Současná evropská mytologie a realita, aneb Kokain, kokain über alles

5. 1. 2012 / Karel Dolejší

Mezinárodní vydání Spiegelu přineslo rozsáhlý článek o působení kalábrijské mafie ('Ndranghety) na německém území. Vzhledem k masivní přítomnosti a rozsahu aktivit zmíněné zločinecké organizace u našich sousedů to není vůbec článek první a patrně ani poslední. Novinku ovšem představuje přístup samotné 'Ndranghety, která se zjevně rozhodla pro coming-out a někteří její čelní představitelé usilovně kultivují vlastní mediální obraz - obraz tvrdě disciplinované organizace založené na rodinných vazbách, která žije z obchodu s kokainem, nespolehlivé dodavatele bez milosti vraždí - a postupně prorůstá za italské hranice i do vrcholné politiky.

'Ndrangheta vozí do Německa doslova tuny kokainu - údajně především v době letních dovolených a pak v závěru roku. Nakupuje v Jižní Americe - vlastně poměrně levně, největší část nákladů tvoří úplatky putující k úředníkům v tranzitních zemích - "zboží" končí v Kalábrii a odsud je (především v luxusních autech) pašováno přes Alpy, zejména do Německa, které se stalo čelnou spotřebitelskou a také hlavní tranzitní zemí evropského obchodu s kokainem. Někteří důležití představitelé organizace trvale žijí v Německu, a tak organizují evropský obchod rovnou odsud. A také zde shromažďují objednávky, zejména od bordelů, bikerských klubů atp. Když je zákazníků dost, odletí někdo "na dovolenou" do Jižní Ameriky a objedná "zboží". Polovinu částky platí předem, druhou při dodání. Jestliže dodavatel selže, "dovolená" se opakuje - jen muži na čas zmizí od rodin, aby vykonali "práci", tj. zastřelili bývalé obchodní partnery...

***

Jedním z důsledků neobyčejné úspěšnosti 'Ndranghety v jejím "podnikání" je fakt přiznaný v jedné z amerických diplomatických depeší - že totiž italská vláda nemá nad Kalábrií, kde organizace vznikla a odkud působí, prakticky žádnou kontrolu. Nemůže se spoléhat na vládní úředníky ani na policii. A co víc - protože obchod s kokainem zřejmě dosáhl mezí svých možností, šéfové organizace se rozhodli postupně reinvestovat kapitál do akcií, nemovitostí a do celostátní politiky.

***

Zatímco u jiných typů mafiánských organizací mají italští vládní vyšetřovatelé po létech činnosti k dispozici řádově tisíce přeběhlíků, kteří promluvili, u kalábrijské 'Ndranghety to jsou maximálně dva tucty. I to je patrně důvodem rostoucího sebevědomí jejích předních představitelů, tzv. "osvícených" (illuminati), kteří na rozdíl od "přisluhovačů" (manovali) nikdy nikoho nezabili a ani se sami nedotkli kokainu. Tito lidé jsou si jisti, že sami nikdy neskončí ve vězení, a jejich bohaté rodiny posílají děti do předních škol, aby jako právníci a manažeři napomáhali dalšímu rozvoji organizace, zatímco se sami už automaticky počítají ke společenské smetánce.

***

Ožehavá otázka samozřejmě zní, jak podobné články vlastně číst. Jako specifický žánr senzacechtivé černé kroniky? Ale tady přece nejde o jednotlivého deviantního zločince, ani o kuriózní partu loupežných vrahů v jinak poklidném městečku - jde o masivní výdělečnou organizaci se svéráznou a vědomě budovanou "korporátní identitou", která dokonale propojuje organizovaný zločin, korupci, spekulování s vládnoucí konzumní orientací evropských společností a kultem zábavy, moderní manažerské metody, nelítostné vraždy a nejvyšší politiku. Takže zřejmě není na místě ani chápat ji jako případ náhodného úspěchu jakéhosi kalábrijského folklóru. Zkrátka a dobře, současná 'Ndrangheta představuje otřásající skandál bořící hned několik zavedených mytologických představ.

Za prvé, ohromující úspěch 'Ndranghety vrhá poněkud zvláštní světlo na ten druh ultraliberální politiky, který v ČR - při veškerém zaklínání se konzervatismem - vždy reprezentoval současný prezident. Mám na mysli ten model, v němž mezi státem a individualizovaným konzumentem/daňovým poplatníkem neexistují už pokud možno žádné další struktury. Někdejší fenomenální úspěch Cosy Nostry v podmínkách amerického kapitalismu volné soutěže už leccos naznačil; mezinárodní vzestup 'Ndranghety v období politického a sociálního rozmontovávání ("modernizace") západních společností pak jednoznačně ukazuje, kam takové přístupy vedou: Malá, soudržná, bezohledně postupující a dobře organizovaná skupina prosadí své zájmy proti bezpočtu izolovaných jednotlivců, kteří se na vlastní sociální kontakty v nejisté době mohou spoléhat stále méně a méně.

Za druhé, je tu legenda o "faustovské" západní civilizaci směřující "ze své podstaty" k emancipaci jednotlivce a co nejlepší realizaci jeho vlastních možností. Klanová loajalita a klientské vztahy uvnitř 'Ndranghety (Cosy Nostry, Camorry...) ale hovoří o něčem zcela jiném. Také toto je ovšem tvář Západu - a zatímco kult osamělého génia zřejmě definitivně odešel spolu s 20. stoletím, mafiósové jsou tu stále - silnější, vlivnější než kdy předtím, pevně usazení v centrech ekonomické prosperity a moci, sebevědomí a jistí si svou neporazitelností. Měli bychom asi přestat poslouchat ideology tržního individualismu, dokud je ještě čas. Berlusconizace vůbec nemusí být fenoménem výhradně italským.

Za třetí, 'Ndrangheta se usadila a víceméně bez problémů operuje v Německu, ze kterého udělala jednak klíčový zdroj zisků, jednak světové tranzitní centrum svých špinavých obchodů. Až tedy zase někoho uslyšíme hovořit o severské odpovědnosti, poctivosti, úspornosti a efektivitě, které údajně tak protiřečí neefektivnímu a zkorumpovanému jižanství, můžeme se chechtat, jak nám to jen momentální sociální okolnosti dovolí. 'Ndrangheta představuje sice krajní příklad, nicméně upozorňuje na jedno z velmi mnoha vláken, jimiž jsou ve skutečnosti tyto údajně "absolutní" protiklady navzájem neoddělitelně prorostlé, takže jeden bez druhého vlastně vůbec nemohou existovat. Nejde přece jen o to, že zadlužené "jižanské" ekonomiky potřebují německé úvěry atd. Německo zase potřebuje blízké zahraničí nakupující na dluh jeho zboží a v tvrdé konkurenci o možnost prodrat se do druhého kruhu dodavatelů německých finálních výrobců (tedy zažít jakousi druhořadou a v podstatě dost prekérní prosperitu) si navzájem srážející mzdové, daňové a ekologické náklady. Bez tohoto temného podkladu outsourcování nevýhod za vlastní politické hranice by německá prosperita od 90. let byla sotva něčím tak impresívním; německý hospodářský zázrak plave na okolní evropské břečce jako freudovské Ego v oceánu nezpracované pudovosti - sice se proti ní usilovně vymezuje, ale to rozhodně nemůže zakrýt skutečnost, že veškerou vlastní sílu čerpá právě z ní a vůbec by bez ní nemohl existovat. Německo tedy v žádném případě nepředstavuje nějaký univerzální následováníhodný vzor, jak je v některých kruzích do nekonečna omíláno. Jeho síla spočívá ve výjimečném postavení ve struktuře, jejíž kompletní podoba je daleko méně zářivá než mýtus veleúspěšné německé ekonomiky.

Na české politické scéně, kde se v evropských otázkách právě sváří stále nahnědlejší operetní nacionalismus se servilním eurohujerstvím ochotným okamžitě nadšeně podepsat cokoliv, co vznikne v centrech evropské moci, nám ovšem pohled z výše naznačené perspektivy jednoznačně ukazuje, že tato země se stávajícími politickými elitami nemůže počítat s žádnou evropskou budoucností. Dojde-li na lámání evropského koláče, do "tvrdého jádra" přeživší Unie Česká republika při stavu své ekonomiky přirozeně patřit nebude, ani kdyby hujeři odsouhlasili, že iniciativně pošlou dvakrát tolik peněz než se požaduje a ani kdyby na každém domě v tomto státě musela povinně viset vlaječka EU. Kam vede "alternativní" nahnědlá cestička můžeme ovšem zatím v náznacích sledovat v Maďarsku. A v delší perspektivě lze navíc počítat i s tím, že země neschopné koncipovat konzistentní nezávislou politiku v oblasti energetických zdrojů budou tak či onak, dříve či později vtaženy do budoucí evropské oblasti ruského vlivu...

Vítejte v roce 2012.

0
Vytisknout
8573

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2012