Jedna zapomenutá okupace v Evropě

22. 8. 2012 / Amy Mackinnon

Po dlouhé zimě autoritářských režimů vznikla naděje, že takzvané "Arabské jaro" bude zosobňovat tání, začátek reforem a liberalizace. Ze zpětného pohledu to bylo podivné a vlastně zlověstné jméno pro hnutí, které před 44 lety představovalo tolik naděje.

Úterý 21. srpna bylo 44. výročím potlačení jiného jara, které tehdy ještě nebylo arabské - výročím invaze Varšavského paktu do Československa, po jaru a létě liberalizace a reforem, známých jako Pražské jaro.

V časných ranních hodinách 21. srpna 1968 provedlo pět členských zemí Varšavské smlouvy invazi do Československa. Vyslalo do té země 100 000 vojáků a 2300 tanků. Okupační jednotky odešly až po pádu komunismu, začátkem devadesátých let.

Amy Mackinnon hovořila s dr. Janem Čulíkem, který byl tehdy vnímavým patnáctiletým teenagerem. Žil v době invaze na pražském Starém Městě.

Amy Mackinnon: Máte nějaké vzpomínky na samotné Pražské jaro? Všiml jste si změny v politické atmosféře?

Jan Čulík: Víte, celá věc začala jednoho večera v březnu 1968. Rodina se shromáždila v kuchyni našeho pražského bytu. Hrálo rádio - po Rozhlasových novinách v 19 hodin se vysílal pravidelný pořad "Co chcete vědět o..." Toho večera to byl přímý přenos z Výstaviště, kde se shromáždilo asi tisíc lidí. Na otázky odpovídal panel expertů - nás ale šokovala náhlá otevřenost otázek a odpovědí. Najednou se oficiálně v rádiu mluvilo o zločinech vládnoucí komunistické strany. Pořad narušil vysílací schéma - netrval jako obvykle půl hodiny nebo hodinu, pokračoval nepřetržitě až do asi pěti hodin ráno. Národ byl mesmerizován tím vysíláním. A to byl začátek Pražského jara.

Následovala opojná orgie veřejných debat, které pokračovaly po dobu několika měsíců. Pražské jaro byla mediální záležitost. Velmi rychle vznikly mediální celebrity a národ je miloval. Hnutí začalo debatou o zločinech stalinismu.

Amy Mackinnon: Podílel jste se na tom, co se dělo? A co vaše rodina a vaši přátelé?

Jan Čulík: Celkem vzato mělo Pražské jaro vlastně velmi silné pubertální rysy. Takže to samozřejmě mocně oslovovalo patnáctiletého člověka. Vzpomínám na jeden článek v Literárních listech - jmenoval se Čas třešní. Autor argumentoval, že jakmile dozrály třešně a prodávaly se v pražských ulicích, člověk by si měl koupit kilo třešní a jít ulicemi a nabízet třešně kolemjdoucím. A článek popisoval příhody autora, když tohle dělal. Bylo to vlastně velmi hipířské.

Celé hnutí Pražského jara vycházelo z energie obyčejných lidí. Vedoucí politikové v komunistické straně byli relativně neochotnými následovníky veřejného tlaku, který vytvářeli spisovatelé, mediální celebrity, studenti, intelektuálové.

Musím k tomu dodat, že šedesátá léta jako celek, asi tak od roku 1963, byla v Československu nesmírně liberální. Můj otec byl členem skupinky filozofů, v jejichž čele stál Ladislav Hejdánek, kteří se od konce padesátých letech a začátkem šedesátých let scházeli pravidelně v našem pražském bytě na Starém Městě. Před časem jsem o tom objevil pár vět v jedné historii české literatury. Když jsem se o tom zmínil matce, řekla, "Ano, a já jsem je vyhodila. Protože řvali do tří do rána a pořád šíleně kouřili. Řekla jsem tvému otci: 'V bytě jsou malé děti, nemohly by se ty vaše schůzky konat zase i někde jinde?'" A tak skončily. Má matka zlikvidovala historicky významná setkání pražských filozofů!!

Amy Mackinnon: Angažoval jste se v hnutí Pražského jara?

Jan Čulík: Bylo mi patnáct. Hlavně jsem tou dobou poslouchal rádio. Je fakt, že jsem po určitou dobu pracoval u stánku studentů, kteří požadovali obnovení diplomatických styků mezi Československem a Izraelem. Ty byly po arabsko-izraelské válce r. 1967 zrušeny. Řekl jsem těm univerzitním studentům, že jsem středoškolák, což byla lež, protože jsem byl teprve v posledním ročníku základní školy...

Amy Mackinnon: Překvapila vás invaze?

Jan Čulík: Ano, jenže celé léto 1968 jsme žili jako země velmi riskantně. Bylo to horké léto plné vážných hrozeb od Sovětů. V červnu 1968 zahájili Sověti v Československu vojenské cvičení ve spolupráci s československou armádou, a když manévry skončily, ruská vojska odmítala se vrátit do Ruska. Bylo to pořád ve zprávách.

V Prokopském údolí se našly dvě zavražděné dívky. Jedno vysvětlení spekulovalo, že možná byly svědky nějakých machinací agentů KGB. Kdo ví. (Pozn. red.: Tyto dvě vraždy byly objasněny až r. 1980, tvrdí se v článku z r. 2001. Dobové spekulace o KGB se nepotvrdily, ZDE)

Amy Mackinnon: Tak jak to vypadalo v den invaze? Kdy jste se o invazi dověděl a jak?

Jan Čulík: Byla to velmi horká letní noc. Okna dokořán otevřená. Rodina se dívala v televizi na starý film Řeka čaruje - o muži, který mládne. Pak jsem šel spát, ale v noci byl nezvyklý hluk. Na ruzyňském letišti přistávala ruská vojenská letadla. Asi od čtyř hodin ráno začali telefonovat známí, že došlo k ruské invazi.

Rádio nevysílalo. Když se pokusilo asi v jednu hodinu ráno odvysílat protestní rezoluci, vydanou předsednictvím ÚV KSČ, komunistický činitel, ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffman, nařídil, aby byly vysílače vypnuty. Takže se odvysílala jen první věta. Rozhlasové vysílání však bylo v brzkých ranních hodinách obnoveno a hrálo pak naprosto hrdinskou, výjimečnou roli.

Amy Mackinnon: A jak to na vás celé působilo?

Jan Čulík: No, byl jsem samozřejmě šokován. Asi v devět hodin ráno jsem poslouchal rádio a vzpomínám si, že jsem mechanicky chodil kolem stolu v obývacím pokoji. Rusové našli pražský rozhlas a stříleli z tanků. Ve vysílání bylo slyšet střelbu. Zahráli státní hymnu a odešli ze studia. Ale pražský rozhlas měl nouzové plány pro případ třetí světové války. Takže novináři se odebrali do podzemních bunkrů a vysílali k národu bez přerušení po celý první týden invaze. Oni se zasloužili o to, že nedošlo ke zmatkům a prakticky k žádnému krveprolití.

Amy Mackinnon: A co bylo pak?

Jan Čulík: Vedení komunistické strany bylo zatčeno a deportováno do Moskvy, kde byli drženi v izolaci a byli zastrašováni. Avšak invaze se v Československu stala naprostou mediální událostí. Deníky tiskly mimořádná vydání, dvě nebo tři stránky, vytiskly to rychle a náklaďáky to zadarmo rozvážely po městě. Výkladní skříně a zdi československých měst byly pokryty plakáty, proklamacemi, kreslenými vtipy, mnoho těch vtipů bylo opravdu zábavných. Lidi se zastavovali, četli to všechno a smáli se. Vznikl neuvěřitelně euforický pocit národní jednoty. Podíleli se na to všichni. Lidé Rusům nejprve říkali "okkupanty", ale pak jim nějací odborníci na ruštinu v rádiu poradili, že jim mají říkat "zachvatčiki", což byl výraz, který Rusové sami používali pro nacistické vojáky za druhé světové války.

Rodiče mi nedovolili jít 21. srpna na Václavské náměstí, báli se, že je to nebezpečné. Na Starém Městě jsem ale do ulic vyšel. Jako všichni ostatní jsem pociťoval euforii v důsledku celonárodní jednoty. Bylo to zvláštní, ale lidi prostě měli ten pocit. Nejsvobodněji a nejjednotněji se cítili právě během toho prvního týdne okupace. Veřejná debata ruské vojáky totálně demoralizovala. Asi od poloviny týdne dostali příkaz konfiskovat tranzistorová rádia, která lidi měli u ucha. Někteří puberťáci schválně nosili před ruskými vojáky u ucha kusy uhlí a měli obrovskou legraci z toho, když jim to uhlí Rusové taky zkonfiskovali.

Asi o týden později se české vedení mohlo vrátit z Moskvy do Prahy. V rádiu se vysílalo společné prohlášení, které bylo zcela zjevně Čechoslovákům nadiktováno Brežněvem. Bylo hodně stalinistické. Asi hodinu poté na to lidé v médiích reagovali opravdu záporně. Za tohle během těch předchozích bezesných nocí přece nebojovali, zdůrazňovali. Pak vystoupil v rozhlase Dubček, jeho projev byl přerývaný pauzami, vzdychal a v jednu chvíli se téměř rozplakal, tak mu lidi odpustili.

Amy Mackinnon: Protože věděli, že to nepodporuje?

Jan Čulík: Dubčekovo vzdychání a pláč byly bezpochyby autentické. Všichni věděli, že byl v Rusku pod obrovským tlakem. Jenže Dubček byl zoufalec. Nebyl moc chytrý. Byl hodný, ale to bylo tak všechno. Hlavním problémem v roce 1968 bylo, že vedení komunistické strany tvořili druhořadí lidé.

Amy Mackinnon: Měl jste kdy pocit, že by vaši rodinu mohla sovětská invaze ohrozit?

Jan Čulík: Invaze ze srpna 1968 neohrožovala obyčejné lidi. Myslím, že po celé zemi zemřela asi stovka osob, ale to bylo většinou v důsledku nehod. Na Klárově v Praze se dala jedna čerstvá absolventka univerzitního studia do běhu, aby dostihla tramvaj. Tramvaje jezdily mezi tanky s ruskými vojáky, sedícími na nich. Jeden ruský voják to viděl a prostě ji zastřelil ze samopalu.

Udělal jsem pitomost. Podobně jako mnoho jiných Čechů, moji rodiče uvažovali o tom, že emigrují. Jenže já jsem řekl: "Ať odejdou Rusové, já nikam nejedu." Pohlédli na sebe a přestali spekulovat o emigraci. O devět let později jsem to byl já, kdo se odstěhoval na Západ, kdežto mí rodiče zůstali v Praze.

Amy Mackinnon: A nadcházející normalizace? Jaká ta byla?

Jan Čulík: No, na jaře r. 1969 se konalo hokejové mistrovství světa. Češi milují hokej. Jejich družstvo bylo velmi dobré. A v březnu 1969 československé družstvo vyhrálo dvakrát nad Rusy. V Praze došlo k extatickým demonstracím a provokatéři z Stb vypálili kanceláře ruského Aeroflotu na Václavském náměstí. Brežněv tajně přijel do Prahy a vyhrožoval druhou invazí.

Dubček byl odstraněn a poslali ho jako velvyslance do Turecka. Pak ho zbavili všech funkcí. Nakonec se vrátil do Bratislavy, kde v následujících dvaceti letech pracoval jako úředník lesní správy.

Amy Mackinnon: Vzhledem k tomu, že jste byl v takovém věku, kdy události na člověka dělají velký dojem, jak to na vás všechno působilo?

Jan Čulík: Byl jsem naprosto pod vlivem ducha roku 1968. Jak jsem řekl, celá ta doba byla vlastně strašně pubertální, takže mě to oslovovalo. Byla to otevřená, kritická, zábavná éra. Byl jsem v totální opozici vůči husákovskému režimu.

Amy Mackinnon: Myslíte si, že to na vás zanechalo stopy dodneška? Zachoval jste si svého vzbouřeneckého ducha až do dnešní doby?

Jan Čulík: Naštěstí jsem byl příliš mladý na to, abych byl postižen tím, co se dělo pak. Ale od začátku roku 1970 docházelo k čistkám. Celý národ byl podroben politických výslechům. Všichni museli odpovědět na otázku, zda souhlasí s invazí (=bratrskou pomocí) a když řekli, že nesouhlasí, vyhodili je z práce. Často ty výslechy prováděli kolegové z barikád, kteří se prostě rozhodli připojit se ke kariéristům. Všichni museli dělat ponižující rituály.

Myslím si, že člověk by si měl zachovat svobodu, nezávislost a důstojnost za každou cenu. Žádné zaměstnání nestojí za doprdelismus. Pohled na některé lidi, kteří se "obrátili", prostě protože chtěli být bohatí, byl odporný.

Amy Mackinnon: Je možné se z Pražského jara v souvislosti s Arabským jarem nějak poučit?

Jan Čulík: Nevím, zda existují paralely s Arabským jarem. Potíž je, že i když vedoucí představitelé československého jara byli reformní komunisté, byli to pořád ještě věřící, idealističtí komunisté. Autenticky, naivně věřili v komunistickou stranu a v marxismus. Měli pocit, že Rusové ten projekt zvorali. Takže typickým československým mesiášským způsobem si vymysleli svou "jedinečnou, československou cestu k socialismu" a nabídli ji Rusům jako vynikající objev. Jenže brežněvovci v Rusku byli cyničtí političtí manipulátoři moci, marxismus je nezajímal, zajímala je moc. Byli pravicoví a idealismu Čechoslováků se vysmívali.

V současnosti probíhá v České republice energická debata, z níž vyplývá, že mnoho lidí by se chtělo vrátit do režimu před rokem 1989. Nemohou zapomenout na to, že v době před rokem 1989 existovala plná zaměstnanost. Mnoho Čechů dnes opravdu nenávidí zkorumpovaný režim, který jim dnes vládne. A toto je opravdu zajímavé: Mnoho lidí říká, že se jim po roce 1989 nikdo neptal na to, co chtějí. Oni nechtěli tržní kapitalismus bez jakýchkoliv omezení. Domnívali se, že se bude pokračovat v přerušeném experimentu "socialismu s lidskou tváří". Byla to třetí cesta. Je možná škoda pro Západ i pro Východ, že její možnosti nebyly nikdy řádně vyzkoušeny.

Toť vše.

Tento rozhovor původně vyšel v angličtině 21. srpna 2012 ZDE

0
Vytisknout
6361

Diskuse

Obsah vydání | 24. 8. 2012