Puč proti válce

10. 5. 2012 / Uri Avnery

Tito důstojníci jsou obecně zváni „junta“, španělské slovo pro „výbor“, používané jihoamerickými generály. Jejich metoda je obvykle zvána „puč“, německo-švýcarský výraz pro náhlý úder. (Ano, Švýcaři revoltovali asi před 170 roky.) Co mají všechny takové údery společného, je to, že jejich podněcovatelé těží z válečné demagogie. Politici jsou neměnně obviňováni ze zbabělosti tváří v tvář nepříteli, neschopnosti bránit národní čest, a tak podobně.

Nikoliv v Izraeli. V naší zemi nyní usilujeme o druh verbálního povstání proti zvoleným politikům skupinou současných a bývalých armádních generálů, šéfy služeb zahraniční rozvědky a vnitřní bezpečnosti. Ti všichni odsuzují vládní hrozbu zahájit válku proti Iránu, a někteří z nich odsuzují neúspěch vlády jednat s Palestinci o míru.

Jenom v Izraeli.

Začalo to nejnepravděpodobnějším kandidátem na vedení takové rebelie: bývalým šéfem Mossadu, Meirem Daganem. Dagan po osm roků, déle než většina jeho předchůdců vedl Mossad, zahraničně výzvědnou službu, srovnatelnou s britskou MI6. („Mossad“ znamená úřad. Oficiální jméno je „Úřad pro rozvědku a speciální operace“.) Nikdo nikdy neobvinil Dagana z pacifismu. Za jeho působení provedl Mossad množství vražd, několik proti iránským vědcům, jakož i kybernetických útoků. Jako chráněnec Ariela Šarona byl považován za šampióna té nejagresivnější politiky. A nyní, poté co odešel z úřadu, se v nejostřejších výrazech vyslovil proti vládním plánům na útok proti iránským jaderným zařízením. Nešetře slova, řekl: „Tohle je nejstupidnější nápad, jaký jsem kdy ve svém životě slyšel“.

Tento týden byl zastíněn nedávno propuštěným šéfem Šin Bet. (Šin Bet jsou různé způsoby vyslovení prvních písmen oficiálního hebrejského jména „Všeobecná bezpečnostní služba“.) Je to ekvivalent britské MI5, ale zabývá se převážně Palestinci v Izraeli a na okupovaných územích.

Po šest let byl Yuval Diskin mlčícím šéfem mlčící služby. Jeho oholenou hlavu bylo možno vidět, jak vchází na a opouští schůzky tajných výborů. Je považován za skutečného otce „cílených eliminací“ a jeho služba byla široce obviňována z nadměrného používání mučení. Nikdo jej nikdy neobvinil, že je vůči Arabům měkký. A nyní promluvil. Vybrav nejneobvyklejší místo činu – shromáždění nějakých dvou tuctů penzistů v kavárně malého města – to vypustil na veřejnost. Podle Diskina – a kdo by to měl znát lépe? – Izrael nyní vedou dva nekompetentní politici s mesiánskými bludy a ubohým chápáním reality. Jejich plán napadnout Irán vede k celosvětové katastrofě. Nejen že nezabrání výrobě iránské atomové bomby, právě naopak uspíší tuto snahu, tentokrát s podporou světového společenství.

Dagan šel dále, když prohlásil, že jediným faktorem bránícím mírovým jednáním s Palestinci, je sám Netanjahu. Izrael může uzavřít mír s Mahmúdem Abbásem kdykoliv, a minout tuto historickou příležitost přinese Izraeli zkázu. Jako šéf Šin Bet Diskin byl oficiální vládní expert na Palestince číslo 1. Jeho agentura dostává a ověřuje veškeré doklady, špionážní zprávy, výsledky vyšetřování a informace shromážděné z odposlechů. Nenechávaje žádný prostor pro pochybnosti, Diskin řekl, že zná Netanjahua a Baraka zblízka, nedůvěřuje jim a myslí si, že jsou neschopni vést národ v krizi. Řekl rovněž, že úmyslně klamou lidi. Neopomněl zmínit, že si žijí v extrémním luxusu.

Kdokoliv, kdo si myslil, že tito žalobce představují osamělé hlasy a že ten celý chór současných a minulých bezpečnostních šéfů povstane a jednomyslně je odsoudí, je zklamán. Jeden po druhém jsou tito experti citováni v médiích jako lidé v podstatě s oběma souhlasící, byť nikoliv nezbytně s jejich stylem. Ani jediný jejich tvrzení nezpochybnil nebo neodmítl to, co řekli. Současný náčelník štábu a šéfové Mossadu a Šin Bet dávají najevo, že sdílejí názory té dvojice na Irán. Téměř všichni jejich předchůdci, včetně všech nedávných vojenských náčelníků štábu, řekli médiím, že také souhlasí. Najednou zde byla jednotná fronta zkušených bezpečnostních náčelníků proti válce proti Iránu.

Protiútok na sebe nenechal dlouho čekat. Do akce se zapojila celá baterie politiků a mediálních ocásků. Udělali to, co Izraelci dělají vždycky: když stojí před vážnými problémy nebo závažnými argumenty, nejdou do křížku se záležitostí samotnou, ale vyberou si nějaký menší detail a nekonečně se jím zaobírají. Prakticky nikdo se nepokusil vyvrátit tvrzení důstojníků, ani pokud jde o navržený útok na Irán, ani pokud jde o palestinskou otázku. Soustředili se na řečníky, nikoliv na to, co řekli. Bylo tvrzeno, že jak Dagan, tak Diskin jsou zahořklí, protože nebylo prodlouženo jejich setrvání ve funkci. Cítí se poníženi. Ventilují svou osobní frustraci. Potřebují se vymluvit ze své zloby. Nevěří-li předsedovi vlády, proč nevstali a neresignovali, když byli v úřadu? Proč takto nehovořili dříve? Byla-li to otázka života a smrti, proč čekali? Nebo alternativně, proč nadále nemlčí? Kde je jejich smysl pro odpovědnost? Proč takto nehovoří jen za zavřenými dveřmi?

Diskin, je dodáváno, nemá o Iránu žádnou představu. Vůbec nespadá do sféry jeho odpovědnosti. Dagan o Iránu něco věděl, ale jeho pohled je omezený. Pouze Netanjahu a Barak znají všechna fakta a celé spektrum příležitostí a rizik. Prameny „blízké předsednictvu vlády“ měly jiné vysvětlení: Dagan a Diskin, právě tak jako jejich předchůdci, jsou jenom stupidní hlupáci. To vše dohromady, Daganovo a Diskinovo tvrzení, že Netanjahu a Barak nejsou racionální (a možná ne zcela mentálně vyrovnaní), znamená, že naše národní bezpečnost je zcela závislá na skupině iracionálních a stupidních předáků – a že tomu tak bylo po léta. Děsivé pomyšlení: a co když všechno, co jedni o druhých říkají, je pravda?

Tento týden byl muž obviněný svými bezpečnostními poradci (z mesiánských tendencí) vystaven osobnímu zkoumání kvůli jiné události. Jeho otec, Ben-Zion Netanjahu, zemřel ve věku 102 roků maje až do konce jasnou mysl. Ne veřejném pohřbu jej Benjamin vychvaloval. Jak se dalo očekávat, byl to kýčovitý projev. Syn oslovoval svého mrtvého otce ve druhé osobě – Učil jsi mě ... formoval jsi můj charakter, atd.) – což je vulgární praxe, kterou shledávám obzvláště nechutnou. Na kameru rovněž uronil slzy.

Není pochyb o tom, že otec měl na syna široký vliv. Byl profesorem historie, jehož celý intelektuální život se soustředil na jediný námět: španělskou inkvizici – traumatickou kapitolu židovské historie srovnatelnou s Holocaustem. Ben-Zion Netanjahu byl krajní pravičák, posedlý ideou, že Židé by mohli být v kteroukoliv chvíli vyhubeni a tudíž nemohou důvěřovat žádnému goyovi. Měl v opovržení Menachema Begina, považuje jej za měkkého, a nikdy nevstoupil do jeho strany. Jeho intelektuální postoj byl posílen osobním traumatem: jeho nejstarší syn, Yoni, velitel pompézního přepadu v Entebbe, byl v této operaci zabit.

Zdá se, že neměl tak vysoké mínění o svém druhém synovi. Kdysi veřejně poznamenal, že Benjamin nemá schopnosti pro předsedu vlády, ale že by byl dobrý ministr zahraničí – zlověstně přesné mínění, vidíme-li práci ministra zahraničí jako marketing. Domov, v němž „Bibi“ vyrůstal, nebyl šťastný. Otec byl hluboce zahořklý muž. Jako historika jej akademický svět v Jeruzalémě, který nesouhlasil s jeho teoriemi, nikdy nepřijal. (Hlavně, že inkvizice nepronásledovala Židy – Maronity, kteří raději přijali křesťanství než aby opustili Španělsko – protože praktikovali judaismus tajně, ale bez čistého antisemitismu. To byl útok na jednu z nejpěstovanějších zásad židovské mytologie: že tito Židé zůstali věrni své víře až k bodu obětování svých životů v zástavu.) Když v Jeruzalému nedostal profesuru, otec, když Benjamin vyrůstal, emigroval do Spojených států. Otec nikdy izraelskému zřízení neodpustil.

Mýtus o Velkém Historikovi pracujícím na svém titánském úkolu byl doma po návratu do Jeruzaléma každodenní realitou. Tři synové museli chodit po špičkách, nesměli dělat žádný hluk, který by velkého muže rušil, ani si domů vodit přátele. To vše formovalo „Bibiho“ světový názor – vidění bezprostředního národního zničení, modelová role zuřivě pravicového otce, stín staršího a mnohem obdivovanějšího bratra. Když nyní Benjamin nekonečně hovoří o nadcházejícím Druhém Holocaustu a své historické úloze, jak mu zabránit, to nemusí být jenom trik, jak odvést pozornost od palestinské otázky nebo zachránit jeho politické přežití. On tomu může – děsivé pomyšlení!!! – skutečně věřit.

Obraz, který vyvstává, je přesně ten, co maluje Yuval Diskin: Holocaustem posedlý fantasta, mimo dotyk s realitou, nedůvěřující všem goyimům, snažící se jít ve stopách rigidního a extremistického otce – všechno dohromady nebezpečné osoby k tomu, aby vedla národ v reálné krizi. A přesto je to muž, který má podle průzkumů veřejného mínění vyhrát nadcházející volby, od nynějška jen za čtyři měsíce.

Přeložil Judr. Václav Jumr

zdroj ZDE

Uri Avnery, rodným jménem Helmut Ostermann (narozen 10. září 1923) je izraelský novinář, mírový aktivista a politik - bývalý poslanec Knesetu za strany ha-Olam ha-ze-Koach chadaš, Meri a Machane smol le-Jisra'el. V roce 1993 založil koalici pacifistických a levicových sil nazvanou Guš Šalom.