RECENZE PR ČLÁNKU, TVÁŘÍCÍHO SE JAKO ROZHOVOR

Deflorace Freuda řádící mezi psychoanalytiky

25. 5. 2012 / Štěpán Kotrba

Přiznám se, že "Přiznání" Jana Sterna o tom, kterak mystifikoval postmoderní kulturální blábolily svými knihami o psychoanalytické interpretaci současné popkulturní reality, zveřejněný v Britských listech jako rozhovor pod názvem "Byl to jeden velký vtip. Ale neomlouvám se", nevěřím. Už proto ne, že mystifikace byla tak pečlivě a s rituální ornamentikou propracována (stejně jako rozhovor), až obé poukazuje na svůj obsedantně-kompulzivní charakter. Autor, který k podvědomým tužbám neživit se rukama ani nohama, ale jinými orgány, určitě inklinoval už v dětství, během této dozajista nelehké dlouhodobé práce prožil svůj odborný coming-out a stal se sám psychoanalytikem, i když to stále ještě popírá. Vytěsňovací mechanismus Sternovy mysli je ale lidsky i medicínsky pochopitelný.

Deflorace díla Sigmunda Freuda brilantní persifláží, ne nepodobné samotnému dílu Mistra, hrozí upadnout do zapomnění. Ztráta PR kamaráda musela autora bolestně a niterně ranit, mimo to, že prodej knih musí stagnovat. A jelikož každý spisovatel, živící se produkty svého nebo cizího mozku, musí prodávat své dílo veřejnosti stejně často a intenzivně, jako kurva, živící se přirozeně, nemůže si autor dovolit trvale upadnout ani do hypnotického sebesupokojení, ani do bezvědomí či dokonce do zapomnění. Přechodného stavu lze ale využít opět stejně obsesivně - literárně. Obsedantně kompulzivní porucha (OCD - obsessive-compulsive disorder) patří k poruchám chronickým a obtížně léčitelným - pouze kognitivně behaviorální terapií. Kompulzí se pacient zbaví až po vyléčení obsesí... Ty ho ale musí nejdříve přestat úzkostně fascinovat.

Ale to by byl konec plodného a nadějného literáta. Fatherfuckera. Tož tak.

0
Vytisknout
2662

Diskuse

Obsah vydání | 25. 5. 2012