Presumpce viny a média

25. 5. 2012 / Stanislav A. Hošek

V našem kulturním, pro mnohé civilizačním, okruhu platí zásada presumpce neviny, vyjadřovaná nejobecněji sloganem: Kdo není pravomocně odsouzen, je považován za nevinného. Nemám tak široké znalosti, abych věděl, v kterých právních řádech v kterých zemích a od kdy se začal prosazovat u veřejně činných osob, nebo alespoň u zvolených politiků, princip doslova opačný. Presumpce viny.

Když se s ním začalo operovat i v politickém prostoru naší země a polistopadovém právním řádu, v zásadě jsem ho přijímal jako principielně možné hodnocení zvýšené odpovědnosti pro osoby se zvýšenou pravomocí, či alespoň kompetencí. Od samého počátku mi ale vadila neurčitost aplikace nově prosazovaného principu.

     Již obecná zkušenost dokazuje, že jakákoliv i ta nejposvátnější zásada se dá snadno zneužívat, nejsou-li pro její uplatňování stanovena pokud možno co nejjasnější pravidla. V politickém prostoru, tedy mocenském poli s drsnými způsoby soutěže, pak platí mnohonásobně, že není-li nějakýprincip zákonem regulován, stane se z něho účelová zbraň. Jinými slovy, pokud jde pouze o blíže nespecifikovanou zásadu, ba spíše o populisticky vyhlášený princip, leč žádnými pravidly neregulovaný, nelze ho mimo jiné ani považovat za závazný, nadtož sankcionovatelný institut. Dokud takový není součástí právního řádu, čti v ČR vyhlášený zákonem, nemůže být na nikom vynucován, ani pro nikoho nutně splnitelnou normou.

     Myslím, že to bylo v roce 2007, kdy tehdejší předseda ČSSD Paroubek prosadil do stanov strany jeden prvek jakéhosi nekodifikovaného principu presumpce viny -- a to dokonce nejen pro funkcionáře, ale pro všechny členy strany. Přesné znění si už nepamatuji, ale smysl ano. Dával pravomoc orgánům strany doslova rychle přerušit členství ve straně každému, koho policie obviní.

     Již tehdy jsem vytýkal tomuto ustanovení dvě věci. V prvé řadě populismus a v druhé řadě nepřesnost podle trestního řádu. Populismus jsem viděl a dodnes vidím v podivném pojímání politické strany. Ve světle této zásady stanov je strana vydávána za jakousi vyšší komunitu neposkvrněnosti. Něco jako kdysi římskokatolická církev, která také napřed kacíře vyhnala ze svých řad, aby ho mohla předat světskému soudu k potrestání. Což jsem vždycky považoval za pokrytectví až licoměrnost. Strana v mém chápání není bratrstvem svatých, ale sdružením jednotlivých lidských bytostí, se všemi jejich chybami. V mém chápání i člověk s narychlo přerušeným členstvím ve straně se vyšetřovaných činů dopustil jako její člen, takže jeho exkomunikace nemůže na této minulosti nic změnit. Strana se tím nikterak neočistí, spíše zproblematizuje důvěryhodnost svou i obviňovaného.

     Chápal jsem přesto Paroubkovu až buldočí snahu popisovanou formulaci prosadit do stanov. Nečinil tak z nějakého obecného principu mravního, ale z dlouhodobých zkušeností s pokleslým chováním našich médií. Ta naprosto zásadně u politiků nectila nikdy princip předpokládané neviny a pořádala na každou veřejně činnou osobu, třeba teprve policií pouze vyšetřovanou, doslova hon. Jelikož jsou naše média v obrovské většině sympatizanty, ba doslova aktivisty soupeřů ČSSD, dala se snaha o realizaci presumpce viny u politiků ČSSD i částečně omluvit. V žádném případě se však nedalo omluvit, že následně nebyla alespoň trochu věcněji propracována její realizační pravidla.

     Podle mého vidění patří k dlouhodobým nešvarům v celém našem veřejném prostoru, a v politickém tím více, že se vyhlásí nějaká idea, ale nikdo se předem nezamýšlí nad pravidly jejího uplatňování v reálném životě. Mnohdy již v této fázi by se totiž přišlo na to, že jde fakticky o ideu zvrhlou, ale s naprostou určitostí by se odhalila její problematičnost. Tím víc to muselo postihnout princip, který se fakticky stavěl proti dlouhodobému právnímu vědomí v této společnosti. Vymstilo se to nechtěně hned samotnému Paroubkovi. Při úniku informací z policejního sledování se dostalo na veřejnost podezření na něho samotného. Okamžitě vyvstala otázka, zda podle stanov neměl fakticky pozastavit své členství v ČSSD. Absurdní, bohužel v politickém souboji pro protivníky velice výhodné.

     Tím jsem se dostal k druhé mé výtce vůči zásadě presumpce viny v případě politiků. Tento princip odporující jedné z nejvyšších zásad naší právní tradice odvozované zásadně od římského práva měl být velice precizně kodifikován především ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení a hlavně v návaznosti na platný trestní řád. Podle mého náhledu dokonce i ve vztahu k občanskému zákoníku. Nic z toho nebylo učiněno, takže dodnes se účastníci různých kauz chovají podle toho. Je v mých očích fundamentální otázkou, od kdy má být princip presumpce viny účinný. Z praxe je totiž známo, že při policejním vyšetřování se často i svědek stane podezřelým, ba dokonce obviněným a to v průběhu jediného případu i několikrát za sebou. Takže nakonec se doslova opět populisticky zneužívá jmenovaný princip poklesle až tehdy, když to na politika, jak se říká praskne, čil, až jeho problém vyslídí a zveřejní média.

     V tomto textu vůbec nerozebírám další prvek presumpce viny, kterým je okamžitá rezignace obviněného na všechny své funkce, včetně dokonce poslaneckého mandátu. Tato praxe je bez přesných pravidel v mém vidění rovněž problematickou, minimálně alespoň proto, že nezaručuje automatický návrat po eventuálním soudním zproštění obvinění, v čemž dokonce vidím jakousi nedůvěru vůči našim soudům.

     Na závěr chci zdůraznit, že v zásadě považuji princip presumpce viny pro politiky za uměle vynucovaný, odvozený především ze zlovůle pracovníků médií. Odmyslím-li si činnost za senzacemi se honícího bulváru, který ve své zvrhlosti pojetí svobody informací v našich poměrech nezná mezí, zásadně odsuzuji média, že nectila nikdy u politiků jednu z nejvyšších zásad nejen vzpomínaného římského práva, ale dokonce lidských a občanských práv a všeobecné slušnosti. Dovoluji si tvrdit, že naše média v uvedené sféře ve své naprosté většině dokázala, že mnozí její pracovníci jsou mediální luzou. Jako ctitel Kosíka dokonce vyvozuji, že mnozí patří k lumpeninteligenci, protože ač sami jsou inteligenty, skutečnou inteligenci svým chováním poškozují. Na úplný konec přidávám jednu ze svých známých impertinencí, když tvrdím, že každý, kdo se proti takové mediální praxi veřejně neozývá, ten ji schvaluje a řadí se mezi mnou v předešlé větě pojmenované.

0
Vytisknout
5306

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2012