"Znáš nějaké Araby v Londýně?"

10. 6. 2013

Mark Kerrison, 31. března 2013
"Nepředstírám, že rozeznám noc ode dne, ale kdybych byl bůh, měl bych co říct."
(Vězení na letišti Ben Gurion, 14. března 2013)

Tato slova, načmáraná mezi ostatním graffiti na zdi nade mnou, přitáhla mojí pozornost, když jsem seděl na špinavém, rozbitém kavalci v izraelském "zařízení".

Alespoň tak jej Izraelci nazývají. V mém jazyku se řada cel bez klik uvnitř a s dvojitými mřížemi na oknech nazývá vězení.

Zrovna tam jsem se ocitl na začátku své fotografické dovolené, 14. března 2013, šest hodin po příletu na letiště Ben Gurion.

Na začátku vše vypadalo normálně.

Zhruba okolo čtvrté hodiny odpoledne jsem čekal pokojně ve frontě na pasovou kontrolu s kolegou, kterého jsem náhodně potkal v letadle.

Když jsem přišel na řadu, na položené otázky "proč jsem přicestoval do Izraele a zda-li jsem zde již někdy byl," jsem odpověděl, že jsem turista a že jsem byl v Izraeli v roce 2011 a předtím jako dítě.

Tyto odpovědi stačily, aby mě úředník informoval, že je můj pas zadržen a že se mám přesunout opodál do klidnějšího místa v příletové hale, kde mi položí "několik dalších otázek".

Byl jsem překvapen -- cestuji často a nikdy jsem neměl problémy, ale zároveň jsem si začal uvědomovat, že bezpečnostní opatření na letišti Ben Gurion se nepodobají ničemu jinému na světě. Byl jsem nervózní, že nemám svůj pas u sebe a vzpomínal jsem na varování britských úřadů ohledně klonování pasů Izraelci.

Na první pohled nebyla místnost, kam jsem byl odkázán, příliš odpudivá -- standardní letištní sedačky a nápojový automat pro ty, co cestují s hotovostí. Všechna sedadla však byla obsazena. Nebyl jsem si jist, co si o tom myslet.

Já a mladá Němka jsme byli jediní běloši v místnosti. Cestující do Izraele jsou profilováni podle rasového nebo etnického původu. To mě šokovalo a začal jsem počítat. Během šesti hodin, které jsem tam strávil, bylo podobně zadrženo 25 cestujících, jen tři byli běloši.

Já přišel na řadu v 18:40, dvě a půl hodiny po příletu.

"Marku, pojď."

Následoval jsme mladou izraelskou ženu v uniformě do malé kanceláře. Posadil jsem se ke stolu, po mé levici byli dva civilně oblečení muži. Později jsem byl informován, že byli ze Šin Bet, izraelské tajné služby.

"Proč jsi přijel do Izraele?" začala žena agresivně.

"Už jsem potřeboval dovolenou," odpověděl jsme klidně.

Tomu nerozuměla a požádala mě, abych mluvil víc nahlas.

Zopakoval jsem svoji odpověď stejně klidně a zřetelně jako předtím.

Bylo mi jasné, že se žádných zdvořilostí nedočkám.

"Kam chceš cestovat po Izraeli?"

Odpověděl jsem, že chci strávit první dvě nebo tři noci v Jeruzalémě a okolí, podíval se do kostela svaté hrobky, pomodlit se za bratra a pak jet do Betléma a Masady. Potom se přesunout do Tel Avivu, Haify, Galileje a možná do Ejlatu.

Stál jsem před problémem každého, kdo navštíví Izrael a plánuje zahrnout do svého itineráře i Západní břeh Jordánu. Zmiňte nějakou jinou destinaci než Betlém a vyhostí vás. Nezmiňte to a pojmou--li podezření, vyhostí vás také. A já měl v plánu jet na Západní břeh Jordánu.

"Koho znáš v Izraeli?".

"Nikoho."

"Jak dlouho plánuješ být v Izraeli?"

"Asi tři týdny."

"Cože? Tři týdny? To je moc dlouho. Nikdo necestuje do Izraele na tři týdny."

Zvažoval jsem, jestli je mám upozornit, že by možná ministerstvo turismu mělo jiný pohled na věc, ale neudělal jsem to.

Místo toho jsem odpověděl, že mám tři týdny a chci vidět co nejvíce.

"A co Pásmo Gazy? A co Západní břeh Jordánu?".

Měl jsme pocit, že jsem byl katapultován do béčkového špionážního thrilleru, ale přesto, že jsem byl nucen odpovědět pouze částečnou pravdu, zůstal jsem klidný.

"Kde budeš bydlet v Izraeli?" pokračovala žena.

Dal jsem jí jméno hostelu, kde jsem měl rezervaci na dva dny, a dal jí kopii rezervace.

"Proč jen dva dny?"

Vysvětlil jsem, že chci cestovat a být flexibilní a zůstat na místech, která se mi líbí.

"Kam jsi letos cestoval?"

"Paříž, Praha, Dublin a Turecko."

"Jak si můžeš dovolit tak často cestovat? To není možné."

Vysvětli jsem, že některé tyto cesty byly pracovní.

Následovaly dotěrnější otázky o rodině, manželství a rodinných dovolených. Téměř každá otázka byla následována obligátním: "Jseš si jistý?"

Jeden z mužů vstal.

"A co Pásmo Gazy? Kdy jsi jel do Pásma Gazy?"

Klidně jsem odpověděl, že jsem nikdy v Pásmu Gazy nebyl.

V určitých momentech připomínal tento výslech karikaturu, i když zastrašující.

Žena pokračovala.

"Je to tvoje první návštěva Izraele?"

"Ne, byl jsem tady se školou, když mi bylo jedenáct, a pak v roce 2011."

"Proč jsi tady byl se školou? Jsi učitel?"

"Bylo mi třináct."

"A podruhé?"

"2011."

"Jak dlouho jsi byl v Izraeli?"

"Dva týdny."

"Kde?"

"V Jeruzalémě, Betlémě a Tel Avivu."

"Cože? Dva týdny? A byl jsi jen v Jeruzalémě, Betlémě a Tel Avivu? To není možné."

Vysvětli jsem jí, že by klidně šlo strávit dva týdny jen v samotném Jeruzalémě a že to je vlastně důvod, proč jsem tu zase.

"Nikdo necestuje do Izraele víc než jednou!"

Ministerstvo turismu by mělo opravdu radost.

Následovaly další otázky v rychlé kadenci.

Dal jsem ji jméno kláštera a pár jmen lidí, se kterými jsem mluvil v restauracích a obchodech o náboženských a dalších místech v Jeruzalémě.

Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že je to jako konverzace s neodbytným dítětem.

Jeden z mužů se opět zapojil do rozhovoru.

"Takže jsi nepotkal žádné Palestince?"

"Ne," odpověděl jsem jasně s tím, jak mi došlo, že musí existovat prohibice na rozhovory s Palestinci.

"Jseš si jist?"

"Velmi jist."

"Takže když se podívám do tvého telefonu, nenajdu tam žádná jména Palestinců?"

"Ne."

"Radši mi to řekni teď, jinak budeš mít problémy."

Zopakoval jsem svoji odpověď.

"Znáš nějaké Araby v Londýně?"

"Díky své práci a studiím znám mnoho lidí z mnoha různých zemí."

"Co Mohamed?"

"Mohamed? Kdo to je?" zasmál jsem se.

Vyžádal si můj telefon.

Zvažoval jsem možnost odmítnout -- neboť mi to přišlo mimo rámec obhajitelných otázek -- ale odmítnutí by k ničemu nevedlo.

Spokojil se s rychlou kontrolou. Až později jsem zjistil, že použil pět liber kreditu bez mého svolení.

Žena si vyžádala, abych napsal své jméno, číslo pevné linky domů, mobil, soukromý email, pracovní email, otcovo a dědovo jméno.

Jeden z mužů se zeptal, jestli mám i jiný email.

"Ne."

"A co účet na Facebooku?"

Četl jsem kdysi článek, že izraelští úředníci chtějí po cestujících přihlášení do emailu a na Facebook, aby zkontrolovali kontakty. Řekl jsem tedy, že ho nemám.

To byla chyba.

Ukázal mi na obrazovce můj starý email na přihlašovací stránce Facebooku.

Vysvětlil jsem mu popravdě, že je to starý email a že ho nepoužívám a že tento facebookový účet byl vždy prázdný, ale on mě zarazil a zblízka na mě zařval.

"Lhal jsi od té doby, co jsi vešel do dveří! Vše co jsi řekl je lež! Buď budeš mluvit pravdu, nebo budeš mít velké problémy. Můžu ti to udělat velmi těžké. Když ti zakážeme vstup do Izraele, budeš mít problémy i v dalších zemích. Budou se zajímat a ptát, proč jsme ti zakázali vstup. Teď mi řekni o svém pobytu na Západním břehu Jordánu. Koho jsi potkal? Které Palestince jsi potkal? Které Izraelce? Chci jména!"

Opět jsem mu klidně odpověděl, že jsem na Západním břehu Jordánu nebyl.

"VYPADNI! VYPADNI!" řval.

Bylo asi 19:25. Pokrčil jsem rameny a odešel.

Za deset minut se vrátil s mým telefonem.

"Dnes tě do Izraele nepustíme".

Vycítil jsem, že ani zítra.

Šokovaný spoluzadržený se zeptal proč, ale odpovědi se nedočkal.

Takže jsem byl vlastně vyhoštěn, neboť jsem zapomněl na starý emailový účet, který jsem už dlouho nepoužíval, a na prázdný starý účet na Facebooku, který nikdy neobsahoval žádné kontakty na Palestince ani Izraelce.

V 19:55 mě imigrační úředník odvedl k výdeji zavazadel.

Tam se mnou pracovník výdeje vtipkoval, že už vyplnil formuláře, když se o můj batoh nikdo nepřihlásil.

Asi takto musí žertovat každý den.

Pak mě odvedli do velké bílé místnosti, uzavřené před zraky ostatních. V ní byl velký rentgen a dlouhá řada stolů.

Řekl jsem, že nemám laptop, ale že jako fotožurnalista mám mnoho fotovybavení. To bylo poprvé co jsem řekl, že se živím i jako fotožurnalista.

Zrentgenovali mi zavazadlo.

Dva zaměstnanci prohledávali můj batoh jakýmsi elektronickým zařízením, zatímco jsem byl odveden do malé místnosti.

"Vyndej věci z kapes."

Vytáhl jsem pár britských mincí a svůj novinářský průkaz. Můj pas mi stále nevrátili.

Pak jsem si měl sundat košili a rozepnout si poklopec. Upřel jsem pohled na imigračního úředníka, ale bylo mi naznačeno, že mám pokračovat.

Nikdy předtím jsem nebyl podroben tělesné prohlídce.

Ani v sovětském Rusku, Albánii, Latinské Americe. Ani v USA.

Jen v Izraeli.

Osahal mě od hlavy k nohám a pak mě objel elektronickým zařízením, včetně genitálií.

Pro bílého muže nepříjemná invaze do soukromí. Říkal jsem si, jak ponižující a invazivní musí být tento proces pro jiné cestující.

Obsah mých zavazadel byl prohledán a byl nyní rozložen na stole. Vyzvali mě, ať si věci sbalím. Měl jsem jen věci nutně potřebné pro cestovatele na dovolené.

Láhev s vodou mi vyhodili.

Ve 20:25 jsem se ocitl opět v čekárně v příletové hale. Teď tu byla volná místa. Imigrační úředník se posadil poblíž.

Muslimská žena, kterou jsem tu viděl čekat už ve čtyři hodiny odpoledne, tu byla stále. Etnický profil čekajících byl stále stejný.

Bez přístupu na záchod už pět hodin, bez jídla už dvanáct hodin.

Zavolal jsem do hostelu, že dnes nedorazím, že jsem byl zadržen a není jisté, jestli vůbec přijedu zítra.

Jakmile jsem hovor ukončil, imigrační úředník mě informoval, že budu deportován. Omluvil se, že mě neinformovali dříve a poukázal na to, že on osobně za to není zodpovědný. Zeptal jsem se, jestli ví, proč jsem deportován. Řekl, že neví.

Ve 21:20 vešla do místnosti pracovnice zpravodajské služby.

Taktéž mě informovala, že jsem deportován a že můj let do Británie bude další den v pět odpoledne.

Opět jsem se zeptal, proč jsem deportován.

"Bezpečnostní důvody," odpověděla.

Ve 21:55 mě dva muži informovali, že mě odvezou do "zařízení", kde se budu moci najíst a vyspat.

Jeden se pousmál, když četl formulář s mojí fotografií.

"Co jsi udělal? Házel jsi kameny na vojáky?"

Vysvětlil jsem mu, že jsem zrovna přijel jako turista do Izraele a zeptal jsem se, zda--li je důvod mého vyhoštění uveden na formuláři.

Uvedl, že mě nevyhostilo imigrační oddělení, ale Šabak. Jak jsem se později dozvěděl, Šabak je jiné jméno pro Šin Bet.

Pak jsem byl převezen do vězení nedaleko letiště. Jeli jsme asi deset minut v obrněném vězeňském automobilu.

Byl jsem vyzván, abych si s sebou vzal jen peníze a cennosti, zavazadla musela zůstat dole, nemohl jsem si vzít ani léky na žaludek.

Zeptal se mě na národnost a proč jsem tady. Řekl jsem, že jsem britský turista.

Nabídl mi jídlo -- které jsem na protest ohledné mého nespravedlivého zadržení odmítl -- a pak se omluvil a ukázal mi moji celu. Mám prý zabouchat na dveře, kdybych něco potřeboval.

Bylo 22:20, šest hodin po mém příletu.

I bez světla jsem rozeznal tři palandy. Na dvou se již pokoušeli spát jiní zadržení.

Posadil jsem se na prázdný kavalec.

Cela páchla močí. Na oknech byly dvojité mříže. Dveře měly kukátko, ale žádnou kliku. Viděl jsem záchod a umyvadlo. Zdi a spodek kavalce nade mnou byly pomalované graffiti.

Použil jsem záchod -- moje první příležitost po sedmi hodinách, a posadil se opět na kavalec a meditoval. Věděl jsem, že neusnu, tak jsem se o to ani nepokoušel. Pravidelně jsem mohl zaslechnout křik a bouchání na dveře. Některé hlasy byly ženské. Odpověď byla vždy stejná -- protivné "Jdi spát!"

V sedm ráno přišli do cely další dva muži. S jedním ze spolunocležníků mluvili rusky.

Jak denní světlo začalo osvětlovat celu, bylo vidět více detailů -- můj kavalec byl rozbitý a ze zdi čouhaly obnažené dráty.

Začal jsem číst graffiti. Zadržení pocházeli z celého světa. Tolik různých jazyků.

Uvědomil jsem si, že všichni tito lidé byli deportováni.

Hodně graffiti, ne-li všechny, odsuzovaly Izrael a jeho porušování lidských práv. Některé slogany volaly po svobodné Palestině. Těch pár antisemitských komentářů a svastik mě znechutilo.

Nejvíce ale mé oči přitahoval nenápadný nápis přímo nad mojí hlavou "Nepředstírám, že rozeznám noc ode dne, ale kdybych byl bůh, měl bych co říct."

Tato slova mě uklidňovala a zapamatoval jsem si je.

Odmítl jsem snídani a oběd. Svým spoluvězňům jsem vysvětlil, že jde o protest proti mému neoprávněnému zadržení a navíc, bez mých léků, bych ani jíst nemohl.

Celu jsem sdílel s Thajcem a třemi Moldavany. Thajec byl vyhoštěn po čtyřech letech pobytu v Izraeli, jeden z Moldavanů po deseti letech.

V deset dopoledne nás vyhodili z cely kvůli úklidu. Thajec a jeden z Moldavanů byli odvezeni ke svým odletům. Na dvorku jsem se přidal ke zbylým dvěma Moldavanům na cigaretu a povídali jsme. Bavil jsem se myšlenkou, že toto je jediné slunce, které uvidím v Izraeli. I oni byli po hodině odvezeni.

V 16:10, dvacet čtyři hodin po mém příletu, mě strážný informoval, že mě odvezou k mému odletu zpět do Británie. Konečně jsem si mohl vzít své léky. Bez vody se polykalo těžce. Nepil jsem žádnou vodu více než 24 hodin.

Seděl jsem sám v prostředním izolovaném oddělení obrněného náklaďáku. Dva imigrační úředníci seděli vepředu, jeden měl u sebe pouta.

Jeli jsme přes několik bezpečnostních stanovišť.

U jednoho se otevřely dveře do mého oddělení.

"Ahoj," řekla velmi mladá izraelská žena.

Opětoval jsem jí úsměv a měl silný pocit, že ji přišlo divné, že bych mohl udělat něco špatného.

Protože já nic špatného neudělal.

Možná má tento pocit pokaždé, když vidí někoho jet kolem v těchto obrněných náklaďácích k deportaci.

V 17:45 jsem byl dovezen k letadlu jako první pasažér.

Jeden z úředníků mi vysvětlil, že pas dají kapitánovi a že já ho dostanu, až budeme na britském území.

Při vstupu do letadla mě uvítala posádka EasyJet. Kapitán mi dal pas a usmál se.

"Už jste na britském území," řekl.

Dodnes s jistotou nevím, proč mi byl zamítnut vstup do Izraele.

Asi kvůli tomu, že izraelská rozvědka vyhledala dopředu mé jméno na internetu a našla mou fotožurnalistickou práci týkající se lidských práv. Rozhodli se nevyslýchat mě na toto téma, protože vyhostit mě jako turistu vzbudí méně kritiky než kdyby mě vyhostili jako fotožurnalistu.

Domnívám se, že dokud naše vlády nezačnou uplatňovat skutečný tlak na Izrael, aby každý po svém příjezdu mohl svobodně sdělit svůj záměr navštívit Západní břeh Jordánu, aniž by riskoval vyhoštění, budou jiní, podobně jako já, čelit této nechutné situaci.

(Překlad Václav Novák.)

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5558

Diskuse

Obsah vydání | 12. 6. 2013