Pohádky pro dospělé

23. 6. 2011 / Michal Kesudis

Lidé se bojí a bojí se rádi. Potřebují to. Je zajímavé sledovat jaké množství Příběhů si dokáží ke svému uspokojení vymyslet. A jak vynalézavě a rozmanitě je dokáží sepsat! Tento zvláštní žánr světové literatury je neustále kultivován velkým množstvím autorů. Z nich jako zatím poslední mne zaujal pan Bruno Solařík, ve svém článku k 70. výročí zahájení operace Barbarossa.

Ten článek byl snad původně zamýšlen jako příspěvek k vážné vědecké diskusi na zvolené historické téma. Avšak pohříchu: text článku, v rozporu se zavedenými a osvědčenými zvyklostmi, neobsahuje žádné relevantní, ba ani irelevantní odkazy na příslušné vědecké zdroje. Místo jejich přidané autority posiluje hodnotu textu ideologická příchuť a třešnička na dortu v podobě naprosto nepostradatelné Mystiky.

Karel Dolejší už stihl poukázat na některé slabiny v autorově argumentaci. Pro její doplnění je však třeba poukázat na jiné. Článek nám podsouvá tu jednu hlavní a zásadní Pravdu, že existoval komplexní válečný plán, srovnatelný po všech stránkách s plánem Barbarossa, dopodrobna rozpracován a v závěrečné etapě přípravy bezprostředně předcházející jeho realizaci na evropském válčišti. S tímto tvrzením jsem se už před časem setkal v knize jistého Sovětského emigranta V. Suvorova. Jeho autorita "na trhu" bohužel není příliš vysoká.

Přiznávám, že jsem toho na toto téma přečetl dost málo, něco však přece. Z poslední doby mě zaujali například pánové David M. Glantz a Jonathan M. House se svým titulem Souboj titánů (Nakladatelství Jota, Brno 2005, ISBN 80-7217-357-X). "Tato kniha", jak se píše v Úvodu, "shrnuje dosavadní výzkum a interpretuje sovětsko-německý konflikt na základě nově uveřejněných sovětských archivních studií. Protože většina nových pramenů pochází z Ruska, klade tato kniha důraz na sovětský úhel pohledu, podobně jako předchozí historické práce zdůrazňovaly německou verzi událostí..."

Ač zmíněná kniha má svou slabinu v chybějících operačních mapách a redaktor cítil nutnost přidat pár závažných polemických poznámek pod čarou, nelze ji upřít hloubku. Její text popisuje vývoj Rudé armády a genezi sovětské vojenské doktríny od počátků v občanské válce až do roku 1945.

Se slovy pana Solaříka se v hlavních bodech téměř zcela rozchází. Například spekulace, že Hitler poslal svou armádu na východ (plán útoku byl jím autorizován již koncem roku 1940) v sebeobraně se zdá neudržitelná když, "...Nehledě na ideologické soupeření... byly tyto dva státy i přirozenými geopolitickými soupeři. Ruské zkušenosti s neustálými invazemi ze západu podněcovaly každou moskevskou vládu k hledání nárazníkových států ve střední a východní Evropě. Podobně i mocní němečtí politikové a nacističtí ideologové považovali německou nadvládu v téže oblasti za nevyhnutelnou..." Strana 35.

Tvrzení, že super-gigantická Rudá armáda byla připravena na střet s německým nepřítelem a jen díky strašné smůle a exhumaci boha války svůj potenciál nenaplnila, se nezakládá na pravdě. Neúspěchy ve Finsku vedly k závažným reformám, které před 22. červnem nebyly dokončeny. Krom toho probíhalo velmi rozsáhlé přezbrojování se všemi nároky, které takový proces klade na výcvik, logistiku a průmyslovou výrobu. Představa, že by průměrně soudný člověk, kterým Stalin bezpochyby byl, nařídil armádě v popsaném stavu, aby na jeden zátah prošla celým kontinentem, je směšná.

Sovětské válečné plány a přípravy, tak jak je popisují pánové Glantz a House, mají obranný charakter. Nikoli ofenzivní. "Plán z července 1940...předpokládal pravděpodobný německý úder na Bělorusko...Válečné plány z října 1940, na nichž se aktivně podílel i Stalin, přesunuly strategický důraz ze severozápadní na jihozápadní osu, pravděpodobně kvůli Stalinovým obavám o ekonomicky životně důležitou Ukrajinu...Moskevská válečná hra z ledna 1941 byla zaměřena na prověření říjnového plánu. Tato válečná hra, která testovala scénáře obrany i protiofenzívy... ukázala, že Generální štáb přecenil sovětské obranné schopnosti a podcenil německý ofenzivní potenciál...Během několika měsíců po této válečné hře Generální štáb opět zrevidoval mobilizační plány a pravděpodobně uskutečnil nové válečné hry, aby vyvinul přiměřenější obrannou strategii proti, jak se alespoň zdálo, neustále vzrůstající pravděpodobnosti budoucího německého útoku." Strany 53 a 54.

Rovněž informace o přesunech sovětských vojsk západním směrem, dokazující údajně agresivní záměry Sovětů, byly špatně pochopeny či spíše byly nepochopeny. "V dubnu 1941 se sovětsko-německé vztahy dále zhoršily a sovětská zpravodajská služba začala odhalovat německé ofenzivní přípravy...Stalin v dubnu 1941 uskutečnil pohotovostní opatření pro 'obzvláště hrozivé válečné období', mimořádný pohotovostní stav, který měl být vyhlášen jen v případě bezprostřední hrozby války. V podmínkách jara 1941 to znamenalo částečnou mobilizaci, zatímco se diplomatické kruhy soustředí na udržení míru. Dichotomie mezi Stalinovou usilovnou touhou po míru (alespoň roku 1941) a snahou podniknout prozíravé obranné kroky na odvracení porážky, pokud dojde k válce, vyvolala zmatek a vydláždila cestičku ke katastrofální porážce Rudé armády roku 1941. Sověti zahájili částečnou vnitřní mobilizaci a v podstatě souběžně bránili svým nejpřipravenějším vojskům v pohraničních vojenských okruzích podniknout opatření nezbytná pro jejich vlastní přežití.

Mezi dubnem a červnem 1941 Sověti urychlovali proces 'plížení k válce'...provedením utajeného strategického rozvinutí (mobilizace) vojsk. Od 26. dubna do 10. června přesouvaly Zabajkalský, Uralský a Sibiřský vojenský okruh a Dálněvýchodní front své jednotky do západních pohraničních vojenských okruhů. 13. května nařídil Generální štáb dvaceti osmi střeleckým divizím a velitelstvím čtyř armád (16., 19., 21., 22.), aby se přemístily z vnitrozemských vojenských okruhů do pohraničních, a další armádě, aby se shromáždila poblíž Moskvy... Tato mobilizace měla být dokončena do 10. července. Od konce května do počátku června povolal Generální štáb osm set tisíc záložníků, kteří doplnili stav stovky střeleckých divizí a řady opevněných prostorů." Strany 54 a 55.

K sepsání tohoto textu a k poměrně rozsáhlým citacím mě nemotivuje touha stavět sebe na světlo jako vědeckou autoritu proti komukoli. Jsem laik. Kdysi před lety, coby student, jsem četl knihu z oblasti literatury faktu. Autor té knihy polemizoval s druhým autorem. Obvinil jej z omylu a já jeho verzi okamžitě a nekriticky přijal. O pár měsíců později jsem vzal do ruky jiného autora -- už třetího, který zas brutálně zepsul toho prvního. A tehdy jsem zpozoroval na sobě opakování stejné tendence. Stejná ovlivnitelnost. Stejná nekritičnost. Bojuji s tím dodnes s proměnlivými výsledky.

I když přijmu Suvorovovy názory jako možné vysvětlení, nelze očekávat, že je uznám za neoddiskutovatelnou Pravdu. Všem těm, kdo přijímají jen jeden výklad a dělají z něj závěry, doporučuji řádně vychladnout...

0
Vytisknout
5378

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2011