Lekce praktické politiky od profesora Zemana

8. 6. 2013 / Pavel Urban

Aféra s nejmenováním a následně neprezidentským jmenováním Martina C. Putny pomalu dohasíná. Je načase bilancovat. Většina komentátorů se soustřeďuje na to, co bylo aspoň navenek jádrem problému: zda je prezident povinen jmenovat navržené profesory či zda by je vůbec měl jmenovat, jaké jsou jeho výhrady k Putnovi atd.

To všechno má svůj smysl. Aby nedošlo k omylu, níže uvedené řádky se nezabývají Martinem C. Putnou. A už vůbec si netroufám posuzovat, jestli se tento pán má nebo nemá stát vysokoškolským profesorem.

Ať už původně šlo Miloši Zemanovi o cokoliv, jeho konečného zisku si všiml málokdo. Po několik dnů probíhala v České republice krátkodobá, ale intenzivní kampaň, doprovázená početným špalírem diskutujících. Kampaň, která na chvíli zastínila penzijní reformu, S-kartu, výkony českých hokejistů na mistrovství světa a další podobné průšvihy. Kampaň, jejíž hlavní hvězdou byl právě prezident Zeman.

Pravda, tato kampaň byla vůči prezidentovi značně kritická. Na tom ale příliš nesejde, pokud většina lidí jeho postup schválila nebo aspoň přijala s jistým pochopením. Ostatně Miloš Zeman byl vždy politikem, kterého chápal spíš lid než média.

Někdo považoval za chybu, že Miloš Zeman hned na začátku jasně nevysvětlil své důvody odmítnout Putnovo jmenování. Kdyby to udělal, čelil by tlaku na další vysvětlování, aniž by se mohl vymlouvat na ohledy vůči osobě pana kandidáta. Zároveň by tak trochu zklamal ty, kteří v tom hledali jiný důvod. Takhle byla kampaň obohacena a posílena dalšími spekulacemi. A obviněními, z nichž některá zněla docela pravděpodobně, ale nemohla být dokázána. Lidu bylo skrze tato obvinění sděleno to, co mu dost možná sděleno být mělo. Aniž by pan prezident riskoval blamáž.

Zároveň se ukázalo, co je v této věci pro českou veřejnost nepřijatelné a co naopak schvaluje. Až jednou Miloš Zeman zveřejní své skutečné důvody Putnova nejmenování (zatím pořád jen naznačuje), bude už vědět, které důvody to byly a proč.

Původně jsem si myslel, že prezident nechá celou věc chvíli kvasit a nakonec Putnu jmenuje. S vysvětlením, že sice názor nezměnil, ale tohle není věc, která by měla v této těžké době české lidi rozdělovat. Ve vhodně zvolenou chvíli by takovýto ústup prezidentovi nasadil auru moudrého sjednotitele, zatímco jeho protivníky by pasoval na kazisvěty. Absurdní? Záleží na tom, kde vidíme počátek celé aféry. Jestli v Zemanově odmítnutí Putnu jmenovat nebo v Putnových aktivitách, které (snad) byly důvodem.

Jenže prezident našel daleko elegantnější řešení. (Pokud ho neměl připravené už dopředu.) Řešení, naplňující úsloví o nažraném vlku a celé koze s ojedinělou důsledností. Tedy bez kompromisů. Putna se měl stát profesorem. A stane se. Prezident prohlásil, že Putnu nejmenuje. A skutečně tak neučiní. Nikdy neřekl, že bude Putnovu jmenování aktivně bránit. Možná by došlo i na tohle, pokud by se jeho krok setkal s větší vstřícností v akademické obci. Leč nestalo se.

Prezident zároveň spojil své řešení s požadavkem, aby byl povinnosti jmenovat profesory zbaven. To je rozumný požadavek, který zároveň posouvá funkci prezidenta od ceremoniální do více aktivně politické role. Což je cíl, kterým se Miloš Zeman nijak netají.

Samozřejmě, legislativní proces je komplikovaný. A může se někde zaseknout. Možná tak Miloš Zeman bude muset, ač nerad, jmenovat profesory i příště. V takovém případě je velmi pravděpodobné, že se příslušné komise budou snažit předejít konfliktům a kontroverzní kandidáty spíše nejmenovat. A naopak, kdejaký obskurní vědátor bude mít pocit, že on sám nebyl jmenován jen proto, že se kdysi kdesi vyjádřil kriticky o Miloši Zemanovi.

A prezident? Ten nebude muset dělat vůbec nic. Proč dělat vlny, když je iniciativně dělají jiní?

Může to dojít až tak daleko, že budeme mít dva druhy vysokoškolských profesorů. Jedny, kterým jmenování předá s plnou pompou prezident, druhé, kterým je pošle ministr školství. Obě profesury budou úplně rovnocenné. Lišit se budou jen prestižnějším způsobem nabytí. Což je detail, který samozřejmě v akademickém světě nic neznamená. Nehrozí tudíž, že by si budoucí profesoři dávali pozor na jazyk.

Aspoň tak to budou všichni prezentovat, pokud by se takovýto dualismus stal zvykem.

To ovšem myslím hodně dopředu. Ve skutečnosti Miloš Zeman o něco takového doopravdy asi příliš usilovat nebude. Moc, kterou by tím získal, by ani zdaleka nevyvažovala riziko přešlapů i útoky, které by i mnozí jeho sympatizanti považovali za oprávněné. Znepokojující je spíš myšlenka, že by něco takového bylo v českém prostředí možné.

Co dodat na závěr? Fyzicky Miloš Zeman viditelně zestárl. Ani jeho imunita se už možná s některými virózami nevypořádává tak dobře, jako dříve. (Je ovšem pravda, že otevírání Korunní komory předcházel pobyt v prostředí mimořádně infekčním.) Jeho mozek ale stále funguje bezvadně.

V tomto případě si pořídil reklamu za všechny peníze, aniž by ho to stálo jedinou korunu. Veškerou dřinu a většinu rizika na sebe vzali jiní. Dobrovolně a ochotně. Částečně díky potřebě se vyjádřit k věci, kterou Češi berou velmi vážně. (Českým politikům či vysokým úředníkům projde ledacos, co by jejich britským nebo německým kolegům zlomilo vaz. Ale falšování akademických titulů mezi takovéto gentlemanské delikty nepatří.) Částečně proto, že obhájcům akademických svobod nic jiného nezbývalo. Kdyby mlčeli, riskovali by, že prezident začne o jmenování profesorů skutečně spolurozhodovat. Kde není odpor, nejsou ani výše zmíněná rizika.

Naopak Zeman postupoval tak, aby si co nejméně omezil budoucí možné tahy. Celou aféru pak ukončil způsobem, který budí dojem kompromisu, aniž by ve skutečnosti ustoupil o jediný milimetr.

Takhle se dělá politika, když ji člověk umí. Kdyby se za praktickou politiku udílel titul profesora, měl by ho Miloš Zeman jistý. Zdá se, že většina pomyslných studentů jeho praktické lekce příliš nechápe. Nu což, tím lépe pro Zemana.

0
Vytisknout
5801

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2013