Cenzura výroků kardinála Tomáška?

4. 6. 2013 / Lenka Procházková

Pražské arcibiskupství údajně odmítá potvrdit výroky někdejšího kardinála Františka Tomáška k církevním restitucím. Na žádost Britských listů, abych se k tématu vyjádřila, uvádím stručnou chronologii kardinálových vystoupení od roku 1989.

Při děkovné mši za svatořečení Anežky Přemyslovny, která se za přítomnosti tisíců občanů konala v katedrále Sv. Víta 25. listopadu 1989, prohlásil kardinál Tomášek: "V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v našich zemích jsem já i katolická církev na straně národa." O měsíc později (23.12.) se vyjádřil v souvislosti s případnými majetkovými požadavky ŘKC takto: "O tom se zatím nejedná a ani se to neplánuje. Doufáme však, že ze strany státní správy bude větší otevřenost a že pro církevní činnost poskytne stát větší možnosti."

Tento předpoklad se naplnil přijetím tzv. výčtových zákonů (zákona č. 298/1990 Sb. a jeho novely č. 338/1991 Sb.), kterými Federální shromáždění ČSFR předalo řeholním řádům, kongregacím a Olomouckému arcibiskupství v souhrnu 170 komplexů budov. Novela č. 338/1991 Sb. byla schválena v červenci roku 1991. Počátkem srpna, domnívám se, že 1. 8. 1991, prohlásil v děkovné řeči kardinál František Tomášek: "Toto je poslední nárok, který církve vznášejí." Jeho veřejné vyjádření, o kterém tehdy informovala média, bylo vnímáno jako restituční tečka. O rok později kardinál zemřel a situace se začala měnit.

Je zřejmé, že dnes je ziskuchtivým hodnostářům ŘKC v Čechách trapné, aby byli konfrontováni s čestnými postoji kardinála Tomáška, a proto se je snaží zpochybňovat tvrzením, že v archívech Pražského arcibiskupství nic podobného nenalezli a že výroky snad nikdy proneseny nebyly. Existuje však archív České televize a také archívy tištěných deníků (Lidové noviny, Mf Dnes a další). Navrhuji tedy novinářům, kteří se tématem zabývají, aby využili tyto zdroje, ke kterým mají snazší přístup než běžní občané, a aby o výsledcích svého bádání vydali svědectví pro dnešní mladé a osvěžili paměť nás starších.

Jsem si naprosto jista tím, že moje připomínky někdejších výroků kardinála Tomáška jeho odkaz nijak nesnižují a ani nešpiní, jak mi vytýká např. pan Štefan Švec, ale naopak poukazují na duchovní a charakterovou velikost tohoto muže, kterého většina národa vnímala a stále vnímá jako skutečnou mravní autoritu. Je smutné pozorovat nakolik se dnešní funkcionáři ŘKC v naší zemi vzdálili jeho krédu, že církev je "na straně národa", když svými skutky prokazují naprostý opak.

Pondělní verdikt Ústavního soudu o církevních restitucích, který současný kardinál Dominik Duka hodnotí jako uzavření neslavné kapitoly historie, vnímám já naopak - jako (dočasnou) prohru v zápase o pravdu a spravedlnost. Z poznámek, které jsem si v průběhu čtení verdiktu v Brně chvatně zapsala, mě i dnes, den poté, kdy první hněv už opadl, stále nejvíce zaráží zdůvodnění, že pokud by Ústavní soud žaloby na zákon nezamítl, otevřel by svým aktivismem prostor k hledání nového řešení majetkového narovnání mezi státem a církvemi. V další glose mám poznamenáno, že ÚS není oprávněn posuzovat smysl českých dějin.

Je nad mé psychické i časové možnosti proklestit se celým mnohomluvným zdůvodněním verdiktu (200 stran na webových stránkách ÚS), ale z uvedených poznámek, které pokládám za klíčové, mi jako laikovi vyplývá, že většina ústavních soudců rezignovala na své poslání hájit ústavní principy, ke kterým ČR na základě své historie dospěla a že volí pasivní přístup. V této "důležité hodině" tedy ani většina českých ústavních soudců není na straně národa. "Co budeme teď dělat?" ptali se nás brněnští občané, když nám poblíž Ústavního soudu pomáhali balit petiční stánky a zmoklé transparenty před nočním návratem do Prahy. "Vždyť teď už nemáme komu věřit!" Odpovídali jsme, že musíme spoléhat sami na sebe, že demokracie nás k tomu zavazuje. Skutečně si myslím, že nic není definitivní a že se otevřel prostor aktivitě občanů, aby demokratické principy a smysl českých dějin uhájili sami, společně, krok za krokem.

Vládou a církví připravený, Parlamentem přijatý a Ústavním soudem potvrzený zákon č. 428/2012 Sb. koliduje s principy, na kterých zakladatel státu Tomáš. G. Masaryk demokratickou republiku budoval a dává římskokatolické církvi moc, jakou neměla ani v dobách Habsburské monarchie. Přesto je zřejmé, že dnešní radost kardinála Duky nebude dlouhodobá, protože žádné zlaté kreditní karty nemohou zpět vykoupit mravní kredit římskokatolické církve v Čechách, který on sám pomohl zničit. Nevědomost hříchu nečiní, říká se, v tomto případě ale nejde o nevědomost, všichni, kteří se na přípravě a schvalování zákona č. 428/2012 Sb. podíleli, byli průběžně písemně varováni, že rozsah vydávaných majetků a finančních náhrad je neopodstatněný. Podali jsme též několik trestních oznámení. Odpovědi legislativců, státních zástupců, policie ČR a dalších úředních osob archivujeme. Nikdo se tedy v budoucnu nebude moci vymlouvat na to, že jednal v dobré víře a netušil, o co jde.

Současně sbíráme petiční podpisy pod dopis papeži Františkovi, který hlásá, že církev má být chudá a pro chudé, v kterém jej informujeme o kořistnickém jednání římskokatolických hodnostářů v Čechách. Text dopisu je k dohledání ZDE. Víme, že kdo bojuje, možná prohraje, ale kdo nebojuje, už prohrál. Pasivita je zbabělá volba a v některých případech může být dokonce zradou.

0
Vytisknout
9583

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2013