Žižek zahlcený akademickým teoretizováním

4. 1. 2012 / Zdeněk Trinkewitz

Slavoj Žižek, slovinský filosof a psychoanalytik je známým kritikem dnešního světa pod vládou kapitálu. U nás nebyl dosud příliš publikován, protože jeho bezohledná kritika neoliberalismu se naším jeho apologetům "nehodí do krámu". Česká socialistická levice, jejíž aktivita stoupá s již čtvrtým rokem trvajícími potížemi ekonomické krize Západu, nyní Žižeka "objevila". Byl pozván do Prahy k několika přednáškám a v nakladatelství Rybka Publishers vyšla jeho kniha: Jednou jako tragedie, podruhé jako fraška aneb proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát.

Na přednáškách jsem nebyl, ale knihu jsem již přečetl. Hodnocení situace a predikce budoucnosti globalizovaného světa jsou patřičně chmurné, cesty úniku se jeví jako velmi neschůdné. Žižek jako erudovaný filosof i jako stoupenec psychoanalýzy vychází v analýze dnešní situace z názorů předchůdců, které uznává: filosofů Hegela, Kanta, Marxe nebo psychologů jako Freuda nebo Lacana, ale jiných. S jeho analýzou je možno v mnohém souhlasit, nikoli však s jeho pesimismem v otázce možných východisek. Také kvalitě a čtivosti jeho knihy neprospívá mnohomluvné a akademicky okázalé prezentování a citování téměř nesrozumitelných vlastních i cizích názorů. Jako příklady uvedu dva nesouvislé úryvky z textu knihy.

Socialismus nebo komunismus

(str. 132 - 134)

Ve foucaultovském pojetí produktivní moci, která funguje nikoliv na principu vylučování, ale na bázi umožňo­vání/regulace, není místo pro Badiouův pojem bodu inkonzistence (neboli "symptomální torze" situace), pro onen prvek, pro který v rámci dané situace v pravém slova smyslu neexis­tuje žádné vlastní místo - a to nikoliv z nahodilých důvodů, ale z toho důvodu, že jeho dislokace/vyloučení je konstitutiv­ní charakteristikou samotné situace. Vezměme si příklad proletariátu: pracující třída je samozřejmě ve světě, v němž vlád­ne kapitál, "viditelná", a to v bezpočtu ohledech (pracující tří­da jakožto ti, kteří svobodně prodávají svou práci na trhu prá­ce, jako potenciální lůza, jako loajální a disciplinovaní služebníci kapitalistických manažerů atd.). Žádný z těchto modů viditelnosti však nevystihuje symptomální roli proletariátu jakožto "části bez účasti" kapitalistického univerza. Badiouova "neviditelnost" je tedy odvrácenou stranou viditelnosti v rám­ci hegemonického ideologického prostoru, je právě tím, co musí zůstat neviditelné, aby viditelné mohlo být viditel­ným. Nebo řečeno jiným, mnohem tradičnějším způsobem: foucaultovskému přístupu uniká dvojí tvář symptomálního elementu, jehož jedna tvář je nahodilým marginálním aspek­tem dané situace a jehož druhá tvář je pravdou této situace (či tuto pravdu zastupuje). Stejně tak jsou "vyloučení" samo­zřejmě viditelní, a to v tom paradoxním smyslu, že samotné jejich vyloučení je způsobem jejich začlenění: jejich "vlastním místem" v sociálním tělese je místo vyloučení (z veřejného pro­storu).

(str.132 dole)

Symptomální torze (torsion symptomale) je termín, jímž Badiou označuje mo­ment přesahu dané situace, který je ovšem patrný pouze z perspektivy mili­tantního vyznavače Pravdy-Události, nikoliv z perspektivy služebníka etablo­vaných poměrů. To, co se nám z pozice konzistentní multiplicity může tedy zdát jen jako lokální, okrajové vybočení z normálu, se nám v momentu inkonzistence dané situace ukazuje jako její nadčasová, univerzální Pravda. Příkladem je hos­podářská krize. Taje apologety stávajícího řádu vnímána jen jako excesivní vy­bočení z normálního stavu věcí, zatímco jeho radikální kritici v ní spatřují po­tvrzení jeho bytostně nedokonalé a nespravedlivé podstaty. Symptomální torze je obdobou freudovského symptomu, jenž nám skrze přeřeknutí, sny či nut­kavé jednání odhaluje Pravdu subjektu. V českém překladu Žižekovy knihy The Ticklish Subject tento termín Michael Hauser převádí jako "symptomatické pootočeni"'. To přesně odpovídá lacanovské definici psychoanalytické "druhé scény" jako jistého druhu vykloubení či vyšinutí subjektu vůči jeho fundamentální fantasii (sujet décentré). Latentní význam daného symptomu pak nelze interpretovat jen jako pouhý "synchronní" posun vůči je­ho manifestnímu významu, ale zároveň také jako "diachronní" vykloubení či vyšinutí celého jeho významového pole.

(str.134)

Lacan tvrdil, že (freudovský) symptom vynalezl již Marx: podle Marxe i Freuda vede cesta k poznání pravdy sy­stému (společnosti, psýché) skrze to, co se nutně musí jevit ja­ko "patologická" marginální či nahodilá distorze tohoto systé­mu: přeřeknutí, sny, symptomy, ekonomické krize. Freudovské Nevědomí je tedy "neviditelné" přesně analogickým způsobem, což je důvod, proč pro něj není ve foucaultovské architektuře místo. Proto také Foucaultovu odmítnutí toho, co nazývá freudovskou "represivní hypotézou" - jeho koncepce regulativních mocenských diskursů, které generují sexualitu v samotném aktu jejího popisu a regulace - uniká podstata (Freudova argumentu).

"Veřejné užívání rozumu" (str. 138 - 139)

Pro Kanta veřejný prostor "světoob­čanské společnosti" ztělesňuje paradox univerzální singularity, singulárního subjektu, který jakýmsi zkratem obchází zpro­středkující funkci partikulárního, čímž se bezprostředně účast­ní na Univerzálním. Právě to má Kant na mysli ve slavné pa­sáži svého textu Co je osvícenství? (1784), když "veřejné" klade do protikladu k "soukromému": zatímco "soukromé" ozna­čuje nikoliv jedince v protikladu ke komunitárním vazbám, nýbrž samotný komunitárně-institucionální rámec partikulár­ní identifikace daného jedince, "veřejné" odkazuje k nadná­rodní univerzalitě užívání jeho Rozumu.

Paradox Kantovy formulky "Mysli svobodně, ale poslouchej!" (která samozřejmě sama o sobě skýtá řadu problémů, protože se opírá o distinkci mezi "performativní" rovinou společen­ské autority a rovinou svobodného myšlení, kde je performativita pozastavená, tkví tedy v tom, že člověk participuje na univerzálním rozměru "veřejné" sféry právě jako jedinec, jenž je vytržený ze své substanciální komunitami identifikace (či je s ní dokonce v konfliktu) -- člověk je skutečně univerzální, jen když je radikálně singulární, v meziprostorech komunitárních identit.

Dovolím si Žižekovu kritiku soudobého kapitalismu porovnat s Marxovou kritikou kapitalismu 19. století, formulovanou v Komunistickém manifestu. Kapitalismu, přecházejícího již do formy kolonialismu a imperialismu. Marxova analýza je komplexní, argumentace racionální a na této části Manifestu není třeba (s přihlédnutím k historickému vývoji) nic měnit. Historická zkušenost ale prokázala neuskutečnitelnost Marxovy utopie komunistické budoucnosti lidstva. Žižek, poučen Marxovým nezdarem, raději žádné řešení nenabízí. Zato vlastní analýzu situace proti Marxovi "vylepšuje", či spíše zamlžuje, hledáním původu problému v deformacích a poruchách lidské psychiky, vykládaných, podle sporných psychoanalytických "objevů" Siegmunda Freuda, narušenou sexualitou jedince (příkladně šokem dítěte z pozorování soulože svých rodičů!!!).

Žižekovy názory jsou pro dnešní dobu zajímavé, ale rozhodně nejsou hodné nekritického nadšení jeho obdivovatelů.

0
Vytisknout
4182

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2012