Útěk továren v koncích?

6. 6. 2013 / Immanuel Wallerstein

Mechanismus prchajících továren byl pro kapitalistický systém velkou výhodou. Míst, kam se dá "utéci", ale zbývá už jen málo. Znamená Kambodža konec cesty? Jestliže je kapitalismus jako světosystém na odchodu, co se bude dít dál?

Od samého začátku existence kapitalistické světoekonomiky byl jedním z důležitých faktorů zajišťujících její úspěšné fungování mechanismus prchajících továren. Po období výrazného akumulování kapitálu v takzvaných vedoucích odvětvích začala úroveň jejich zisků klesat -- jednak proto, že vedoucí odvětví ztrácela své prakticky monopolní postavení, jednak kvůli růstu nákladů na pracovní síly v důsledku působení odborů.

Když k tomu došlo, řešení spočívalo v "útěku" továrny. Celé výrobní zařízení bylo přestěhováno do nějaké jiné části světosystému, která měla "historicky nižší úroveň mezd". Kapitalisté ovládající špičková odvětví tím vlastně akceptovali zvýšení transakčních nákladů výměnou za snížení nákladů na pracovní sílu. To jim umožnilo udržet si značné zisky, nicméně nižší než v předchozím období, kdy ještě měli faktický monopol.

Náklady na pracovní sílu byly na novém místě nižší z toho důvodu, že nově příchozí továrna nabírala pracovníky z venkovských oblastí, do té doby méně zapojených do tržní ekonomiky. Pro tyto vesničany znamenala možnost pracovat v továrně zvýšení reálného příjmu, z hlediska majitelů továrny byly ale jejich mzdy nižší než mzdy vyplácené pracovníkům v předchozím místě. Řešení tedy bylo výhodné pro obě strany.

Problém tohoto na první pohled výborného řešení spočíval v tom, že nebylo trvalé. Po uplynutí asi pětadvaceti let se začali pracovníci v novém místě odborově organizovat a náklady na pracovní síly začaly stoupat. Když dost narostly, měli majitelé továrny jedinou reálnou možnost -- znovu uprchnout někam jinam. V zónách, kde se nahromadilo bohatství, byla mezitím vybudována nová špičková odvětví. Tímto způsobem probíhaly neustálé přesuny různých odvětví z jednoho místa na druhé. Neustálé střídání kvazimonopolů, neustálé útěky továren!

Byl to nádherný způsob, kterým se kapitál přizpůsoboval dlouhodobému procesu neustálých změn okolností. Tento úžasný systém ovšem závisel na jednom strukturním prvku -- možnosti nalezení nových "panenských" oblastí, do nichž by se mohly uchýlit prchající továrny. Výrazem panenské oblasti mám na mysli venkovské zóny ještě relativně nezačleněné do světové tržní ekonomiky.

Takové oblasti "spotřebováváme" celých posledních pět století. Na postup spotřeby lze usuzovat docela jednoduše podle růstu deruralizace světových populací. Dnes už venkovské oblasti zaujímají jen malou část zemského povrchu a zdá se, že kolem roku 2050 bude jejich podíl nepatrný.

Abychom viděli důsledky takové masivní deruralizace, stačí si přečíst článek ve The New York Times z letošního 9. dubna. Má titulek "Ahoj, Kambodžo!". Popisuje se v něm houfný přesun továren do Kambodže z Číny -- předchozího útočiště prchajících továren, a to kvůli růstu tamních mezd. Článek ovšem končí konstatováním, že "nadnárodní společnosti zjišťují, že mohou utéct před rostoucími mzdami v Číně, ale nemají se kam doopravdy ukrýt".

Problém nadnárodních společností spočívá v tom, že neuvěřitelný rozvoj komunikací způsobil zánik oboustranně výhodných situací. V Kambodži se dělníci začali organizovat v odborech po pouhých několika letech, ne pětadvaceti. Dochází ke stávkám, vzniká tlak za vyšší mzdy a benefity, který bývá úspěšný. To samozřejmě snižuje zájem nadnárodních společností o přestěhování do Kambodže, Myanmaru, Vietnamu nebo na Filipíny. Ukazuje se, že odstěhováním z Číny se zase tolik neušetří.

Článek v Times podotýká, že "některé továrny se nicméně stěhují, a to na žádost západních odběratelů, kteří se obávají závislosti na jediné zemi." Závěr jistého výrobního konzultanta: přestěhování do Kambodže má svá rizika, ale "svá rizika má také setrvání v Číně". Ať je to jak chce, má prchající továrna na útěku nějaké další místo, kam by se uchýlila? Nebo je Kambodža na konci cesty?

Celkově platí, že kombinace už nyní obrovské a dál pokračující deruralizace s rychlostí, jakou si pracovníci uvědomují, že jsou relativně málo placeni a začínají se tomu tudíž organizovaně bránit, vede k trvalému růstu mezd nejméně kvalifikovaných pracovníků, což má celosvětově nepříznivý vliv na možnosti akumulace kapitálu. Pro velké nadnárodní společnosti to není dobrá zpráva.

To vše je jedním z prvků nastoupivší strukturní krize moderního světosystému. Na jedné straně je zde neustále rostoucí tlak úsporných opatření dopadajících na 99% obyvatel, na druhé kapitalistický systém, který už kapitalistům nevynáší. Tato kombinace znamená, že kapitalismus jako světosystém je na odchodu.

Obě strany hledají alternativy -- které se ale zřejmě liší. V nadcházejících desetiletích před námi kolektivně stojí nutnost "volby". Jednou možností je nový nekapitalistický systém, který obnoví (a možná ještě zhorší) tři základní rysy kapitalismu -- hierarchii, vykořisťování a polarizaci. Druhou možností je nový systém, relativně demokratický a relativně rovnostářský. Druhý z nich, nutno zdůraznit, zatím ve světových dějinách nikdy neexistoval. Je ale možný.

V každém případě Kambodža není budoucností moderního světosystému. Představuje spíš poslední pozůstatky mechanismu, který už neplní svou úlohu v zachraňování kapitalismu.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 351, 15.4.2013. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

0
Vytisknout
10426

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2013