Obyvatelé této země nechtějí žádnou budoucnost pro svou krajinu. Proč bych jim pořád nějakou vnucoval?

3. 6. 2013 / Karel Dolejší

Martin Míček mě ve svém textu o povodních a krajině řadí po bok Štěpána Kotrby, s nímž se v otázkách týkajících se přírody a ekologie prakticky na ničem neshodnu.

Češi si v první přímé prezidentské volbě zvolili toho nejméně ekologického kandidáta ze všech, který svůj zapšklý a zaťatý názor dává všude ostentativně najevo stejně, jako neomezenou podporu betonářské lobby. Zvítězil i v obci Horní Jiřetín, kterou hodlá předhodit velkorypadlům. Protiněmecká propaganda stavějící na obrazu nepřítele má tedy zjevně větší váhu než vlastní střecha nad hlavou. A povodně? Po prvních povodních v roce 1997 vláda Miloše Zemana řešila otázku, zda se nevrátit k osvědčené prvorepublikové praxi zákazu obytných staveb v tradičních záplavových zónách. Nakonec tehdejší premiér prognosticky vyhodnotil, že by to vyšlo draho a nemá to cenu, protože stoletá povodeň přece přichází jednou za sto let.

Tak jednoduše tomu ovšem není. Historicky se prokazatelně střídají cykly povodňového klidu a neklidu, přičemž takový neklid trvá zpravidla 30-50 let - takže právě v tuto chvíli jsme v nejlepším případě v polovině cyklu neklidu zahájeného v roce 1997, kdy Zemanova vláda nastavila parametry pro reakce na povodně v celém následujícím období. A vedle toho jsme v dekádách klidu věci výrazně zhoršili tím, že jsme drasticky snížili schopnost krajiny zadržovat vodu, od makrofaktoru v podobě vyasfaltování a vybetonování 10-15% plochy krajiny až po "mikrofaktory" v podobě způsobu orby či lesního hospodaření. K tomu pak přistupuje postupná destabilizace klimatu, takže na severu Norska dnes mají 29 stupňů, ktežto ve středu Evropy lije jak z konve a lidé, pokud mají čím, topí. No a co? Ať toho pokazíme sebevíce, odpověď bude v Česku vždy jen jedna jediná: Více betonu, více zatrubňování vodních toků, širší vozovky, více aut, těžší zemědělské stroje, více smrku v lesech, žádné meandry; vybetonujeme Labe tak, aby příští stoletá povodeň neměla v cestě pokud možno už vůbec žádné brzdy a za takových deset let nás spláchla všechny až do Hamburku. Staré komunistické heslo z 50. let "Poručíme větru, dešti" není v tomto státě nijak zastaralé, velká část obyčejných lidí tak uvažuje stále: Chcete přestat stavět v záplavových zónách, protože prý se to nedá žádným způsobem náležitě zabezpečit? To je ale poraženecký přístup! My podpoříme toho, kdo nám namaže "pokrokový" med kolem huby a až do příští povodně budeme v klidu. Až pak přijde další katastrofa, přidáme prostě další asfalt a beton, dokud tahle země montoven, pumpařů a skladníků neodplave sakumprásk rovnou do Němec, jimiž se tu tak straší - totiž aby se systematicky odvedla pozornost od nekonečně samolibé nekompetence, omezenosti a zabedněnosti těch, kdo na českém písečku už třidvacet let místo koncepční práce jen dohazují veřejné zakázky spřáteleným firmičkám a sponzorům.

Pravda je, že krajina je pro většinu obyvatel české kotliny onou "třešničkou na dortu", o které kdysi tak upřímně hovořil Václav Klaus. V době hluboké ekonomické krize lidé, pro něž je na prvním místě jejich vlastní materiální zabezpečení, na "luxus" v podobě krajiny naprosto krátkozrace kašlou, protože nechápou a dokoce zatvrzele nechtějí chápat, co to v důsledku přinese. A takových je v tomto státě veliká většina.

0
Vytisknout
5394

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2013