Řízněme do toho! / Rozetněme to!

1. 6. 2013 / Karel Dolejší

...hrd zmrd skrz smrt
zmrd hrdla řezů pařez
vlasti má, všemi mastmi mazaná!
německá vlasti, hajmát jediná
i v dědictví mi stanná
hej, od Šumavy k Tatrám
nesu, nesu játra...
František Dryje: Vlastenecká (Ze sbírky Ach!)

Bez ohledu na to, jaké konkrétní pohádky o dějinách Abendlanďané v daný okamžik sami sobě zrovna vyprávějí, jejich tvořivost a fantazie jsou vždy převelice bídné a omezené dosavadní tradicí. Každý příběh, ať už náboženský nebo "ateisticky" historiosofický, je tedy vždy schematizován podle jednoho ze tří archetypálních modelů. Nejstarší z nich představuje Augustinova konstrukce dějin spásy zcela oddělených od relativně bezvýznamných světských dějin. Cokoliv se ve světě podléhajícím postupnému úpadku přihodí, nedává Augustinovi samo o sobě žádný smysl, protože ten skutečný čas, kde se teprve dozvíme proč a jak, začne až poté, co tento svět - jakási nutná mezera mezi dvěma rajskými stavy - skončí. Kdy přitom skončí, to není naše věc a už vůbec ne naše práce. Další ve frontě na vzorové historické narativní schéma je Gioacchino da Fiore - tedy jeho chiliastická představa o tisícileté vládě Ducha Svatého, která nastoupí po aktuálním Věku syna, jenž zase následoval po starozákonním Věku otce. Světské dějiny jsou zde naopak mimořádně zvýznamněny, jenomže předpokladem toho, aby nabyly plně své potenciality, je zásadní a náhlý dějinný převrat. Zde se otvírá prostor i pro variantní představu, že se má lidskými silami takovému převratu napomoci, pokud nepřichází sám a automaticky, což je mnohem častější verze; neboť jen a jen převrat prý otevře cestu ke zlepšení. (Že by mohl ve skutečnosti otevřít i cestu k výraznému zhoršení, s tím se jaksi vůbec nepočítá.) Konečně třetí je relativně jednoduchá a krotká kantovská představa postupného uskutečňování transcendentní normy v dějinách, která v této krizové době pro svou naprostou neradikálnost zůstává v oběhu snad jen mezi zbylou vrstvičkou humanistů z vyšší střední třídy.

Jak upozorňuje John Michael Greer, jestliže se menšinovému myšlenkovému proudu nezdaří pokus stát se společensky většinovou záležitostí, jednou z velmi pravděpodobných vývojových trajektorií je vždy přechod k apokalyptickým předpovědím. Ty zároveň dále přispívají k jeho marginalizaci, která postupně nabírá na tempu.

Text Ivana Horáčka "Konec světa v roce 2012" je v tomto směru velmi zajímavým studijním případem. Horáček ohlašuje konec věku postmodernismu a nahrazení i postfilosofického myšlení surrealismem. Jistá svůdnost takového pojetí právě po nedávných prezidentských volbách s jejich masivním výronem kolektivní iracionality na straně fanatických příznivců obou kandidátů by ovšem neměla zastírat četná zjednodušení a myšlenkové zkraty, s nimiž Horáček pracuje. Zaměřím se jen na ty hlavní.

Předně: V jakém smyslu přesně platí Horáčkova teze, že s rozvojem věd a informačních technologií padla představa o rovnocennosti různých výkladových schémat? Do jaké míry lze tvrdit, že technokratický řád kontrastovaný s chaosem (typické je zde právě to, že postmoderna je na pozadí staré autoritativní moderny dogmaticky pojímána nikoliv jako řád svého druhu, ale zcela staromilsky jako chaos) se vyjevuje naším googlováním přesných vědeckých pravd? Týká se to kromě přírodních věd depolitizovaných, jak ukázal Lucien Goldmann, cíleně již za absolutismu, snad také nějak "humanities"? Dokážeme snad vygooglovat, zda je na tu či onu aktuální politickou událost správné pohlížet z perspektivy paleokonzervatismu, konzervatismu, evropského politického liberalismu, sociáldemokratismu (a jeho faceliftované americké obdoby), komunismu, anarchismu nebo environmentalismu? Zruší snad kult expertů a "objektivity" řádu veškerý ten nepřetržitý polytheistický souboj v politice, který přesně vykázala sociologie vědění už před více jak osmdesáti lety?

A kromě toho: Kam bychom se vlastně dostali, pokud bychom se opravdu domnívali, že politickou pravdu dokážeme prostě vygooglovat? Někam jinam, než kde se nad politickými oponenty vynášejí psychiatrické diagnózy a zavírají se do blázinců? Toho myslím dvacáté století užilo až hanba a neradno se k tomu ani v nejmenším náznaku vracet.

A dále: Kdo kromě naprosto oddaného příznivce surrealismu může byť jen na okamžik uvěřit, že obhajobu veškeré individuality a plurality proti údajně neprostřelné objektivitě vědeckého řádu převezme do svých rukou výhradně jen tento velice zajímavý a podnětný, popularizaci a šíření nesporně zasluhující, nicméně nenapravitelně menšinový směr?

V celé mase výřečného textu na 124+7 stranách budete marně hledat odpověď na otázku, jak změnit naprostý nepoměr sil mezi velikými nadnárodními korporacemi a přebujelým finančním sektorem na jedné straně a tradičním národním státem jakožto obhájcem řádu na straně druhé - tedy věc, která je hlavním kořenem "naší nynější krize". Zato se v té či oné podobě ozývá nadšený autoritativní cant vynášející pomstychtivé rozsudky nad ideologickými formami, které v tomto geografickém prostoru v 90. letech přes noc nahradily oficiální marxengelsleninneostalinismus minulého režimu. Ale jestliže se tak nadšeně odsuzuje starý symptom čehosi, čemu se principiálně odmítá rozumět, aniž bychom se sebeméně osvobodili z aktuální a skutečné mocenské nadvlády korporací, na níž vposledku záleží ze všeho nejvíc - co jiného v součtu vychází než zachování dosavadních určujících mocenských nerovností mezinárodního charakteru plus navrch likvidace tolerantních vnitrostátních politických forem z poslední doby západního rozmachu? Pokud budeme zaslepeně svalovat vinu za západní úpadek a politickou impotenci na postmodernismus, užijeme si v nezměněné formě situaci, kdy klíčoví globální hráči nadále zůstanou mimo dosah našeho vlivu, zato však budeme navíc k tomu pod pantoflem operetních národních státečků řízených ambiciózními druhořadými napoleonky, kteří vnucují podřízené společnosti sestávající z neprivilegovaných Baumanových lokálů zcela absurdní a arbitrární představy v nepodstatných otázkách typu jaký transparent smí nebo nesmí nést v protestním průvodu budoucí řádný univerzitní profesor.

***

Znával jsem jednoho akademika, který nejméně deset let, dokonce ještě i jako profesor, přespával ve spacím pytli na tzv. karimatce v nepodsklepené kanceláři univerzity. Kdybych teď chtěl být zlomyslný a chtěl si zahrávat s oficiálními mezinárodními lékařskými diagnózami, zmínil bych samozřejmě Z59.0 (bezdomovec), Z59.1 (nepřiměřené bydlení), případně také Z59.2 (neshody se sousedy, nájemníky a vlastníkem), Z59.8 (jiné problémy související s bydlením a ekonomickou situací) či Z59.9 (blíže neurčený problém související s bydlením a ekonomickou situací). Když takový člověk po letech použije obraz bezdomovce k dehonestaci celé intelektuální tradice, které se vlastně ani nikdy nenamáhal pořádně porozumět a líčí ji zásadně podle nejupadlejších třetiřadých forem, je to asi stejné chucpe, jako kdybych si například já neobyčejně zlomyslně utahoval z blonďáků, mezi něž dnes již nepatřím, neboť mi časem vlasy ztmavly, tak jako zase jiný zdědil třeba dům po rodičích. Ponechám tedy některé věci laskavé péči adleriánů zajímajících se o psychické kompenzace statusových inkongruencí a budu se nadále vyjadřovat pouze k intelektuálně přínosné produkci autora.

***

Jak vypadalo středověké pojetí svobody? Za svobodného se považoval ten, komu bylo tradičními výsadami zaručeno právo žít způsobem, na nějž byl zvyklý, aniž by to nutně znamenalo absenci výrazného nátlaku. Právě o takové svobodě píše na základě poválečných úvah Bohuslava Brouka Bruno Solařík. Bylo by skvělé číst podobný text řekněme v roce 1999 či 2003, kdy tzv. lidskoprávní intervencionismus Západu byl v plné síle a mělo nějaký smysl jej napadat za účelové zneužívání patosu svobody. Ale ještě i vloni by to vlastně bylo velice zajímavé a kontroverzní. Dnes, kdy na troskách Arabského jara tiše umírá i představa, že má Západ na podporu svobody nějak výrazně zasahovat, jde ale myslím o počin poněkud opožděný a jednostranný. "Humanitární intervence" dnes prosazuje proti odporu většiny americké veřejnosti i prezidenta Obamy militantní křídlo Demokratické strany či někteří "jestřábi" mezi republikány, nebo dále úpadková Francie a Velká Británie, které na podobné intervence ani ve většině rozvojových zemí nemohou samy pomyslet - ale vcelku je tato věc víceméně mrtva a případná další vojenská dobrodružství se budou ohánět úplně jinými důvody. V čem potom spočívá přínos halasného odmítání západní liberální ideologie, která už dávno nemá ani doma daleko k politické mrtvole? Není spíše čas na to zbavit veškeré rozpravy o svobodě konečně ponižujícího postavení nástroje imperiální expanze a ptát se řekněme v návaznosti na Roberta Kalivodu po jejich autentickém smyslu zcela mimo horizont Boasových úvah o svobodě Eskymáků? Nebo opravdu nejde udělat krok za Broukův dobový cynismus?

***

Možná si některé věci špatně pamatuji, ale podle mě poválečný čs. surrealismus svého času označil periodu kohabitace s komunismem za vážný historický omyl a zdůrazňoval potřebu velmi kritického přístupu ke spasitelským komplexem poznačené patriarchální komunistické ideologii (viz např. Vratislav Effenberger: Republiku a varlata; připravuje k vydání nakladatelství Torst). Mám za to, že ani dnes by něco podobného nemohlo vůbec škodit a mnohomluvné manifesty prokládané zmatenými odkazy na komunismus v surrealistické revui ve mě vzbuzují značné rozpaky. Podle staré solidní definice je komunismus "hnutí, které přivodí změnu stávajícího stavu". Režimy, které jsou nám dnes dávány za příklad jako komunistické, jsou ale buď ve skutečnosti autoritářsky kapitalistické, nebo případně jejich plánované hospodářství dokázalo zopakovat výrazný úspěch minulého režimu v podobě naprostého nedostatku toaletního papíru. Nic z toho, co jsem v č. 69 revue Analogon nalezl, o žádné závažné změně stávajícího stavu, která by někam vedla, sebeméně nevypovídá. Postmodernismus původně alespoň systematicky analyzoval neúspěch posledního západního pokusu o revoluci v roce 1968. Posměváčkové, kteří se sami ani tak daleko nedostali, těžko politicky dosáhnou více, než jimi proklínaní a odepisovaní (a jistě, dávno vesměs do pohodlné rutiny a šmíry upadlí) postmodernisté.

V německo-ruském potýkání o tento geografický prostor zůstane bez ohledu na osud postmodernismu i nadále v platnosti pouze následující programová formule, kterou se řídí a budou řídit politické elity bez rozdílu barev stranického dresu: Jób tvoju hajmáť!

0
Vytisknout
3412

Diskuse

Obsah vydání | 4. 6. 2013