Sytý hladovému nevěří. Aneb "Vivat demokracie"!.

23. 6. 2011 / Jiří Baťa

"Tak nám schválili malou důchodovou reformu" by asi řekl Švejk na zjištění, že Sněmovna definitivně schválila (převálcováním opozice) tzv. malou důchodovou reformu. Malá důchodová reforma tak reaguje na verdikt Ústavního soudu, který vloni konstatoval, že důchody lidí s vysokými příjmy, kteří více přispívali do důchodového systému, se jen málo liší od penzí lidí, kteří měli během aktivního života malé platy a méně přispívali do systému. Potud mj. strohé konstatování o úterním zasedání Poslanecké sněmovny ČR. Spokojeni budou (aby ne) lidé s vyššími příjmy, o nichž můžeme směle říci, že jsou to lidé již dnes bohatí. Je to v pořádku, či nikoliv?

Předesílám, že vše, co níže napíši, je myšleno hypoteticky a nemá to nic společného s lidskou závistí, ale spíše s "božskou" (ne)spravedlností.

Začnu poněkud atypickým příkladem. BLESK (21.06.2011) přinesl reportáž o Tomáši Topolánkovi, synovi expremiéra M. Topolánka, kterak studuje na prestižních školách a za jakých finančních podmínek. Do vínku přidal také skutečnost, že do školy jezdí v automobilu BMW za cca 900 tisíc korun. Vezmeme-li v úvahu všechny aspekty aktivního politického života M. Topolánka, jeho soukromý život, (rozvod s první manželkou, v němž se vzdal nemalého jmění a financí) i jeho současného života a podnikatelských aktivit, žije si i nadále pan Topolánek (až podezřele) nadstandardním způsobem. Navzdory tomu, že jeho příjmy a výdaje už v době jeho premiérování byly záhadné, netransparentní, notabene dosud nijak neprokázané či nevysvětlené. Naskýtá se otázka: má-li dnes, resp. měl-li i dříve pan Topolánek jisté legální nemalé příjmy (vzhledem k jeho výdajům), kolik asi platil na důchodové zabezpečení? Ze statisíců či milionů, nebo jen z oficiálního příjmu premiéra a předsedy ODS? Protože pokud by platil ze všech svých příjmů zákonem stanovené procento, musel by tak přiznat své příjmy, které by také musel řádně zdanit. O tom se však dá silně (a opodstatněně) pochybovat. To však není případ jenom pana Topolánka, ale řady jiných, jemu podobných bohatých chudáků, kteří přiznávají jen to, co přiznat oficiálně mohou, chtějí či musejí.

Dejme tomu, že pan M.Topolánek je finančně zajištěný, neboť mu nečiní problém zaplatit školné pro syna Tomáše ve výši cca půl milionu ročně a vybavit jej mobilním prostředkem takřka za milion korun (jsou-li tyto informace BLESKU pravdivé). Ergo kladívko, roční studijní pobyt syna v USA za dalšího půl milionu korun. K tomu splácí hypotéku cca 4 miliony korun. To vše svědčí o tom, že u něj peníze nehrají velkou roli. Předpokládejme tedy, že pan Topolánek je bohatý, má dostatek financí i když jejich výši a původ nikdo nezná. S ohledem na výše uvedené výdaje kladu otázku: jsou všechny tyto peníze zdaněné? Odpověď by měly dát orgány, které by se tím měly zabývat.

Tento (bohatý) pan Topolánek by však měl být (pokud by šel do důchodu bez této novely) postižen tím, že "hodně" platil (!) do systému, ale jeho důchod by však byl jen o málo vyšší než u lidí, kteří ani zdaleka neměli takové příjmy a tedy i přiměřené platby do systému. Protože by nikdo nedocenil jeho "zásluhovost". V čem tkví ona zásluhovost však novela nejspíše nespecifikuje, tedy kromě konstatování, že platí (zdali) do systému podstatně více, než jiní. V tomto případě je opodstatněnost verdiktu Ústavního soudu hodně, ale hodně mimo mísu. Nebudu daleko pravdy když budu konstatovat, že takových Topolánků, bez jeho politických funkcí, za to s "patřičnými" konexemi, vlivy a známostmi (Dalíky) a vazbami (kmotři) je v naší společnosti celá řada.

Další pohled na "zásluhovost" má zcela jiné parametry. I v tomto případě uvedu příklad. Jsou dva lidé, muži, kteří mají rovnocenné vysokoškolské vzdělání, oba jsou lékaři. Jeden lékař vykonává praxi, angažuje se ve veřejném životě, kandiduje ve volbách, dosahuje jistých úspěchů a dostává se do politiky na úrovni městského zastupitele. Jeho příjmy se pohybují řekněme kolem 40 tisíc korun. V této profesní a politické praxi se pohybuje do svého důchodového věku a z jeho příjmu je mu vypočítán důchod. Jakou roli v tom bude hrát zásluhovost, je otázka.

Druhý muž, také lékař, jak výše uvedeno, rovněž praktikuje a také se angažuje ve veřejném životě. Kandiduje však za stranu, jejíž vznik má pohnutou a poněkud zvláštní historii, nicméně v této straně dosahuje ve volbách mnohem lepšího umístění a tedy i lepších podmínek k politické práci, než jeho kolega ve výše uvedeném případě. Jeho životní lékařská kariéra se pomalu ale jistě mění v kariéru politickou, a to až tak daleko, že se z něj stává politik, poslanec a k tomu navíc ministr (notabene ve zcela odlišném resortu). Jeho další život je již natrvalo zadán politice, případně aktivitám, které z politické činnosti (resp. konexí, známostí, vlivu apod.) nadobude. Příjmy, plynoucí z jeho politické činnosti se rapidně zvýší, dosáhnou nějakých 120 tisíc měsíčně. Samozřejmě lze předpokládat, že pokud se nedopustí nějakého výrazného faux pas, které by jej z postu vyobcovalo (byl by nucen odejít), pak i po skončení mandátu budou jeho další pracovní (!) či jiné aktivity nejspíše jiné, než návrat k lékařské praxi. Takto se může angažovat až do svého důchodového věku. Pak přijde na řadu výpočet důchodu a protože si řádně plnil své povinnosti a platil své odvody na důchodové zabezpečení, bude mu vypočítán důchod, který jistě ocení i jeho "zásluhovost"!

Takto podobně bychom hypoteticky mohli připodobňovat řadu profesí a povolání, kde lidé se stejným vzděláním (a možná i předpoklady) však nemohou své ego uplatnit. Důvod je prostý, možnosti jsou totiž značně omezené, tedy, že ne každému je shůry dáno být tím šťastným, který má post a postavení s vysokým příjmem. O tom, jak jsou spolu s vysokým příjmem zainteresovány i parametry zásluhovosti, lze jen diskutovat. Mít hodně peněz ještě neznamená jistou zásluhovost, ne každý vynaloží přiměřené úsilí, rovnající se výši platu a jen málokdy činí něco, co by mohlo být považováno za zásluhu (notabene otázka jakou či v čem ji je možno spatřovat).

Jestliže Ústavní soud vyřkl tento verdikt, kde mj. upřednostnil aspekt "zásluhovosti", je toto stanovisko nepatřičné. Zásluhovost jen z titulu vysokého příjmu nelze relevantně určit, tím méně ocenit. ÚS měl prostě pouze a jedině upřednostnit potřebu rozlišení výše důchodu u lidí s vysokým příjmem od jistého "rovnostářství" (Kalouskova teorie) a zásluhovost měl ponechat zcela stranou. Pokud ovšem nepovažuje za "zásluhy" to, že si lidé s vysokými příjmy platí více na položku důchodového zabezpečení. Ovšem pokud se nemýlím, výše tohoto příspěvku je dána ze zákona, tzn. že je to jisté procento přiznaných příjmů. Pokud by tomu tak nebylo, zřejmě by se takový člověk dopouštěl porušení zákona. Znamená to, že zákonná povinnost je v takovém případě neoprávněně povýšena na "zásluhovost".

Na opačném pólu důchodových výplat se však nalézají ti, kteří mají osudově jinou práci a tedy i jiné platové zařazení a tomu (někdy i) přiměřené platy. Zmiňuji osudovou práci, protože jak jsem výše uvedl, mnozí za stejných výchozích předpokladů (vzdělání, druh povolání, praxe) nemohou vykonávat také stejné "exkluzivní" zaměstnání. Ne všichni totiž mohou být manažeři, ředitelé, úspěšní podnikatelé, starostové a primátoři, bankéři, umělci, poslanci, ministři, poradci, soudci, přednostové a primáři atd. Jak mohou , byť by chtěli, být jim rovnocennými?

Vezmeme-li v úvahu prvek formální spravedlnosti museli bychom dojít k závěru, že rozhodnutí Ústavního soudu není spravedlivé. Zcela opomíjí fakt, že již sama skutečnost, že těmto vysoko příjmovým lidem bylo dopřáno toho štěstí (až na výjimky málokdy bez osobního umu, mimořádných schopností a přičinění), že vlastně jen díky náhodě (na rozdíl od těch nízko příjmových) nebo známostem, se jim podařilo dosáhnout postavení, které jim takové příjmy umožnily. I zde lze uvést příklad. Jakou osobní zásluhu na svůj (dnes už ukončený) post ombudsmana měl pan Fejk s platem 270 tisíc měsíčně, resp. jaká by byla jeho zásluhovost, pokud by ve funkci zůstal dejme tomu až do odchodu do důchodu? Lze povinnosti, které vyplývají z titulu jeho funkce považovat za zásluhy? Ba dokonce lze považovat jeho příjem adekvátní nejen funkci, ale v poměru k jiným funkcím za opodstatněný? Jistě že ne, také na základě toho byl pan Fejk ze své funkce "odejít"! Takto bychom mohli pokračovat u mnoha dalších postů s nadměrnými platy, kteří by pak na konci svého aktivního působení odcházeli do důchodu s důchodem, který zohlednil či vzal na zřetel jejich "zásluhovost"! K tomu zbývá dodat, že člověk s vysokými příjmy v řádů několika desítek let má tu výhodu, že si může (nebo mohl) své stáří ze svých příjmů dostatečně či maximálně zajistit. Jeho milionové konta a milionové majetky by mu to měly bez problémů umožnit. Nicméně zásluhovost a spravedlnost přece platí i pro něj, tak proč si ji odepírat, není-liž pravda? To je zřejmě hlavní a jediné měřítko ÚS pro uplatnění oné zásluhovosti (a zřejmě nezapomněli ani na sebe).

Je paradoxní, že mnohé jiné pracovní funkce a zařazení, kde ani zdaleka nedosahují vysokých platů přesto, že zastávají nebo vykonávají nesrovnatelně náročnější a zodpovědnější práci. Zase se nabízí příměr v podobě např. hasičů, záchranářů nebo (i když ne všech) policistů. Lidé, kteří jsou v nomenklatuře běžných zaměstnanců, ale s vysokým a nebezpečným pracovním zařazením a povinnostmi, včetně odpovědnosti, pak ve srovnání s těmi statisícům korun beroucích (mnohdy i s jinými netransparentními "příjmy", viz Topolánek) , kteří jim nesahají ani po kotníky! Nicméně se nějaká zásluhovost na jejich důchodu objeví jen stěží. Nemluvě o tom, že jsou ještě ( v nadsázce řečeno) paraziti vůči těm bohatým.To už nemluvím o tom, že jim jsou místo patřičného ocenění a zvýšení, platy ještě kráceny. Chápu, že jde o nějakou tu tisícovku, ale protože armáda těchto spasitelů života a zdraví je početná, stát se na nich pěkně nabalí. Na druhé straně milionářů je "jen" nějaké to mizivé procento, ale zase by se jim z příjmů (nabytých v potu tváře a vypětím svých sil) mohlo ubrat (z pohledu celospolečenských zájmů) ne několik tisíc, ale hned několik desítek, ne-li set tisíc (víme, o koho se jedná, že?). Pak by to bylo rentabilní i pro stát. Jenže spravedlnost je, jak víme, slepá a někdy i hloupá, neřku-li nežádoucí. To je realita současných poměrů ve společnosti.

Nechci ani zmiňovat slovo "solidarita" (o rovnostářství nemluvě), ta mnohé naše chlebodárce přivádí do stavu nepříčetnosti (že, pane Kalousku, Drábku, Hegere, Nečasi?). O tom, jaký vztah zaujímají někteří lidé k pojmu solidarita ukazuje případ vážně (leukemií) nemocného mladého Ukrajince, kterému byla odepřena péče a léčení, údajně pro nedostatek jeho financí. A nemusí to být jen případ tohoto mladíka, je řada případů, kdy pro stejné důvody je odepírána léčba i našim pacientům jen proto, že jsou již staří, nebo léky pro ně (nemocné) jsou příliš drahé. Zde si nemohu odpustit zvolání: "Vivat demokracie!"

Ústavní soud by se měl v podobných případech také zabývat otázkou lidství, života a smrti, nejen penězi, s čímž úzce souvisí i zmíněná solidarita. Ve spleti zákonů jsou pak paragrafy pokrouceny možná ze studu snad právě z důvodů "všelikého" (neosobního!) posuzování spravedlnosti (a zásluhovosti, nutno dodat).

Ale dosti nářků a lamentování. Žijeme přece v demokratickém státě a proto musíme respektovat, že všechna tato a podobná rozhodnutí jsou činěna ve jménu demokracie. A s tím asi nic nenaděláme, nebo ano? Jestliže ano, pak se čiňme!

0
Vytisknout
6890

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2011