost osvětlit z pohledu diplomatické praxe, která se opírá o staleté tradice.

Základním principem diplomatických vztahů mezi dvěma státy je reciprocita. V tomto konkrétním případě to znamená, že např. v Bernu má ČR diplomatické zastoupení na úrovni velvyslanectví, v jehož čele stojí titulář v hodnosti mimořádného a zplnomocněného velvyslance pověřený českým prezidentem. A recipročně funguje v Praze švýcarský úřad. Pro pořádek je třeba dodat, že jmenování velvyslance musí předcházet jeho akceptace ze strany hostitelské země. Dokud ta nepřijde ve formě akreditace, nesmí se jméno případného kandidáta zmiňovat veřejně. Obvyklou (přísně dodržovanou) diplomatickou zvyklostí pak bývá, že ambasador in spe budoucí hostitelskou zemi před předáním svých pověřovacích listin oficiálně nenavštíví. Mám na to jednu osobní vzpomínku -- musel jsem jako náměstek ministra letět do Východního Timoru na inauguraci prezidenta, protože náš velvyslanec, do jehož působnosti tato země patřila, nepředal ještě své pověřovací listiny (kvůli prezidentským volbám), takže do Východního Timoru jet nesměl.

Princip reciprocity také znamená, že zastupitelské úřady mají tituláře ve stejné diplomatické hodnosti; pokud jedna z nich tuto úroveň sníží, neměla by tak učinit bez závažného důvodu. Zase uvedu příklad: když v Bělorusku začal vládnout prezident A. Lukašenko, Václav Havel odmítl podepsat pověřovací listiny pro českého velvyslance a diplomatické zastoupení bylo poníženo na úroveň CDA, se všemi negativními důsledky pro další vztahy. Takovéto oboustranné snížení úrovně zastoupení představuje diplomatický ekvivalent morálního (či jiného) políčku.

Jednostranné ponížení úrovně vztahů pak může být chápáno jako kritika druhé země nebo projev podřízenosti. Když to vztáhnu k již zmíněnému Švýcarsku, v Bernu si budou moci vybrat, zda je to naše kritická reakce na proces proti managerům MUS nebo naopak naše sebekritika za přístup českého státu, který se choval a chová v této kauze nesvéprávně.

Samozřejmě, že se občas stává, že velvyslanec ukončí svou misi dříve než je určen jeho nástupce a proběhnou všechny časově náročné procedury. V takovém případě nastupuje dočasně na toto místo jeho zástupce jako CDA (charge d'affaires) a vykonává tuto funkci až do příjezdu nového tituláře (někdy rok i déle.) V dějinách evropské diplomacie se ještě nestalo, aby na pozici CDA přijel diplomat, který již obdržel souhlas hostitelské země jako velvyslanec, ale z vnitropolitických důvodů se o několik týdnů zdržel jeho odjezd.

To, že hlava českého státu v minulosti blokovala vyslání určitých nominovaných velvyslanců dlouhé měsíce je známo. Některé rovnou odmítl jmenovat. Ti se pak bez jeho souhlasu mohli stát "jen" generálními konzuly nebo nastoupit na úřady, kde máme zastoupení na úrovni CDA. Jenže těch je holt málo. Tak někdo z vedení MZV dostal geniální nápad, jak obejít zatvrzelého prezidenta a zajistit svým kolegům kýžený post v zahraničí.

Podobný přístup k zahraniční službě a české diplomacii by měl opodstatnění jen v případě zprivatizování ministerstva zahraničních věcí jeho vedením. Pouze tehdy by se mohlo vycestování diplomatů (dočasně blokované prezidentem) považovat za prioritu české zahraniční politiky. Jinak soudím, existoval-li by ekvivalent Darwinovy ceny za sebevražedné chování v politice, současné vedení MZV by mělo velkou šanci získat jedno z předních míst.

0
Vytisknout
6019

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2013