Permanentní vládní krize

17. 11. 2012 / Marek Řezanka

"Pan premiér mi sdělil svůj názor bez jakéhokoliv objektivního důvodu, proč pana Vacka jmenovat nechce", postěžovala si Karolina Peake v nekonečném seriálu, který by se mohl jmenovat: "Zítra už (vy)padneme, drahouškové", a který se momentálně týká jména R. Vacka, nově navrženého kandidáta na ministra dopravy v Nečasově kabinetu (po V. Bártovi a P. Dobešovi). Kolik ministrů ještě tato vláda vymění -- a u kolika z nich půjde (tentokrát již zaručeně) o rozkol k pádu vlády vedoucí?

Vláda nám přece padala již na jaře, a to jak před rokem, tak letos. Věci veřejné dokonce naoko odešly do opozice, aby vždy dostatečný počet jejich poslanců schválil sebeproblematičtější a sebezávadnější zákon (zákon, který umožňuje prolomení Benešových dekretů, tedy o církevních restitucích, za problémový považuji).

Jako vstoupil do historie pojem "permanentní revoluce", premiér Nečas a jeho vláda patrně historii obohatí termínem "permanentní vládní krize". Mnozí si již zvykli, někteří však vždy s novým impulsem křísí naděje a utápí se v očekáváních, ve kterých nakonec utonou.

Vláda toho za dva roky svého (krajně nešťastného) působení stihla poměrně hodně -- a odolnost by jí mohla závidět i kočka, která má životů údajně devět. Přečkala aféru s odposlechy, Bártovo nepravomocné odsouzení za korumpování poslanců, aby mu je nezkorumpovali jiní, vydržela odchod tolika ministrů, kolik jich pomalu bylo jmenováno, srovnala se s odchodem "Veverek" do opozice (vytvořila si totiž stranu LIDEM), přežila dubnovou masivní protivládní demonstraci, korupční aféry, fiasko v krajských a senátních volbách, metanolovou aféru -- ve výčtu toho, co tato vláda přečkala, by se dalo pokračovat.

Nejedná se sice o vládu rozpočtové odpovědnosti (na to dopadá odhad vývoje HDP až příliš katastrofálně -- a v podobném stavu se nachází i výběr daní, které rozhodně nejsou nízké), a už vůbec ne boje proti korupci (jediný vazebně držený za korupci je z "větších ryb" opoziční a vládě nepohodlný Rath, jehož sice soudy nesoudí, který je nám všem ovšem krajně nebezpečným, na svobodě by nás ovlivňoval svou protivládní rétorikou -- zato pánové Šiška, Drobil či Dalík jsou volní). Symbolem této vlády je návrat a velkolepé osvobození T. Pitra. Potřebujeme snad efektnější emblém současných poměrů?

Vláda své logo má. Vláda neutuchající výdrže. Co potřebuje odhlasovat, to si odhlasuje. V lidech ještě více zadusí jejich nadšení a srazí je v jejich frustracích na samé dno. Účel?

Koho ještě může K. Peake dojmout svou rozhořčenou zásadovostí? Jak dlouho v ní hlodal červíček pochybností, zda po P. Lessym nastoupil ten pravý? Stačilo hodit řeč, a hned věděla, že je to prezident jak má být.

P. Nečasovi se zřejmě zalíbila metoda nevysvětlování. Co platí na "lid", musí platit i na LIDEM. "Dospěl jsem k názoru, že tento nominand (R. Vacek) strany LIDEM by nebyl přínosem pro resort ministerstva dopravy. Předsedkyni Peake jsem řekl, že od ní očekávám jiný návrh na tento post." Tak, vzali mu oblíbence, ať se teď chvíli dusí ve své šťávě.

Diváci, kteří u zpráv ani nedutají, když už to vypadá, že krajně asociální a velmi nekompetentní (hlavně v případě resortů sociálního zabezpečení, kultury, dopravy, obrany a spravedlnosti) vláda si bude balit kufry, a pak jen zatínají zuby, když v dalším díle vidí, jak se vlastně nic nestalo, by si měli uvědomit jedno. Ti, kteří se u moci udržet mohou jen a jen svými silami, se udrží.

Jediný zvrat by možná mohl způsobit návrat V. Klause do čela ODS -- ale stane-li se tak, vláda již stejně splní vše, co svým věrným (a na mysli nemám většinu voličů) slíbila.

Dnes, tedy 17. listopadu, je den, kdy bychom se měli přestat dělit na tým modrých a rudých -- a spíše se zamyslit nad jinou osou dělení. Tato dělící čára na jedné straně vyděluje ty, kteří si již na korupční a klientelistické vztahy zvykli jako na normu, dokonce je povýšili na systém -- a ty, kteří se s tímto stavem nehodlají smířit, protože věří v demokratické principy. Na ty, kdo chtějí uzurpovat moc, vzdělání (to je velmi důležitý statek pro mocenské elity), a ty, kdo si takové počínání elit nechtějí nechat líbit, a kdo požadují posílit práva občanů.

Řešením není výměna tváří -- ta možná oživí nekonečné seriály, ale nikoli demokracii. Je potřeba hledat změnu systémovou, a to by mělo být i požadavkem demonstrujících. Změnu, která nebude vyhovovat pouze pěti nejmocnějším rodinám, jak je definoval Eric Best. A ještě jedna věc je důležitá.

Svou pasivitou, či aktivitou nerozhodujeme pouze o našem státě, dáváme tím i najevo, jakou (ne)chceme mít Evropskou unii, a na jakých základech ji chceme udržet. To není počínání "lůzy", tomu se říká krajní projev občanské zodpovědnosti (v případě zavedení nástroje obecného referenda by šlo o samozřejmou věc) a vzkaz ostatním členským zemím a jejich občanům. Odsuzujme násilí, neprodávejme však těžce vybojovávané svobody a draze vykoupená práva za misku čočovice, zvláště, když je dva roky po datu spotřeby.

0
Vytisknout
7050

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2012