Lidé si svého soukromí necení

11. 6. 2013 / Aleš Uhlíř

Historie ukazuje, že státy -- bez ohledu na své politické zřízení -- inklinují k špehování lidí. Dnes už nemusí jít "jen" o sledování vlastních občanů, lze prakticky sledovat pohyb, chování a projevy kohokoli kdekoli na světě. Odpadá nutnost mít k dispozici početné štáby agentů a informátorů, stále se rozvíjející internetové technologie je snadno nahradí. Jak náročná byla kdysi jenom taková kontrola korespondence. Sledovat šlo jen něco a nebylo složité poslat poštu tak, aby se kontrole vyhnula. Snad jen velmi naivní člověk by dnes nepočítal s tím, že ty všechny masově využívané komunikační způsoby, sociální sítě atd. nejsou bedlivě sledovány. Vždyť je to systém, který k tomu přímo vybízí. Stav techniky umožňuje shromažďovat, vyhodnocovat a ukládat vše, co se internetem mihne. Vždy platilo, že míra moci státu nad jedincem je omezena pouze technickými možnostmi, takže proč by tomu mělo být dnes jinak?

Na druhé straně ale dlužno říct, že mnohým lidem je jedno, co všechno se o nich dá na internetu zjistit, ba k tomu sami přispívají tím, jak v tomto prostoru vystupují. Mnohdy přitom jde o věci, které jsou jim spíš na škodu než k užitku. Nejde sice o informace toho druhu, o které by stály rozvědky, nicméně může dojít k situaci, že si někdo někoho z nejrůznějších důvodů takhle prověří a bez následků pro dotyčného to nezůstane. Koneckonců o nich ani nemusí vědět.

Před několika lety mne známý, který měl zájem o koupi nemovitosti nabízené realitní kanceláří, požádal, abych se svým jménem dotázal na cenu a možnost prohlídky objektu, což jsem učinil.

Výsledkem mého solidního (jak se alespoň domnívám) dotazu byla divná odpověď. Byla toho spousta, avšak nic o ceně ani o prohlídce objektu. Mail jsem přeposlal, neboť bylo opravdu těžké uvěřit tomu, co všechno lze na konkrétní dotaz obdržet. Známý mi pak poslal odkaz na profil, kde se dotyčná zaměstnankyně realitky (našel ji podle jména, příjmení a adresy) předváděla na fotografiích, jak kdesi polonahá poskakuje. Vždy si na to vzpomenu, když kolem toho chátrajícího objektu jedu. Možná to někdo bude pokládat za přílišnou přecitlivělost, já však chápu člověka, který s takovým zástupcem firmy nechce o vážné věci jednat.

Je mi také známo, že pokud někdo chce přijmout do své kanceláře koncipienta, podívá se v prvé řadě na internet. Míst je zoufale málo, uchazeči často žádnou relevantní praxi ani po dvou letech od absolutoria nemají, zato ve svých životopisech toho o sobě napovídají hodně. Lze pak věřit někomu, kdo v žádosti o místo zdůrazňuje své nasazení, píli atd. a na síti se předvádí jako někdo, kdo rád celý den lenoší, staraje se především o své psy? Nebo může někdo, kdo mezi své oblíbené facebookové stránky dá "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné -- Důchodci!", očekávat vstřícnost při ucházení se o zaměstnání u někoho, kdo je blízký důchodovému věku?

Uchazeč o profesuru se v Česku možná může prezentovat jako idiot a projde mu to, jinde (myšleno v jiných pracovních pozicích) by si ale svým ubohým slabomyslným vystoupením, které koluje po internetu, zabouchl dveře.

Podobně, jak je lidem jedno, co o sobě pouštějí ven do světa, moc jim nevadí ani když jsou zjevně škatulkováni a detailně sledováni. Každý ale nebude mít chuť chodit kupříkladu do veřejné knihovny, kde si vymysleli dělit čtenáře na seniory a ty ostatní a pořád vyhodnocovat, jak často tam ta či ona skupina nebo ten či onen chodí, co si půjčuje aj. Co je tam komu po tom, že někdo dosáhl určitý věk? Je jasné, že data a obsah výpůjček jsou v počítačích zaznamenávány, každý ale nemusí být ochoten snášet různé impertinence, například upozorňování, že tu a tu knihu si už jednou vypůjčil jen proto, že nějaká holka za počítačem si myslí, že na to při svém věku a skleróze zapomněl.

Lidé si svého soukromí přestali vážit. Proč by je pak měli chránit? Mnozí jsou schopni o sobě zveřejnit věci, do kterých v podstatě nikomu nic není, nejrůznější intimnosti, banality, hlouposti a permanentně předvádět své pobláznění chvilkovými zájmy. Kdoví, co k tomu lidi vede, že jsou nesoudní a bez jakýchkoli zábran. Stali jsme se skleněně průhlednými. Je otázkou, zda je proti tomu vůbec nějaká obrana.

0
Vytisknout
4141

Diskuse

Obsah vydání | 13. 6. 2013