Může být skupina zemí BRICS inspirací?

11. 6. 2013 / Ilona Švihlíková

Skupina BRIC (od roku 2010 BRICS) je výtvorem ekonomika J. O' Neilla z Goldman Sachs, který v roce 2001 vytvořil ze čtyř rozvíjejících se ekonomik atraktivní akronym. Ten byl původně namířen jako označení zemí zajímavých pro investory, zemí se značným ekonomickým potenciálem. Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Rozvíjející se ekonomiky, s velkou rozlohou i populací, minimálně regionální lídři. Ale také země s odlišným politickým a hodnotovým (náboženským) zakotvením, s různorodou ekonomickou strukturou a odlišnými motory růstu.

Vlivem krize a ruskou iniciativou se akronym materializoval na první schůze zemí BRIC v roce 2009 v ruském Jekatěrinburgu. Na programu byla kritika mezinárodního měnového systému (čti: amerického dolaru a jeho dominance), s ruským návrhem návratu ke zlatému standardu.

Joint Statement of the BRIC Countries’ Leaders ZDE

BRIC's Joint Statement on Global Food Security ZDE

Číňané přispěli do debaty přelomovým článkem guvernéra centrální banky Čou, který se pochvalně rozepsal o Keynesově geniální ideji bancoru. Navzdory setkání především západní média vyzdvihovala značnou odlišnost zemí BRIC a s tím související i různé zájmy.

Zhou Xiaochuan, 2009: Reform the international monetary system ZDE

1st BRIC summit ZDEZDE

Tiskové prohlášení po summitu skupiny BRIC, 16 června 2009 ZDE

V roce 2010 se členem uskupení stala mnohem menší, méně lidnatá a ekonomicky relativně slabá Jihoafrická republika. Jejím úkolem je ovšem zastupovat celý africký kontinent, který byl prozatím opomíjen. Země skupiny BRICS se na následných summitech shodly na nutných reformách mezinárodního měnového systému, včetně institucí Mezinárodního měnového fondu a skupiny Světové banky. Hlasovací systém těchto organizací stále spíše odráží výsledky II. světové války, než aktuální ekonomický poměr sil.

2nd BRIC summit ZDE

Poslední summit v Durbanu (26-27. 3. 2013 JAR) pak přinesl rozhodnutí založit Novou rozvojovou banku, ideu, kterou ocenil také J. Stiglitz. Banka by měla shromáždit zdroje pro infrastrukturu a projekty udržitelného rozvoje v zemích BRICS, ale i v dalších rozvíjejících se a rozvojových  zemích. Země skupiny BRICS se tedy posunuly na další úroveň spolupráce: od společné kritiky k návrhům instituce.

5th BRICS summit ZDE

Ekonomická síla zemí BRICS roste. Již nyní je jejich společné HDP větší než bylo HDP vyspělých zemí při vzniku Brettonwoodských institucí. Průměrná míra růstu zemí BRICS v letech 2001-2010 byla dvojnásobná oproti míře růstu zemí OECD. V roce 2010 země BRICS tvořily čtvrtinu světového HDP, jejich podíl se od roku 2001 zvětšil o 50%. Podíl zemí OECD se naopak snižuje. Export je pro tyto země důležitý (i když velmi odlišnou měrou), podíl na světovém exportu stoupl ze 4% v 80. letech na 13% v roce 2010. Země BRICS jsou, jak zamýšlel O'Neill, atraktivními destinacemi pro přímé zahraniční investice, samy se ovšem postupně stávají aktivními investory, např. k tomu využívají své suverénní fondy (získané buď přebytky obchodní bilance, resp. běžného účtu, nebo u Ruska příjmy za ropu a zemní plyn). Aktivní investice těchto zemí vzrostly během dekády z 1% na 9%. Postupně se zvyšují také investice uvnitř skupiny BRICS, i když zatím je podíl jejich zásob přímých zahraničních investicích jen 2,5%, s největším podílem Jihoafrické republiky.

Podrobněji UNCTAD: Global investment trends monitor, 25.3.2013 ZDE

Základní údaje zemí BRICS (2010)

Země HDP (mld. USD v PPP) Světový podíl na HDP v % Populace (miliony) HDP per capita (USD, PPP)
Brazílie 2 185 2,9 195 11 205
Rusko 2 812 3,7 142 19 803
Indie 4 195 5,5 1 171 3 582
Čína 10 170 13,3 1 338 7 601
JAR 528 0,7 50 10 560

Zdroj: UNIDO: Structural change, poverty reduction and industrial policy in the BRICS, Vídeň, 2012.

Již na první pohled, i s uvědoměním si limitů při vypovídací hodnotě HDP na hlavu (otázka nerovnosti), je vidět značné rozdíly mezi zeměmi. Nelze ovšem posuzovat údaje absolutně bez historického kontextu, tedy bez znalosti, z jaké základny země vycházely.

Pro měření nerovnosti můžeme použít např. Gini koeficient. Čím je jeho hodnota vyšší /blížící se jedné/, tím je země nerovnější. Údaje CIA Factbook uvádějí hodnotu 0,474 u Číny a 0,519 u Brazílie (rok 2012). Přestože číslo u Brazílie vypadá děsivě, je třeba si uvědomit, že nerovnost v Brazílii postupně klesá a že celá Latinská Amerika byla dekády kontinentem s největší nerovností. Poněkud starší údaje jsou k dispozici u dalších zemí, Rusko 0,417 (rok 2011), Indie má relativně nízkou míru nerovnosti – 0,368 (ovšem rok 2004), zde by se to ovšem mohlo spíše interpretovat jako rovnost v chudobě. Nejvyšší hodnoty byly u Jihoafrické republiky – 0,631 (rok 2005). Pro srovnání, ve Spojených státech se již delší dobu vede debata o narůstající nerovnosti, přibližující USA tzv. banánovým republikám. CIA Factbook uvádí 0,45 pro rok 2007.

Jak vypadají země BRICS strukturálně? Jakými způsoby se integrovaly do světové ekonomiky?

Přidaná hodnota dle sektorů v % (2010)

Země Zemědělství Průmysl Z toho: zpracovatelský průmysl Služby
Brazílie 5,8 26,8 15,8 67,4
Rusko 4,0 36,7 16,4 59,3
Indie 19,0 26,3 14,2 54,7
Čína 10,1 46,8 29,6 43,1
JAR 3,0 31,1 15,2 65,7

Zdroj: UNIDO: Structural change, poverty reduction and industrial policy in the BRICS, Vídeň, 2012.

Podívejme se na jednotlivé země podrobněji.

Brazílie má ze všech zemí BRICS nejvyrovnanější ekonomickou strukturu. Nicméně podíl zpracovatelského průmyslu není příliš vysoký, silné postavení má logicky potravinářství, kovodělný průmysl, rozvíjí se dopravní zařízení a chemický a petrochemický průmysl (související s těžbou a zpracováním hlubokomořské ropy). Pro Brazílii je velice významná domácí poptávka, podobně jako pro Indii. Z hlediska exportu se Brazílie prosazuje díky svému nerostnému bohatství i zemědělství (a také biopalivům) jako vývozce komoditně náročných výrobků, roste ale i podíl zpracovatelských výrobků s vyšší přidanou hodnotou (ty reflektují dobře diverzifikovanou průmyslovou strukturu země.). Obrovská nerovnost se v posledních letech snižovala, především díky sociálním programům bývalého prezidenta de Silvy.

Rusko má komplexní ekonomickou strukturu, jeho růstovým tahounem je ovšem jeho nezměrné surovinové bohatství, především ropa a zemní plyn. Ekonomický růst Ruska (a příjmy do státního rozpočtu) jsou v přímé korelaci se světovými cenami ropy. Přestože má Rusko diverzifikovaný průmysl, v řadě oblastí (kromě vojenství a vesmírného průmyslu) nedosahuje dostatečné technologické úrovně a umisťuje výstupy na domácím trhu. Zpracovatelský průmysl nicméně drží velkou část pracovní síly, těžba je totiž ze své podstaty spíš kapitálově než pracovně náročná. Technologický upgrade ruské ekonomiky také v civilních odvětvích a adekvátní a efektivní využití ruských suverénních fondů je stálicí ruských ekonomických debat.

Indie je v řadě ohledů netypická. Její reformy a integrace do světové ekonomiky započala v 90. letech a měla silný neoliberální charakter. Indie má velmi nevyváženou ekonomickou strukturu. Na straně jedné velmi rozsáhlý (a velmi neefektivní) zemědělský sektor, zaměstnávající více než 50% populace, na straně druhé motor růstu v podobě informačních technologií. Indie těží ze své geografické polohy (pro americké firmy umožňuje byznys 24 hodin denně) a rozšířené znalosti angličtiny. Proto se o Indii hovoří jako o duální ekonomice. Na druhou stranu má velmi zastaralou infrastrukturu a nesmírnou bídu, která je nesrovnatelná s jakoukoliv jinou zemí BRICS. Rozšířenost chudoby v Indii je větší než v subsaharské Africe.

Čína má nejen nejdynamičtější růst, ale také největší podíl zpracovatelského průmyslu – prochází si vlastně velmi zrychlenou industrializací. Ekonomická struktura prozatím není zastabilizovaná, dochází k nárůstu službového sektoru a další vývoj Číny bude silně záviset na tom, jak se čínské vládě podaří uskutečnit „velký obrat“ – viz minulý článek. Čína uskupení BRICS dominuje, její národohospodářská strategie je nejprůraznější (go global, např.), její suverénní fond vzbuzuje na Západě největší obavy... Čína podobně jako ostatní země skupiny BRICS se snažily a snaží integrovat se do světové ekonomiky tak, aby z toho měly prospěch, pokud možno i v delším časovém horizontu. Když Američané hovoří o Číně, často její cíle popisují jako „be the winner of the same old game“ – neboli být vítězem staré hry. Cílem zemí BRICS nebylo (a otázka je, jestli mohlo, nebo mělo být) „měnit systém.“

Při otázce, zda mohou být země BRICS inspirací pro dnešní Západ, se nabízí automatická odpověď: spíše ne. Jsou v jiné fázi ekonomického vývoje, mají ještě velký prostor pro růst extenzivní i intenzivní cestou, řeší jiné problémy, čelí jiným výzvám než Západ.

K tomu je možno dále doplnit, že inspirace, resp. aplikace zahraničních vzorů má obecně vzato svá rizika. Hospodářská politika je spojena s historickým vývojem dané země, celkovou světovou situací, politickým režimem, roli hrají i mikroaspekty – náboženství, zvyky, tradice, způsoby rozhodování ve společnosti, zajišťování stability a sociálního smíru apod. Každá inspirace tak nutně podléhá tomuto místnímu zakotvení v čase a jako celek není možné ji zcela napodobit, může nicméně vést k závažným otázkám a případnému přehodnocení zažitých vzorců chování a jednání.

Pokud hovoříme o zemích BRICS, pak tou nejčastější „inspirací“ je míněn tzv. státní kapitalismus. Není to ještě zcela jasný koncept, nemluvě o tom,že někteří radikálně levicoví autoři termín státní kapitalismus používají pro systém, který byl charakteristický pro tzv. východní blok v čele se Sovětským svazem. Obecně je státní kapitalismus nejvíce spojen s Čínou, Ruskem a Brazílii, podstatně méně s Indií a vyjadřuje silné zapojení státu do ekonomického dění. S trochou nadsázky bychom mohli vnímat dvě tendence: v zemích dohánějících supluje stát roli soukromého sektoru pro to, aby se země integrovaly do světové ekonomiky na lepší pozici než koloniální. V zemích vyspělých pak stát uvolňuje, např. v rámci dobývání renty, pozici soukromým subjektům, které nahrazují inkluzivní funkce veřejného sektoru exkluzivitou jen pro majetnější vrstvy. Země provozující státní kapitalismus tedy používají státní firmy (velmi často především v energetice) k dosažení dlouhodobých strategických cílů.

Vliv a síla státu je často jedinou možností jak se postavit zavedeným soukromým nadnárodním firmám. Podobně je tomu u tzv. suverénních fondů, které představují podstatný zdroj pro uskutečňování státní hospodářské politiky. Významné je také, že ekonomický vzestup zemí BRICS je spojen s odlišným typem debaty o hospodářských politikách. Politiky opovrhované Washingtonským konsenzem, jako je politika průmyslová, strukturální, protekcionistická teorie ochrany nezletilého odvětví, či politika importní substituce se znovu vracejí do národohospodářských úvah. Např. v rámci Africké unie zaznívá toto přehodnocení od neoliberálních politik o to silněji, v oč větších problémech se země Západu nacházejí.

Druhý znak, který se ovšem netýká celé skupiny BRICS stejně, je vztah mezi demokracií jako politickým režimem a kapitalismem. Nemusí to být Čína, kdo jasně demonstruje, že demokracie a kapitalismus nejsou žádná neoddělitelná dvojčata – k tomuto poznání můžeme využít např. Pinochetovo Chile. Jak říká Petr Robejšek, globální ekonomika se dostává do stádia, kdy je demokracie konkurenční nevýhoda. Pro to se ale nehněvejme na Čínu, příp. další země. Není to Čína, kdo vytvořil světovou ekonomiku s pravidly závodu ke dnu.

Země BRICS nám neukazují vždy hezký pohled, jsou ale nemilosrdným zrcadlem západního systému. Byl to Západ, kdo stvořil BRICS jako investiční příležitost, jako „hračku“, která se mu vymknula z rukou a která mu v reálu ukazuje, jaká jsou pravidla hry. Řešením není kritizovat ty, kteří se snaží z těžkých výchozích podmínek obstát a hrát „hru“ (i když ji nevymysleli), co nejlépe. Řešením je zavést jinou „hru“ s lidštějšími pravidly – a to je úkol Západu, tentokráte ovšem ve spolupráci s rovnoprávnými (!) globálními partnery z jiných částí světa.

0
Vytisknout
6123

Diskuse

Obsah vydání | 13. 6. 2013